ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.536.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 536/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2016 o dovolání, které podali obvinění P. K. , M. P. , a M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 287/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 204/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá j í .
Odůvodnění:
1) Obvinění P. K. , M. P. a M. P. byli rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 3 T 204/2012 zproštěni obžaloby v plném rozsahu. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 To 319/2013 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
2) Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 3 T 204/2012 byli obvinění opětovně zproštěni obžaloby v plném rozsahu, avšak k podanému odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 193/2014 napadený rozsudek opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem týkajícím se doplnění dokazování.
3) Následně byli obvinění rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 3 T 204/2012, uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
4) Za tyto trestné činy a současně sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný P. K. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
5)
6) Rovněž obvinění M. P. a M. P. byli za předmětné trestné činy, jakož i sbíhající se trestný čin lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
7) Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. H. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně podali obvinění odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 287/2015 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
9) Obvinění P. K. , M. P. a M. P. podali prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 287/2015 dovolání, ve kterém shodně uplatnili dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že soudy nižších stupňů „nesprávně vyhodnotil[y] a zjistil[y] skutkový stav věci.“ Na podporu tohoto svého tvrzení argumentují obvinění především porušením postupu stanoveného v §2 odst. 6 tr. ř., spočívajícího v ignoraci hodnocení důkazních prostředků svědčících ve prospěch obviněných. Dále je obviněnými zdůrazňována především absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu zásady ultima ratio, kdy nutnost jejich zohlednění je v konkrétním případě odůvodněna především právním omylem obviněných, který tkví v „neuplatnění civilněprávních prostředků obrany“ či snahou obviněných domoci se svého práva svépomocí. V neposlední řadě je součástí obsahu dovolání obviněných tvrzení stran nerespektování zásady in dubio pro reo příslušnými soudy, a to zejména s ohledem na existenci důvodných pochybností o prokázání předmětné trestné činnosti obviněným. Závěrem svého dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 287/2015, jakož i rozhodnutí Okresního osudu v Hodoníně ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 3 T 204/2012 a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Dále obvinění navrhují, aby předseda senátu Okresního soudu v Hodoníně navrhl Nejvyššímu soudu podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. odklad či přerušení výkonu rozhodnutí.
10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obvinění měli zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
11) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
13) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14) V souvislosti s námitkami obviněných uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
15) Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněných nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání, ale v tom, že soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
16) Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17) Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud k námitce obviněných týkajících se hodnocení důkazů soudy nižších stupňů uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
18) Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, jenž odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
19) Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, na která v tomto směru dále odkazuje.
20) V neposlední řadě je nutné zdůraznit rovněž skutečnost, že konstatování uvedené shora reaguje rovněž na námitku obviněných týkající se nerespektování zásady in dubio pro reo.
21) Co se týče tvrzení, že předmětné jednání obviněných, s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nemělo být posouzeno jako trestný čin podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku , Nejvyšší soud podotýká, že p odle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
22) Na tomto místě Nejvyšší soud podtrhuje základní funkci trestního práva, již představuje ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni .
23) Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
24) V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti uvedl:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob.
V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku).
VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
25) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora tak nemůže být pochyb o tom, že předmětné jednání obviněných, tak jak je formulováno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze posoudit jako jednání, které by svou povahou nedosahovalo spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že jednání obviněných bylo posouzeno nikoli v základní, ale kvalifikované skutkové podstatě.
26) Pokud obvinění argumentují nutností aplikace uvedených zásad ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jaký je uveden ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, je nutné v tomto směru odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené shora a vztahující se k jeho nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, které obvinění podle obsahu uplatněné dovolací námitky mylně požadují.
27) Nejvyšší soud k výše zmíněnému odchýlení se od skutkových zjištěních doplňuje pouze toliko, že snahu obviněných o vyvinění založenou na tvrzení o nutnosti posuzovat předmětné jednání jako jednání učiněné v právním omylu, neboť obvinění měli za to, že jejich jednání vůči poškozené je pouhou předžalobní výzvou a nikoliv trestným činem, je nutno posoudit jako zjevně bezúspěšnou a účelovou.
28) V právním omylu podle §19 tr. zákoníku jedná ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní. Tato osoba pak nejedná zaviněně, nemohla-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
29) Ze skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně vyplývá, že obvinění pod pohrůžkou okamžitého vystěhování požadovali po poškozené podpis nájemní smlouvy a uhrazení dlužného nájemného. Poté co poškozená odmítla požadovanou dlužnou částku uhradit, následovaly ze strany obviněných na adresu poškozené vulgarismy následované násilným jednáním. Celý incident vyvrcholil okamžitým nuceným opuštěním nemovitosti poškozenou se znemožněním jí dalšího přístupu. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje nejen na reprodukci výpovědi obviněných a svědků v rozsudku soudu prvního stupně, ale zejména na jím provedené hodnocení důkazů na str. 9-11, se kterým se ztotožňuje.
30) Je tedy zcela zřejmé, že argumentace obviněných stran charakteru jejich jednání jako pouhé výzvy k plnění a snahy domoci se svých práv svépomocí, a tedy z toho plynoucího právního omylu o protiprávnosti jejich počínání, nemůže ve smyslu výše uvedených informací obstát. Je obviněnými pominut fakt, že výzvu k plnění ve smyslu §1958 odst. 2 o. z. je věřitel vůči dlužníku oprávněn činit v situaci, kdy není sjednána splatnost dluhu a věřitel má zájem dluh splatit, což ovšem zcela jednoznačně neodpovídá konkrétnímu případu, ani případná snaha obviněných pomoci si k jejich právu vlastním přičiněním, není dostatečným argumentem podporujícím tezi o právním omylu (ve smyslu uvedeném výše), z něhož jednání obviněných vycházelo. Naopak je téměř nepředstavitelné, že by obvinění jednající způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na jejich pracovní zkušenosti, činnosti v rámci společnosti KERULO s. r. o., osobu poškozené a konečně též na povahu předmětného jednání, zejména užité vulgarismy, fyzický kontakt, zamezení dalšího přístupu do domu atd., nemohli bez zřejmých obtíží rozeznat protiprávnost jejich jednání. Dosud popsané také potvrzuje příslušné ustanovení o. z. týkající se svépomoci, podle kterého platí, že je možné pomoci si k svému právu sám pouze přiměřeným způsobem, a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě (viz §14 o. z.).
31) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. K. , M. P. a M. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky obviněných směřovaly proti nesprávnému postupu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nerespektovaní zásady in dubio pro reo. Pokud i v dovolání zmínili pojmy jako společenská škodlivost, ultima ratio, právní omyl či odkázali na ustanovení občanského zákoníku (svépomoc, výzva k plnění apod.), všechny tyto pojmy byly vázány ke skutkovému ději, který obvinění předkládali jako objektivní skutkový děj, který však nebyl v souladu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu