ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.560.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 560/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2016 o dovolání, které podal obviněný J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 10 To 84/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. F. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 48 T 5/2013 uznán vinným, a to trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obviněný a jeho matka odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 10 To 84/2015 jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný J. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 10 To 84/2015 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Pochybení soudů, odůvodňující oprávněnost uplatnění uvedených dovolacích důvodů shledal obviněný především v nesprávné kvalifikaci jeho jednání coby pohlavního zneužívání na osobě svěřené jeho dozoru podle §242 odst. 2 tr. zák. a rovněž také jako jednání, kterým byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §242 odst. 3 tr. zák. Dále obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s určením počátku předmětné trestné činnosti a zpochybnil další skutečnosti související s provedeným dokazováním. V neposlední řadě pak obviněný brojil proti procesním pochybením soudu prvního a druhého stupně, spočívajícím zejména v odděleném trestním řízením vedeném s jeho osobou a matkou poškozené, v nesprávném hodnocení okolností případu při stanovení výše a druhu trestu, ale také například v nedostatečném odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 10 To 84/2015 a rovněž zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 48 T 5/2013 a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dále konstatoval, že ač jde v případě námitek týkajících se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněného jako trestného činu pohlavního zneužívání na osobě svěřené jeho dozoru podle §242 odst. 2 tr. zák. a rovněž jako jednání, kterým byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §242 odst. 3 tr. zák., o námitky, které jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce se tak plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů v tom, že obviněný výše specifikované zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu naplnil. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek souvisejících především s nesprávně zjištěným počátkem domnělé trestné činnosti obviněného a s vytýkaným procesním pochybení soudů nižších stupňů, státní zástupce vyjádřil své přesvědčení o nepodřaditelnosti těchto námitek pod v dovolaní obsažené dovolací důvody. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupce vyjádřil taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným (či jinou oprávněnou osobou v jeho prospěch) podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené pro takový postup v tr. ř. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vztaženo na projednávanou věc jde tedy o případ, kdy odvolání podané obviněným a jeho matkou proti rozsudku nalézacího soudu by bylo zamítnuto postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný měl zájem uplatnit uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to konkrétně, že v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
13. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nesměřují proti vadnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání soudy nižších stupňů, ale proti jejich nesprávnému hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu (přinejmenším některých znaků kvalifikované skutkové podstaty), resp. jim vytýká pochybení v rovině procesní. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
14. Vzhledem k tomu, že obviněným byly vzneseny námitky skutkové a procesní, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. K námitce obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání podle §242 odst. 2 tr. zák., a to sice že poškozená nebyla osobou svěřenou mu do péče, Nejvyšší soud nad rámec přezkumné činnosti uvádí, že naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, přičemž právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů (viz přiměřeně rozhodnutí č. 28/1985 Sb. rozh. tr.). Je sice pravdou, jak ve svém dovolání argumentoval obviněný, že oba tyto znaky, tedy stav závislosti poškozené na osobě obviněného a využití tohoto stavu poškozené k jejímu pohlavnímu zneužití obviněným, musí být naplněny kumulativně, ale nelze již přisvědčit jeho tvrzení, že v konkrétním případě nebyly tyto podmínky naplněny.
16. Obviněný se tak mylně domnívá, že k naplnění výše uvedeného znaku „zneužití závislosti“ je třeba působit na vůli poškozené výhružkami, vydíráním či jinými nátlakovými prostředky. Zcela naopak, pokud by v konkrétním případě došlo k vynucení pohlavního styku proti vůli poškozené násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí anebo by byla za tím účelem zneužita její bezbrannost, jednalo by se o trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.
