ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.323.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 323/2016-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016 o dovolání, které podal Mgr. D. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 317/2015, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 Nt 1151/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 3 Nt 1151/2014, bylo podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku Mgr. D. D. (dále „dovolatel“) uloženo ochranné opatření ve formě zabrání věcí specifikovaných ve výroku citovaného usnesení s tím, že podle §104 odst. 1 tr. zákoníku zabrané věci připadají státu.
Proti tomuto usnesení podal dovolatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 317/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Proti výše citovanému usnesení stížnostního soudu podal dovolatel prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265i odst. 1 písm. e), g), j) a k) tr. ř.
4. V předmětném podání dovolatel nejprve rozsáhle popisuje skutečnosti týkající se předchozích trestních řízení vedených proti jeho osobě, příznivých účinků konopí, jakož i osobních schopností dovolatele léčit pomocí konopí konkrétní onemocnění, atp., jež souhrnně označuje jako „kontext dovolání“. V další části dovolání označené jako „Pochybení Nejvyššího soudu v předchozích řízeních s dovolatelem č. j. 8 Tdo 1231/2011, 6 Tdo 1493/2014 a 11 Tdo 181/2015“ pak dovolatel výčtem konkrétních domnělých pochybení relativizuje předchozí výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se jeho osoby. Ve třetí částí mimořádného opravného prostředku označené jako „Judikatura Nejvyššího soudu ve světle práva OSN a EU a předběžné otázky“ dovolatel uvedl podmínky, za kterých je možné pěstovat konopí bez oznámení jakýmkoliv regulačním úřadem či udělení potřebné licence. Dovolatel rovněž upozornil na neexistenci právní normy upravující určení vzorku k měření obsahu THC v konopí, přičemž při využití možnosti pěstování konopí bez jakékoliv regulace má dle jeho názoru docházet od roku 2004 k „udílení trestu“ bez zákonné opory. V souvislosti s výše uvedeným tak dovolatel formuloval předběžné otázky, jež by měly být položeny Soudnímu dvoru Evropské unie s konstatováním, že Nejvyšší soud, ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, má povinnost takto učinit. Konkrétně jde o otázky:
Předběžné otázky SDEU
a) Je třeba čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU vykládat v tom smyslu, že brání v postupu Nejvyššího soudu, který odmítá svolit položit předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ve věci nevymahatelnosti ustanovení zákona o návykových látkách, a to na základě tvrzení Nejvyššího soudu (č. j. 8 Tdo 1231/2011), že daný zákon transponuje předpisy Evropského společenství, konkrétně nařízení ES, které se ovšem transponovat nesmí?
b) Představuje §29 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tím, že zákonný režim pěstování cannabis k účelům výzkumným (pokusnictví) a národohospodářským (průmysl) přešel od režimu, kdy nebylo možné pěstovat cannebis bez hlášení úřadům, na režim, kdy toto možné je až do velikosti pěstební plochy do 100 m2/osobu, a to na základě zákona č. 362/2004 Sb., kterým se změnil zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES a je tudíž s ohledem ke skutečnosti, že dané ustanovení nebylo oznámeno Evropské komisi v souladu s čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES, nevymahatelné ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 55?
c) Je třeba v roce 2009 novelizované nařízení Komise (ES) k určení omamných a neomamných odrůd cannabis „Metodou společenství pro kvantitativní určení obsahu delta-9-tetrahydrokannabinolu v odrůdách cannabis“ č. 1122/2009 (příloha č. 1) ze dne 30. listopadu 2009 vykládat v tom smyslu, že brání ve stanovení jiných metod pro měření obsahu delta-9-tetrahydrokannabinolu v odrůdách cannabis ke zjištění omamnosti odrůdy, nežli metoda uvedená v citovaném unijním přepisu?
d) Představuje §5 odst. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tím, že jeho novelizaci zákonem č. 50/2013 Sb. byl stanoven pro zacházení s cannabis k účelům výzkumným (pokusnictví) a národohospodářským (průmysl) nový limit obsahu látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, a to nově s limitem do 0,3 % THC, technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES a je tudíž s ohledem ke skutečnosti, že dané ustanovení nebylo oznámeno Evropské komisi v souladu s čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES, nevymahatelné ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 55?
e) Představuje §8 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tím, že zákonný režim přešel od režimu, kdy není nárok na vydávání povolení k zacházení s návykovými látkami, na režim, kdy takový nárok je daný, a to na základě zákona č. 141/2009 Sb., kterým se změnil zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES a je tudíž s ohledem ke skutečnosti, že dané ustanovení nebylo oznámeno Evropské komisi v souladu s čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES, nevymahatelné ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 55?
f) Je třeba čl. 9 směrnice 98/34/ES vykládat v tom smyslu, že brání v použití naléhavé procedury dle odst. 7 uvedeného ustanovení v případě vnitrostátní úpravy, jako je vyhláška č. 221/2013 Sb., kterou se stanovují podmínky pro předepisování, přípravu, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem cannabis pro léčebné použití, jejímž prostřednictvím jsou stanoveny požadavky na jakost léčebného cannabis?
g) Představuje §24b zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tím, že požaduje, aby veškerý vypěstovaný cannabis pro léčebné použití byl předáno Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, technický předpis ve smyslu či. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES a je tudíž s ohledem ke skutečnosti, že dané ustanovení nebylo oznámeno Evropské komisi v souladu s čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES, nevymahatelné ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 55?
h) Je třeba čl. 34 Smlouvy o fungování EU vykládat v tom smyslu, že braní vnitrostátní právní úpravě, jako je zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a vyhláška č. 221/2013 Sb., neboť tyto vnitrostátní právní předpisy stanoví požadavky na jakost léčebného cannabis, které je de facto třeba dovážet z Nizozemska, kde je pěstované k omamným účelům, a které je prokazatelně méně vhodné pro léčebné použití než jiné (vnitrostátní či dovezené) odrůdy cannabis včetně zcela neomamných odrůd cannabis a neomamných metod aplikací omamného cannabis, jejichž léčebné použití je naopak zakázáno?
ch) Je třeba čl. 34 Smlouvy o fungování EU ve světle skutečnosti, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-137/09 Josemans explicitně uznal přípustnost používání omamných látek, jako je cannabis, k léčebným a výzkumným účelům, vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje pouze použití nevhodného léčebného cannabis (dovezeného z Nizozemska) sloužícího primárně k omámení a pod hrozbou trestní sankce zakazuje veškeré pěstování, výzkum a užívání jiných (vnitrostátních či dovezených) odrůd cannabis vhodnějších k léčebnému použití?
i) Představuje §15 písm. e) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tím, že zákonný režim izolace látek z cannabis k účelům výzkumným a terapeutickým přešel od režimu, kdy nebylo možné tuto činnost provádět, na režim, kdy toto možné je, a to na základě zákona č. 50/2013 Sb., kterým se změnil zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES a je tudíž s ohledem ke skutečnosti, že dané ustanovení nebylo oznámeno Evropské komisi v souladu s čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES, nevymahatelné ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 55?
j) Je třeba čl. 34 Smlouvy o fungování EU vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a vyhláška č. 236/2015 Sb., neboť tyto vnitrostátní právní předpisy stanoví požadavky na jakost léčebného cannabis, které je prokazatelně méně aplikovatelné pro léčebné použití řady nemocí včetně zcela neomamných odrůd cannabis a neomamných metod aplikací omamného cannabis, které jsou naopak de iure zakázány vyrábět?
5. Závěrem svého podání pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i usnesení jemu předcházející.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání Mgr. D. D. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). A přestože dovolání v případě návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje formální nedostatek, když neupravuje další zamýšlený postup soudů, který by měl následovat po navrhovaném zrušení napadených rozhodnutí, není takovýto nedostatek dostatečným pochybením, odůvodňujícím závěr o nesplnění obligatorních náležitostí stanovených v §265f odst. 1 tr. ř.
7. V podaném dovolání dovolatel výslovně poukazuje na shora zmíněné dovolací důvody, vymezené v §265b odst. 1 písm. e), g), j) a k) tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. e), g), j) a k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
9. Nejvyšší soud k obsahu uplatněného mimořádného opravného prostředku úvodem poznamenává, že převážná část argumentace, v něm obsažené, buď pouze v obecné rovině polemizuje s vhodností právní úpravy pěstování a využití kanabiodních látek, a to zejména s ohledem na jejich případný pozitivní vliv na lidský organismus, či se omezuje na vytýkání vad rozhodnutí vydaných v rámci předchozích trestních řízení odlišných od nyní projednávaného. Pouze velice omezená, a v následujících odstavcích podrobněji specifikovaná, část dovolání se tak skutečně vztahuje k některým z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. V kontextu řečeného tak Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem , přičemž nezpochybnitelný je rovněž fakt, že dovolání je podáváno dovolatelem prostřednictvím osoby práva znalé (obhájce) a Nejvyššímu soudu tak nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitku naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07).
10. V souvislosti s námitkami dovolatele uvedenými v dovolání je také nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby dovolatele vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Ve vztahu k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že uplatněný dovolací důvod je naplněn pouze v případech, kdy proti dovolateli bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání, jichž se týká uvedený dovolací důvod, jsou obsaženy v §11 tr. ř. a v §11a tr. ř., a jiné namítané vady, a to i za předpokladu, že by se týkaly průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
12. Nejvyšší soud k výše uvedenému podrobněji doplňuje, že okolnosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.).
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený dovolací důvod je možné aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Jinak je tomu v případě absence či neúplnosti odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným: pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný, je výše zmíněná vada pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepodřaditelná.
14. V kontextu předestřeného výkladu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a k) tr. ř. Nejvyšší soud uzavírá, že z obsahu dovolání, tak jak je dovolatelem formulováno, nelze vyčlenit takové argumenty, které by bylo možné kvalifikovat jako podřaditelné pod formálně deklarované dovolací důvody. V otázce nepřípustnosti trestního stíhání Nejvyšší soud nad rámec poznamenává, že zcela postrádá ratio uplatnění konkrétního dovolacího důvodu, neboť předmětné trestní stíhání již bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 2 T 108/2013, ve spojení s usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 5 KZT 70/2013, podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. pravomocně zastaveno, a to právě z důvodu nepříčetnosti dovolatele.
15. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že dovolání lze na jeho základu vystavět, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Jak již bylo řečeno, právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení dovolatele obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Ve světle výše uvedených skutečností tak Nejvyšší soud sice hodnotí námitky týkající se absence zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §283 odst. 1 tr. zákoníku v jednání dovolatele, ohledně kterého bylo trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, jako námitky formálně podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, avšak zároveň jako námitky zjevně neopodstatněné.
18. Z provedeného dokazování soudů nižších stupňů vyplývá, že dovolatel na svém pozemku bez příslušného povolení vypěstoval konopí, z něhož bylo možné získat takové množství sušené rostlinné hmoty, ve které množství účinné látky delta-9tetrahydrokanabinolu (dále jen „THC“) přesáhlo množství menší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění účinném do 22. 8. 2013, přičemž při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor bylo zajištěno konopí, jakož i další věci související s jeho zpracováním a užitím. Rovněž byla zajištěna již zpracovaná rostlina konopí, sušená rostlinná hmota přímo využitelná pro toxikomanii. Odborným zkoumáním zajištěných a ve výroku usnesení soudu prvního stupně specifikovaných rostlin konopí v nich byla zjištěna přítomnost THC vždy vyšší než 0,3 %.
19. V souvislosti se shora uvedeným nařízením vlády č. 467/2009 Sb. musí Nejvyšší soud odkázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, kde se vyjádřil k problematice kvalifikačních znaků a jejich naplnění v případě trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, které bylo publikované pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.
20. Zákaz pěstování konopí s obsahem THC vyšším než 0,3 % je explicitně vymezen v §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o návykových látkách“), který uváděl, že se zakazuje pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů.