17. Nejvyšší soud podotýká, že ze skutkových zjištění soudu nižších stupňů vyplývá, že se poškozená, s ohledem na délku soužití obviněného a její matky, charakter jejich soužití, narození společného dítěte obviněného a matky poškozené atp., nacházela vůči obviněnému v postavení obdobnému postavení dcery a otce. S ohledem na obecné konstatování uvedené shora je tak evidentní, že znak zneužití závislosti ve smyslu §242 odst. 2 tr. zák. míří právě na stav, kdy obviněný zneužíval tohoto svého postavení k pohlavnímu zneužívání poškozené, kdy si lze v konkrétním případě jen těžko představit jinou alternativu než podvolení se dítěte vůli jeho (nevlastního) otce. Nic na tom nemění ani skutečnost, že iniciátorkou trestného jednání byla v některých případech sama poškozená, tím spíše za situace, kdy tato byla obdobně zneužívána rovněž ze strany své matky, a tedy za situace, kdy jediná další osoba z rodinného prostředí, která by v tomto směru mohla působit jako pozitivní vzor či „bezpečné útočiště“, absolutně selhala (viz str. 8 odůvodnění rozsudku o vině soudu prvního stupně). Z jednání samotného obviněného je pak zcela zřejmé, že si byl všech těchto okolností nejen plně vědom, ale především, že je k realizaci svého záměru zneužívání poškozené využíval.
18. Obdobně hodnotí Nejvyšší soud také další námitku obviněného, kdy tento odmítá, že by svým činem způsobil poškozené těžkou újmu na zdraví, tak jak předpokládá §242 odst. 3 tr. zák. Podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí delší dobu trvající porucha zdraví. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Nejvyšší soud na tomto místě doplňuje, že za těžkou újmu na zdraví ve výše uvedeném smyslu je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80).
19. Nejvyšší soud připomíná skutková zjištění soudů nižších stupňů, ze kterých vyplývá, že poškozená v důsledku trestného činu obviněného utrpěla psychickou újmu – poruchu adaptace, vyžadující léčbu v trvání více než jednoho roku. Obhajoba obviněného v tomto směru se ovšem téměř výhradně zaměřuje na tvrzení, že poškozená v důsledku protiprávního jednání obviněného neutrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, a tedy ani těžkou újmu na zdraví, kdy toto své tvrzení podporuje především rozpory v předmětných znaleckých posudcích, způsobem života poškozené a průběhem její léčby. Jinými slovy, obviněný ve své obhajobě zcela pominul fakt, že soud prvního stupně nevyhodnotil duševní poruchu zdraví poškozené jako posttraumatickou stresovou poruchu, ale jako poruchu adaptace, přičemž tento závěr je potvrzován nejen znaleckým posudkem MUDr. Hesslera z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale také znaleckým posudkem MUDr. Trojana předloženým samotným obviněným. Oba znalci rovněž shodně uvedli, že porucha adaptace „výrazně ovlivňuj[e] způsob života postiženého člověka, a to v negativním slova smyslu“ a také, že porucha se u postiženého člověka může vyskytovat v řádech několika měsíců až let (viz str. 6 – 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
20. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že účelem znaleckého posudku je získat informace, které jsou pro dané řízení podstatné a které závisí na odborných znalostech. Tedy, že existence případné duševní poruchy poškozené je navýsost specializovanou záležitostí, vyžadující odpovídající odborné znalosti v příslušném oboru. Soud prvního stupně si tak při určení existence těžké újmy na zdraví nechal zcela správně vypracovat příslušný znalecký posudek, který byl navíc konfrontován se znaleckým posudkem předloženým samotným obviněným, přičemž závěry vyplývající z obou těchto posudků jsou téměř totožné. V tomto světle se hodnocení existence psychické poruchy u poškozené osobou obviněného či dokonce jeho nabádání, aby si soudy závěr o existenci poruchy učinily samy bez příslušného znaleckého posudku či navzdory němu, a to na základě stylu života poškozené, jeví jako zcela excesivní.
21. V neposlední řadě nelze přisvědčit ani námitkám obviněného týkajícím se nevěrohodnosti diskutovaných znaleckých posudků s ohledem na změnu výpovědi poškozené při hlavním líčení, které proběhlo před soudem prvního stupně. Jak vyplývá z přiloženého spisu, oba výše uvedení znalci byli s předmětnou výpovědí poškozené seznámeni a měli tak možnost registrovat veškeré změny, kterými původní výpověď poškozené z přípravného řízení prošla. Přesto i ve světle nově získaných informací, oba znalci setrvali na svých, výše podrobněji rozvedených, závěrech.
22. K těmto, jakožto i k dalším obviněným namítaným pochybením vztahujícím se k nesrovnalostem v hodnocení důkazů, zejména k počátku za vinu mu kladené trestné činnosti, či (z hlediska protiprávního jednání obviněného zcela irelevantnímu) datu konání psychologického vyšetření, Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
23. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud konkrétně shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
24. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, na která v tomto směru dále odkazuje.
25. Co se týče námitek procesního pochybení, i v tomto směru je Nejvyšším soudem připomínána nepodřaditelnost obviněným vytýkaných skutečností pod uplatněné dovolací důvody.
26. Nejvyšší soud, opět nad rámec své přezkumné činnosti, doplňuje, že konání společného řízení není v uvedeném případě obligatorní náležitostí neboť soudům je podle §20 odst. 1 tr. ř. dána možnost nekonat společné trestní řízení, když tomu v případě obviněných, jejichž trestné činy spolu souvisí, brání důležité důvody. Jakkoliv pojem „důležité důvody“ zákon blíže nevymezuje, neboť jejich posouzení vychází z konkrétních podmínek projednávané věci, rozumí se jimi především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení i zájem na co nejrychlejším projednání věci. V souladu s informacemi, které Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu (v konkrétní věci se jednalo o dnes již bývalé manžele, jejichž vztah byl poznamenán nejen předmětnou trestnou činností, ale také spory o svěření dítěte do péče, vzájemných sebeobviňováním atp.), nemůže postup soudu prvního stupně označit za nezákonný. Naopak Nejvyšší soud v uvedeném směru kvituje spolupráci obou soudních senátů, jež projednávaly dotčené případy z pozice soudu prvního stupně, která je patrna nejen z obsahu spisu, ale také z obsahu rozhodnutí, jež jsou podrobněji rozvedeny v následujícím odstavci.
27. S dosud popsaným též souvisí obviněným zpochybňovaný princip právní jistoty, který jím ovšem není v konkrétním případě chápán jako míra předvídatelnosti práva, tedy míra, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, ale jako absolutní totožnost závěrů soudů v případě rozhodování o spáchání předmětného trestného činu jeho osobou a osobou jeho dnes již bývalé manželky. Nejvyšší soud shledává vhodným a účelným vysvětlit, že k podstatným znakům právní jistoty patří mimo jiné i spravedlivé potrestání toho, kdo porušuje právo, s čímž neoddělitelně souvisí hodnocení protiprávních činů s ohledem na jejich specifika, zahrnující osobu pachatele, způsob provedení činu atd. Za uvedených předpokladů, tak není možné požadovat totožnost závěrů učiněných soudy ve vztahu k obviněnému a jeho bývalé manželce, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění předmětných rozhodnutí (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. v porovnání s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 2 T 5/2013) jednání dotčených osob s ohledem na jejich konkréta nelze v žádném případě hodnotit jako identické, odůvodňující tak stejná soudní rozhodnutí v konkrétní věci.
28. K námitce obviněného, že usnesení soudu druhého stupně není dostatečně odůvodněno, pak Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
29. Konečně k námitkám týkajícím se trestu odnětí svobody uloženého obviněnému Nejvyšší soud uzavírá, že nespokojenost obviněného s výší uloženého trestu nejenže nelze podřadit pod uplatněné ani jiné dovolací důvody, ale nadto shledává uložený trest zcela v souladu s příslušnými právními předpisy, přičemž v tomto směru odkazuje na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně (viz str. 16 – 17 rozsudku). Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání do trestu podat, byl-li obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebo mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nejpřísněji trestným z trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným byl trestný čin pohlavního zneužívání, kdy podle §242 odst. 3 tr. zák. bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Byl-li obviněnému trest odnětí svobody uložen v trvání šesti let pak ze shora uvedeného je zřejmé, že by nebyly dány podmínky vymezené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro jeho aplikaci.
30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Engelmann v. r.
předseda senátu