21. Také další argumentaci dovolatele vztahující se k absenci zákonných znaků předmětného trestného činu, a sice neexistence jakékoliv zákonné regulace pěstování konopí s obsahem do 0,3 % THC v celé rostlině, popř. i s kořenem do 100 m 2 na jednu osobu, jakož i tvrzení o možnosti neomezeného pěstování konopí, je-li určeno pro zahradnické a průmyslové účely, nemůže Nejvyšší soud přisvědčit.
22. Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 181/2015, pokud §29 zákona o návykových látkách ve sledované době upravoval oznamovací povinnost k pěstování konopí na ploše větší než 100 m 2 , neznamenalo to, že na menších plochách byla možnost pěstovat konopí bez jakéhokoliv omezení. V tomto ohledu lze poukázat na §24 již shora zmíněného zákona, z nějž vyplývalo, že pěstování konopí s obsahem nad 0,3 % THC je, a to i bez ohledu na velikost pozemku, na kterém se pěstuje, zpravidla zakázáno.
23. Uvedený argument odkazující na zákaz pěstování konopí s obsahem nad 0,3 % THC se rovněž vztahuje k tvrzení dovolatele o absenci jakékoliv regulace v případě pěstování konopí pro zahradnické a průmyslové účely. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že ustanovení §5 odst. 5 zákona o návykových látkách, na které dovolatel svým výše uvedeným tvrzením odkazuje, nejen že neupravuje, jak se dovolatel domnívá, pěstování konopí, nýbrž jeho získávání, skladování a zpracování bez příslušného povolení, a to k účelům průmyslovým (pro vlákna a semena) a pokusnickým, jakož i obchodu s konopím, nicméně v tomto ustanovení vyjádřená možnost takového jednání se rovněž vztahuje pouze na konkrétně vymezené zacházení s konopím s obsahem do 0,3 % THC.
24. V opačném případě by tím byla zcela popřena ochrana společnosti před výrobou a rozšiřováním omamných a psychotropních látek, když by výkladem zákona o návykových látkách zastávaným dovolatelem, došlo k naprosté legalizaci nejen pěstování, ale i zpracování a jiného využití kanabiodních látek.
25. Zjevně neopodstatněným je nutno také shledat tvrzení dovolatele, že na něj dopadající ustanovení zákona o návykových látkách nelze aplikovat, neboť tato nebyla ze strany České republiky notifikována, a proto jsou nevymahatelná. Dovolatel v této souvislosti navíc požadoval předložení věci k Soudnímu dvoru Evropské unie s celkem jedenácti předběžnými otázkami, jež v dovolání sám zformuloval a následně změnil v jeho doplnění.
26. Stran požadavku dovolatele týkajícího se předložení předběžných otázek k Soudnímu dvoru Nejvyšší soud shodně s jeho předchozím rozhodnutím ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1231/2011 a rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 181/2015 podává, že předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) upravuje §9a tr. ř. Z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva“) a rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že soud členského státu, jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru a požádat ho o rozhodnutí o ní, jestliže potřebuje výklad Smlouvy nebo jiného unijního práva k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout, popř. má-li za to, že právní akt unijního práva je neplatný, neboť jen Soudní dvůr může výlučně rozhodnout o neplatnosti právní normy evropského práva. Naproti tomu obligatorně je soud k takovému postupu zavázán v případě, pokud vyvstane jedna z výše uvedených otázek u soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.
27. Nejvyššímu soudu na tomto místě nezbývá než zopakovat, že stejně jako obsah předmětného dovolání, tak také většina z dovolatelem navrhovaných předběžných otázek přímo nesouvisí s předmětem dovolání a vyjadřuje pouze jakousi osobní nespokojenost dovolatele s právní úpravou, ať už na národní či evropské úrovni. Je pravdou, že polemika dovolatele týkající se možnosti posouzení zákona o návykových látkách coby technického předpisu ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, by svým charakterem zřejmě základní předpoklady pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru formulované v čl. 267 Smlouvy v hrubých rysech naplňovat mohla, v konkrétním případě však má Nejvyšší soud za to, že otázka potřeby výkladu uvedeného aktu unijního práva Soudním dvorem v konkrétním případě nenastala. S nemožností posouzení zákona o návykových látkách tak, jak je zde předestřeno, byl dovolatel sám již několikráte seznámen nejen prostřednictvím rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale i soudu Nejvyššího a Ústavního (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 181/2015 či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2012, sp. zn II. ÚS 664/12). Nejvyšší soud znovu připomíná, že v případě zákona o návykových látkách se nejedná o technickou normu ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES, neboť tento zákon v posuzovaném období upravoval v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství zacházení s prekurzory a pomocnými látkami a stanovil pravomoc a působnost správních orgánů nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo použitelnými předpisy Evropských společenství, které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských společenství vykonával členský stát.
28. Nejvyšší soud se tak, s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebyl hodnocen akt unijního práva z hlediska jeho platnosti, jakož i na absenci potřeby výkladu relevantních aktů unijního práva, v souladu s ustanovením §9a tr. ř. a čl. 276 Smlouvy, rozhodl dovolatelem v formulované otázky Soudnímu dvoru nepředložit.
29. Výhrady vyjádřil dovolatel také směrem k absenci právní normy zakotvující pravidla pro určení vzorku k měření obsahu THC v konopí. Dovolatel však již blíže ve vztahu ke konkrétnímu případu nikterak nevymezuje pochybení, jehož se orgány činné v trestním řízení měly v souvislosti s tvrzenou skutečností dopustit. Dovolatel tak pouze obecně hodnotí uvedený stav jako stav popírající základní zásady trestního práva a právního státu, přičemž lze uzavřít, že takovéto tvrzení dovolatele nelze hodnotit jako podřaditelné pod některý z uvedených dovolacích důvodů.
30. Nejvyšší soud tak pouze ve stručnosti reaguje na uvedenou námitku dovolatele, že nařízení Komise (ES) č. 1122/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde podmíněnost v rámci režimu přímé podpory pro odvětví vína, upravuje v příloze I. metodu společenství pro kvantitativní určování obsahu delta-9thc (tetrahydrokanabinolu) v odrůdách konopí. Ačkoliv zákon o návykových látkách nijak nevymezuje metody postupu měření koncentrace THC v konopí, činí tak právní akt tehdejšího komunitárního práva, ze kterého vycházel znalecký postup kriminalistického ústavu a odborných pracovišť provádějících předmětné měření.
31. Obdobně reaguje Nejvyšší soud rovněž na další námitku dovolatele týkající se rozporu mezi zákonnou úpravou pokusnického pěstování konopí a pokusnického zpracování „na vrcholíky“ (jakož i izolace pryskyřic z konopí atp.) v České republice bez jakéhokoliv potřebného povolení, které je dle jeho názoru „právem OSN zakázáno“, což údajně zapříčiňuje rozporný stav tuzemské právní úpravy s již zmíněnou právní úpravou přijatou OSN.
32. Jakkoliv se jedná pouze o obecnou polemiku dovolatele, a to bez zasazení do bližší souvislosti s konkrétním případem, tedy námitku v rámci uplatněných dovolacích důvodů nepřezkoumatelnou, Nejvyšší soud pouze na okraj doplňuje, že žádná z Českou republikou ratifikovaných úmluv OSN týkající se uvedené problematiky, konkrétně Jednotná úmluva o omamných látkách (viz vyhláška č. 47/1965 Sb., resp. sděl. č. 458/1991 Sb. ve vztahu k změnám uvedené úmluvy), Úmluva o psychotropních látkách (viz vyhláška č. 62/1989 Sb.) a Úmluva proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (sděl. č. 462/1991 Sb.), dovolatelem uvedený „zákaz“ neobsahuje.
33. Nejvyšší soud rovněž v souvislosti se shora uvedenými námitkami musí konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se zabýval již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1231/2011 a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 181/2015, když posledně jmenované rozhodnutí bylo dovolatelem napadeno ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3196/15 odmítnuta.
34. Konečně, poslední z dovolacích důvodů, o který je podání opřeno, má podle dovolatele spočívat v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy v nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření, která zákon obecně vymezuje v ustanovení §98 tr. zákoníku, přičemž v projednávaném případě se konkrétně jedná o zabrání věci dle ustanovení §101 tr. zákoníku. Dovolací důvod u postupu podle §101 tr. zákoníku – zabrání věci, lze spatřovat např. v tom, že uložení tohoto ochranného opatření nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
35. Zákonnou podmínkou ve smyslu citovaného dovolacího důvodu je třeba rozumět také podmínku týkající se vztahu věci k trestnému činu uvedena v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tedy, že věc byla užita ke spáchání trestného činu, resp. byla ke spáchání trestného činu určena, jinými slovy řečeno, že věc musí být významná pro naplnění zákonných znaků trestného činu.
36. Z obsahu dovolání je možno dovodit, že dovolatel svými námitkami, které formálně směřoval proti výroku stížnostního soudu, který podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 5. 2015, č. j. 3 Nt 1151/2014-411, jímž bylo podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření ve formě zabrání věci v úvodu tohoto usnesení specifikovaných, přičemž podle §104 odst. 1 tr. zákoníku zabrané věci připadly státu, ve skutečnosti namítal nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření, která zákon vymezuje v ustanoveních §98 tr. zákoníku a §101 tr. zákoníku.
37. Z kontextu dovolání lze vyčíst, že s ohledem na pozitivní účinky kanabiodních látek pro lidský organismus považuje dovolatel uložení konkrétního ochranného opatření zabrání věci za účelem ochrany bezpečnosti společnosti ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za nezákonné. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že přestože uvedená námitka důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. z formálního pohledu obsahově naplňuje, je nutné ji považovat za zjevně neopodstatněnou.
38. Zabrání věci (§101 tr. zákoníku) je jedním z druhů ochranných opatření (§98 odst. 1 tr. zákoníku). Zabrání věci je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám obecně nebezpečné věci (zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, atd.) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestné činnosti s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti. Zabrání věci je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu odnímá vlastnické právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému trestnému činu (k činu jinak trestnému), a toto vlastnické právo či obdobné právo přechází na stát. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku platí, že nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu, přičemž je zde rozhodný pouze vztah zabírané věci, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému trestnému činu. Pojem ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, vyjadřuje zájem jednotlivců, ale i společnosti na ochraně těchto statků, které je třeba chránit zabráním takových věcí, které bezpečnost lidí a majetku ohrožují.
39. Z rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 3 Nt 1151/2014, Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání dovolatele pro pokus přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1 tr. zákoníku bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 2 T 108/2013, ve spojení s usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 5 KZT 70/2013, podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, neboť dovolatel nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný.
40. S ohledem na možnost trestněprávní kvalifikace předmětného jednání dovolatele specifikovaného výše a s tím spojenou skutečnost, že zabraný předmětný rostlinný materiál byl nedovolenou omamnou a psychotropní látkou vykazující škodlivé účinky na lidské zdraví a představoval ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo společnosti, dospěl nalézací soud ke správnému závěru, že bylo namístě zasáhnout postupem podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do vlastnických práv dovolatele. Nejvyšší soud v tomto směru doplňuje, že ačkoliv soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a soud druhého stupně v odůvodnění zamítané stížnosti mylně uvedl jako důvod pro zabrání také §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (popř. §101 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku) jedná se pouze zjevnou chybu v psaní nemající vliv na meritum věci, neboť následující text odůvodnění se svým obsahem zcela nepochybně vztahuje k důvodu zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 5 Tdo 331/2007).
41. Pro úplnost je pak vhodné poznamenat, že důvodnost (nutnost) zabrání uvedených věcí je patrná i z ustanovení §101 odst. 3 tr. zákoníku, tedy o obligatorní uložení tohoto ochranného opatření ve vztahu k věci držené v rozporu s jiným právním předpisem, zde v rozporu se zákonem o návykových látkách, třebaže je soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích výslovně nezmiňují.
42. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tak lze uzavřít, že zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly ve věci splněny. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, na která v tomto směru dále odkazuje.
43. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání dovolatele Mgr. D. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu