ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.597.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 597/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. května 2016 o dovolání obviněného M. V ., a obviněné J. V ., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 486/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 121/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 2 T 121/2015, byli obvinění M. V. a J. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2. Obviněný M. V. byl za toto jednání odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněná J. V. byla za toto jednání odsouzena podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku rovněž odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byl obviněným uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to věcí podrobně specifikovaných v předmětném rozsudku Okresního soudu ve Svitavách.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách podali oba obvinění odvolání, na základě kterého Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 486/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu propadnutí věcí. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Obvinění podali prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obvinění podané dovolání odůvodnili tak, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s trestním zákoníkem a trestním řádem, a to zejména v souvislosti s hodnocením důkazů. Soudům vytýkají, že jednání, kterého se měli dopustit, bylo v mnoha případech nesprávně posouzeno jako trestný čin, dále bylo nesprávně právně kvalifikováno a byli odsouzeni na základě jiných trestně právních ustanovení, než kterých se měli dopustit. Uvádějí, že rozsudkem soudu prvního stupně byli shledáni vinnými trestným činem podle ustanovení §240 tr. zákoníku, neboť se mělo v místě jejich bydliště nacházet nejméně 95 kg rostlinného materiálu a 237 kg nabalíčkovaného rostlinného materiálu, o kterém bylo zjištěno, že se jedná o tabákový výrobek, přičemž neprokázali zdanění podle příslušných ustanovení zák. č. 353/2003 Sb., o spotřební dani. Trestný čin podle §240 tr. zákoníku pak vyžaduje, aby pachatel ve větším rozsahu „zkrátil“ daň, poplatek či podobnou povinnou platbu, avšak trestní zákoník nesankcionuje pouhé neodvedení uvedených povinných plateb. Podle názoru dovolatelů pouhé neodvedení daně pro dokonání trestného činu podle §240 tr. zákoníku nestačí a navíc je vyžadováno podvodné jednání ze strany pachatelů. Takového jednání se však nedopustili a jediný protiprávní stav měl spočívat ve skutečnosti, že se v jejich místě bydliště nacházel nezdaněný tabák. Dovolatelé podotýkají, že nevyvíjeli žádnou snahu k prodeji předmětného tabáku či jeho uvedení do oběhu. Připouštějí, že jejich jednání, resp. objektivní stránka trestného činu, by mohla odpovídat trestnému činu podle §241 tr. zákoníku. Dovolatelé dále namítají, že případné neoprávněné skladování tabáku není důkazem o úmyslu uvést jej následně do volného oběhu a jejich podvodný úmysl nebyl nijak prokázán. V této souvislosti rovněž uvádějí, že nebylo prokázáno, zda se jednání dopustili úmyslně nebo z nedbalosti. Zdůrazňují, že zákon o spotřební dani vyžaduje zavinění ve formě nedbalosti, naproti tomu trestní zákoník vyžaduje v případě naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku zavinění ve formě úmyslu. V daném případě tak došlo k dovozování trestněprávní odpovědnosti pouhým porušením správních předpisů. Orgány činné v trestním řízení dostatečně nezvážily skutečnost, že spotřební daň uhradili, jakmile se dozvěděli, že daňovou povinnost nesplnili. Jejich snaha po nápravě pak podle jejich úvahy prokazuje, že nejednali v podvodném úmyslu, naopak neodvedení spotřební daně spočívalo v pouhé nevědomosti o daňové povinnosti již při uskladnění tabáku. Vyjádřili rovněž výhradu vůči posouzení vývojové fáze trestného činu. Na základě zjištěného skutkového stavu se domnívají, že jejich jednání mohlo naplnit ohledně trestného činu podle §240 tr. zákoníku maximálně fázi přípravy podle §20 tr. zákoníku. Ke zkrácení daně by mohlo, dle jejich úvahy, dojít až ve fázi distribuce tabáku do volného oběhu, neboť až tehdy by došlo k podvodnému jednání, kdy by využili omylu zákazníků, kteří by předpokládali, že je tabák řádně zdaněn. Podotýkají, že právní kvalifikaci podle §240 tr. zákoníku považují za nepřiměřeně přísnou z hlediska možnosti uplatnění účinné lítosti. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že průběh trestního řízení měl tendenční charakter, existoval záměr orgánů činných v trestním řízení je shledat vinnými z trestného činu podle §240 tr. zákoníku, neboť napadený odsuzující rozsudek můžou chtít uplatnit pro podporu svých tvrzení v řízení, ze kterého byli dovolatelé vyloučeni k samostatnému řízení. V dané souvislosti doplňují, že není možné ztotožňovat předmětný tabák s tabákem, jež je předmětem jiného trestního řízení (proti společnost BSB 1881 s.r.o.) pouze na základě sáčků, které měli k dispozici v místě svého pracoviště. I přes námitky dovolatelů byl odmítnut návrh na doplnění dokazování výslechem zpracovatelů znaleckých posudků a tabák tak nebyl ztotožněn.
6. Na základě shora uvedených skutečností dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách a věc přikázal nalézacímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření se nejprve stručně a obecně vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu a uvedl, že z dovolání je patrné, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že usnesení odvolacího soudu chtěli dovolatelé patrně napadnout podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť tento důvod nezmínili. Tuto vadu obsahu dovolání však považuje za nepodstatnou. Dále vyjádřil výhradu k úvodním pasážím dovolání, které považuje za „méně konzistentní“ a vzhledem k absenci konkrétní argumentace se k nim blíže nevyjadřuje. K námitce dovolatelů dále poukazuje na názor nauky, kdy ke krácení daně není třeba pouze aktivního jednání, ale lze se jej dopustit i omisivním jednáním (opomenutím takového jednání, ke kterému byl daňový subjekt povinen). V této části tak považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Pokud dále dovolatelé namítali, že nebylo prokázáno jejich podvodné jednání, pak státní zástupce uvádí, že se jedná o námitky procesní, nikoli hmotně právní. Nepřisvědčil ani námitce stran opomenutých důkazů, neboť uvedl, že soudy v odůvodněních svých rozsudků opřely nepřijetí důkazních návrhů dovolatelů o nadbytečnost. Dále podotkl, že námitku extrémního rozporu dovolatelé vůbec neuplatnili a pouze samotné namítnutí porušení zásady in dubio pro reo, jakožto zásady procesního charakteru, nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
8. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
15. V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
16. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy . Vhodné je rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění vztahují k výroku o vině a trestu. Podle jejich názoru rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Jednání, kterého se měli dopustit, bylo v mnoha případech podle názoru dovolatelů nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv z dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že se nemohlo jednat o trestný čin. Nedošlo ani k naplnění objektivní stránky daného trestného činu, neboť nevyvíjeli aktivní snahu směřující k uvedení v omyl příslušných orgánu oprávněných k vybírání spotřební daně. Jejich jednání by teoreticky mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podle §241 tr. zákoníku, když se dopustili prostého omisivního neodvedení příslušné daně. Obvinění dále namítají, že u nich není dána subjektivní stránka předmětného trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, neboť ze způsobu skladování tabákových výrobků nelze dovodit, že je chtěli uvést do volného oběhu. Poukazují i na skutečnost, že u nich nebyl dán úmysl zkrátit spotřební daň, soudy se nezabývaly tím, zda jednali úmyslně či nedbalostně. Soudy ohledně naplnění subjektivní stránky toliko poukazují na konkrétní ustanovení zákona o spotřební dani, aniž by otázku zavinění nějak řešily. Na základě zjištěného skutkového stavu, by se mohlo jejich jednání nacházet maximálně ve fázi přípravy podle §20 tr. zákoníku, když ke krácení daně by mohlo dojít až v etapě distribuce předmětného tabáku. Příprava k uvedenému trestnému činu ovšem není trestná. Obvinění rovněž uvedli, že došlo k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
18. Vzhledem k obsahu takto uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit pouze částečně. Jedná se o část argumentace týkající se naplnění subjektivní stránky, právní kvalifikace jejich jednání a vývojové fáze trestného činu, kterým byli uznáni vinnými. Za nedůvodné lze pak považovat vznesené námitky, které zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Těmito námitkami obvinění míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Tímto postupem obvinění uplatňují námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
19. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
20. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel také soud druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Podrobně rozvedly, na základě kterých důkazů dospěly k závěru, že skutek se stal, že tento vykazuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a které důkazy obviněné usvědčují, když obvinění využili svého zákonného práva nevypovídat. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 6 – 9), se kterým se soud druhého stupně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ( č. l. 3 - 4), přičemž úvahy soudu prvního stupně dále rozvedl. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů za situace, kdy obvinění fakticky nevypovídali, velmi pečlivě hodnotily zejména listinné důkazy (protokol o domovní prohlídce, platební výměr Celního úřadu Pardubice, znalecký posudek z oboru chemie, potravinářství, odvětví analýza tabáku a surovin pro jeho výrobu), včetně výpovědi svědků (zejména výpověď svědka T. P. (celníka Celní správy). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnily, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly k závěru, že se žalovaný skutek stal a že se ho dopustili právě obvinění, včetně závěru, že úmysl obviněných směřoval k tomu, aby následně byly tabákové výrobky –řezaný tabák uvedeny do běhu (viz č. l. 6). V souvislosti se skutečností, že obvinění využili svého práva nevypovídat, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat (viz rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, http://www.echr.coe.int/echr ). Evropský soud pro lidská práva zároveň ovšem upozorňuje, že právo mlčet, odmítnout vypovídat nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05). Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistili takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
21. Nad rámec shora uvedených úvah je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že při domovní prohlídce dne 5. 11. 2013 byly v domě obviněných, zajištěny tabákové výrobky, které se nacházely v garáži (viz č. l. 53 – 57). Z pořízené fotodokumentace je patrno, kde tyto výrobky byly umístěny a jakým způsobem byly skladovány (č. l. 62-100). Skutečnost, že se jednalo o tabákové výrobky – řezaný tabák určený ke kouření byla prokázána závěry znaleckého posudku z oboru chemie, potravinářství, odvětví analýza tabáku a surovin pro jeho výrobu, včetně vyjádření znalkyně Ing. Pavlíny Žižkové v rámci hlavního líčení. O tom, že nalezený řezaný tabák byl určen k dalšímu prodeji, svědčí i způsobu jeho uskladnění, tento se nacházel v zatemněné garáží, v domě byly zajištěny věci určené k rosení, vážení a balíčkování řezaného tabáku (viz č. l. 92 spisu- plastové obaly na tabák). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud by nebyly tabákové výrobky určeny k následnému uvedení do oběhu, neměli by obvinění důvod tajit skutečnost, že tyto výrobky vlastní a zejména by neměli důvod si opatřovat obaly na řezaný tabák ve větším množství - 1600 ks (viz protokol o domovní prohlídce.). Nelze také pominout, že při domovní prohlídce byly zajištěny i obaly stejné barvy obsahující již řezaný tabák. I samotné množství zajištěných tabákových výrobků svědčí o tom, že byly určeny k uvedení do dalšího oběhu a nebyly určeny pro osobní spotřebu obviněných, byť by tato skutečnost neměla vliv na povinnost obviněných uhradit spotřební daň, jak bude rozvedeno dále.
22. Pokud obvinění v rámci podaného dovolání poukazují na objekt trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a rozvádí objektivní stránku tohoto trestného činu, včetně argumentace, že nevyvíjeli žádnou snahu k prodeji tabákových výrobků či jejich uvedení do volného oběhu, lze uvést, že se v podstatě opětovně jedná o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takto uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže obvinění v rámci této argumentace namítají, že nesplnění daňové povinnosti, tedy, že neodvedení daně, automaticky neznamená spáchání trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, lze uvést, že tuto námitku lze podřadit pod otázku naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, nikoliv pod naplnění objektivní stránky. Touto námitkou se bude Nejvyšší soud zabývat dále při řešení otázky naplnění subjektivní stránky daného trestného činu.
23. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a principem neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), když je třeba ovšem zdůraznit, že z principu neviny právě vyplývá zásada in dubio pro reo. Tyto námitky totiž směřují rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
24. V souvislosti se shora uplatněnou argumentací poukazují obvinění i na skutečnost, že se nepodařilo zjistit, odkud předmětné tabákové výrobky pocházejí a jakým způsobem se dostaly do jejich dispozice, z čehož dovozují, že soudy měly respektovat uvedené zásady a rozhodnout v jejich prospěch. Byť, jak již bylo naznačeno, uvedená argumentace nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že skutečnost, že se nepodařilo zjistit, jakým způsobem se předmětné tabákové výrobky dostaly do dispozice obviněných, není pro rozhodnutí ve věci podstatná. Jinak řečeno skutečnost, že nebylo zjištěno, z jakého zdroje předmětné tabákové výroby pocházejí, nemůže mít vliv na naplnění zvolené skutkové podstaty. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ve skutku, kterým byli obvinění uznání vinným, a ve kterém je spatřováno spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku není uvedeno, že by se jednalo o tabákové výrobky firmy o. s. BSB 1881. Rozhodné v dané věci je, zda se jednalo o tabákové výrobky, které podléhají povinnosti zaplatit spotřební daň podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen zákon o spotřebních daních) a zda obvinění jednali v úmyslu této daňové povinnosti nedostát a zkrátit tak daň. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (č. l. 7) uvedl, že tabákové výrobky pocházely z firmy o. s. BSB 1881, lze připustit, že se jedná o úvahu, která nemá oporu v provedeném dokazování ve vztahu k tomuto kategorického závěru. Lze ovšem připustit, že vzhledem k nálezu sáčků na tabákové výrobky a skutečnosti, že oba obvinění pracovali ve firmě zabývající se zpracováním tabáku, se jeví vysoce pravděpodobné, že tabákové výrobky pocházely z této firmy. Jak již ovšem bylo naznačeno, skutečnost odkud přesně obvinění tabákové výrobky získali je pro posouzení věci nepodstatná, kdy ve skutku, kterým byli obvinění uznáni vinnými, se neuvádí, jakým způsobem se dostaly tabákové výrobky do jejich dispozice, a není to pro naplnění zvolení skutkové podstaty důležité.
25. Námitku obviněných, že pokud neodvedli daň, jedná se o prosté omisivní neodvedení daně, které by mohlo být posouzeno jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění totiž namítají, že skutek, kterým byli uznáni vinnými, byl nesprávně právně kvalifikován. K uplatněné argumentaci lze uvést následující.
26. Ustanovení §240 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb . Uvedené ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení.
27. Ustanovení §241 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel ve větším rozsahu nesplní buď jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, nebo jako zaměstnavatel svoji zákonnou povinnost odvést pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců. Tímto ustanovením je chráněn zájem státu na řádném odvádění určitých povinných plateb, konkrétně jednak daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění, které po jejich sražení odvádí na základě své zákonné povinnosti zaměstnavatel nebo jejich plátce (fyzická nebo právnická osoba) za zaměstnance nebo jiné osoby, a jednak pojistného na úrazové pojištění zaměstnanců, které odvádí zaměstnavatel ve prospěch svých zaměstnanců.
28. Rozdíl mezi ustanovením §240 a §241 tr. zákoníku mimo jiné spočívá v tom, že v případě ustanovení §240 může být pachatelem kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň, clo, pojistné na sociálním zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platbu nebude buď vůbec vyměřena, anebo v takové výměře, v jaké by měla být správně v souladu se zákonem vyměřena. Nemusí se tedy vždy jednat o osobu, která má ze zákona povinnost odvést daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu. V případě ustanovení §241 tr. zákoníku je pachatelem buď zaměstnavatel nebo plátce (konkrétní subjekt ve smyslu §114 tr. zákoníku), který má povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, nebo jako zaměstnavatel svoji zákonnou povinnost odvést pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců, tedy jedná se o zákonnou povinnost odvést tyto platby za jiného. Daní se ve smyslu §241 tr. zákoníku rozumí jen daň s příjmu fyzických osob ze závislé činností a z funkčních požitků. Na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 postihujícího případy zejména podvodného jednání pachatele (zpravidla poplatníka), v důsledku něhož je poplatníkovi vyměřena nižší daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba, anebo k vyměření takové platby vůbec nedojde, se tato skutková podstata zaměřuje na případy, kdy zaměstnavatel nebo plátce (fyzická nebo právnická osoba) neskrývá svou povinnost odvést uvedené sražené platby za zaměstnance či jiné osoby nebo v jejich prospěch ani jejich výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto povinnost úmyslně nesplní (viz Trestní zákoník, II. vydání, str. 2445, Prof. JUDr. Pavel Šámal a kol., nakladatelství C.H. BECK).
29. Ze shora uvedeného je zřejmé, že v dané věci nepřichází v úvahu jednání obviněných právně kvalifikovat podle ustanovení §241 tr. zákoníku, když tito nebyli v postavení zaměstnavatele či plátce, který měl odvést příslušnou daň za své zaměstnance. Navíc spotřební daň nelze zařadit svým charakterem pod daň, kterou je povinen odvést zaměstnavatel či plátce. Takovou dání je jen daň s příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků. Povinnost odvést spotřební daň byla dána přímo obviněným a vyplývala ze zákona o spotřebních daních, konkrétně z ustanovení §4 odst. 1 písm. f) tohoto zákona.
30. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rovněž podřadit námitky obviněných, které se vztahují k tomu, že u nich není dána subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění totiž ohledně nenaplnění subjektivní stránky namítají, že u nich nebyl dán úmysl zkrátit daň, konkrétně spotřební daň. Zdůrazňují, že neměli v úmyslu uvést předmětné tabákové výrobky do oběhu a že u nich není tedy dáno zavinění. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že pokud se týká námitek, že obvinění neměli v úmyslu předmětné tabákové výrobky uvést do oběhu, tak obvinění opětovně brojí proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takto uplatněná argumentace, jak již bylo naznačeno dříve, nemůže naplňovat uvedený dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů a pouze výjimečně, v případě existence extrémního rozporů, může zasahovat do skutkových zjištění. O takový případ se ovšem v dané věci nejedná.
31. Pokud ovšem obvinění dále namítají, že u nich nebyl prokázán úmysl zkrátit spotřební daň, tak tuto argumentaci lze podřadit pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění totiž namítají nesprávnou aplikaci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval věcně jejich opodstatněností.
32. V dané věci byli obvinění uznání vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzické nebo právnické osoby odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností (srov. soustavu daní) do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Soustavu daní tvoří:
a) daň z přidané hodnoty;
b) daně spotřební
c) daně z příjmů:
d) daň z nemovitostí;
e) daň silniční;
f) daň z dědictví a darování;
g) daň z převodu nemovitostí;
h) tzv. ekologické daně,
Spotřební daní se rozumí:
- daň z minerálních olejů,
- daň z lihu a destilátů,
- daň z piva,
- daň z vína a z meziproduktů,
- daň z tabákových výrobků.
33. Zkrácení se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde.
34. Po subjektivní stránce se ve vztahu k základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, kdy ovšem nemusí být přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pokud se týká naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, které se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Trestní zákoník, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck, Prof. P. Šámal a kol., str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat.
35. Lze připustit, že v dané věci soudy nižších stupňů přímo ve svých rozhodnutích, konkrétně v odůvodnění, explicitně formu zavinění neuvádějí. Soudy toliko v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky zločinu krácení daně, daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Protože pro naplnění skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě se vyžaduje úmysl, je nepochybné, že soudy dospěly k závěru, že obvinění jednali z hlediska subjektivní stránky podle §15 tr. zákoníku ve formě úmyslu. Forma úmyslu pak nepochybně vyplývá z popisu skutku, kterým byli obvinění uznáni vinnými rozsudkem soudu prvního stupně, a se kterým se zcela ztotožnil i soud druhého stupně. V tomto směru je třeba poukázat na skutková zjištění, jenž jsou obsažena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a ve kterých se uvádí, že obvinění měli v úmyslu uvést předmětné tabákové výrobky do oběhu.
36. Obecně lze v souvislosti s posuzováním otázky zavinění konstatovat, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Jak již bylo naznačeno, ze skutkových zjištění a odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů lze dovodit, že obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při posuzování subjektivní stránky, tedy úmyslu obviněných zkrátit daň, je třeba vzít v úvahu, že obvinění byli osobami, které pracovaly ve firmě, která se zabývala zpracováním tabákových výrobků. Vzhledem k jejich pracovnímu zařazení jim nepochybně bylo známo, že ten kdo, na našem území vyrobí nebo na naše území tabákové výrobky doveze, je povinen uhradit spotřební daň, jejichž úhrada se prokazuje označením tabákovou nálepkou (§114 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Bez ohledu na naznačený závěr, je třeba konstatovat, že je všeobecně známou skutečností, že tabákové výrobky musí být označeny tabákovou nálepkou, která prokazuje, že byla uhrazena spotřební daň a že jen takové výrobky mohou být uváděny do oběhu. Zde lze odkázat i na vzdělání obviněných (střední odborné učiliště) a jejich sociální postavení, kdy tuto znalost by bylo možno od nich očekávat bez ohledu na jejich pracovní zařazení. V dané souvislosti je třeba poukázat skutečnost, že tabákové výrobky, které byly zajištěné v garáží obviněných, nebyly označeny tabákovou nálepkou, takže je nepochybné, že daň nebyla uhrazena.
37. Nad rámec shora naznačených závěru považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z výpovědi svědků je zřejmé, že při řezání tabáku ve firmě, kde pracovali obvinění, byly zpravidla přítomné i celní orgány (viz výpověď svědků F. K., M. Ř.). Obviněným tedy muselo být známo, že nakládání s tabákovými výrobky podléhá zvláštnímu režimu, kdy právě orgány celní správy mají významné oprávnění při dovozu různých komodit, včetně dovozu tabákových výrobků, a vyměřování různých daní, zejména spotřební daně. O tom, že obvinění si byli vědomi skutečnosti, že za držení uvedeného množství tabákových výrobků musí uhradit spotřební daň, svědčí i způsob jejich uskladnění. Pokud by obviněným nebylo známo, že za tabákové výrobky jsou povinní uhradit spotřební daň, tak by neměli důvod uvedené výrobky uskladňovat utajeným způsobem. Zde je nutno poukázat na způsob uskladnění uvedených tabákových výrobků, a že byly uloženy v garáži, kde byly zatemněné okna. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že i pokud by uvedené tabákové výrobky nebyly určeny do dalšího oběhu, museli by obvinění uhradit spotřební daň. Podle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je plátcem daně právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Podle §4 odst. 5 písm. g) zákona o spotřebních daních se pro účely odstavce 1 písm. f) tohoto zákona za množství vybraných výrobků pro osobní spotřebu považuje množství, které nepřesahuje u tabáku ke kouření 1 kg. Jinak řečeno, i kdyby na základě provedeného dokazování nebylo prokázáno, že zajištěné tabákové výrobky byly určeny obviněnými k uvedení do dalšího oběhu, tak by obvinění byli povinni spotřební daň uhradit, což jim muselo být známo vzhledem k jejich pracovnímu zařazení.
38. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obvinění si vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, museli být vědomi toho, že svým jednáním porušují zájem chráněný trestním zákonem (zájem státu na řádném vymezení daně) a chtěli toto porušení vyvolat, takže jednali v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nelze považovat uplatněné námitky obviněných vztahujících se k údajnému nenaplnění subjektivní stránky – úmyslu zkrátit spotřební daň za důvodné.
39. Ohledně argumentace obviněných spočívající v tom, že o nedostatku jejich úmyslu zkrátit daň svědčí skutečnost, že ihned daň uhradili, jakmile se o ní dověděli, lze uvést následující. Jedná se opětovně o námitky, které směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obvinění vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů těmito soudy a předkládají svoji verzi skutkového děje. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obvinění si museli být vědomi toho, že dodatečně vyměřenou spotřební daň budou muset uhradit, a to i za situace, kdy by skutečně neměli v úmyslu spotřební daň zkrátit, přičemž případné neuhrazení daně by mohlo mít za následek vedení exekuce. Navíc je všeobecně známou skutečností, že uhrazení zkrácené daně nepochybně představuje výraznou polehčující okolnost, která má vliv na uložený trest. Proto ze skutečnosti, že obvinění dodatečně, poté co byly zahájeny úkony trestního řízení a provedena domovní prohlídka v rámci, které byly zajištěny uvedené tabákové výrobky, a následně byl vydán platební výměr, uhradili vyměřenou daň, nelze dovozovat, že neměli v úmyslu zkrátit daň.
40. Pokud obvinění dále namítají, že za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že jejich úmysl spočíval v tom, že chtěli tabákové výrobky uvést do volného oběhu, mohlo by jejich jednání naplňovat maximálně z hlediska vývojové fáze přípravu podle §20 k trestnému činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kdy ke zkrácení daně by mohlo dojít až ve fázi distribuce předmětných tabákových výrobků, lze tuto argumentaci rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Obvinění totiž namítají nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně nesprávné právní posouzení vývojové fáze skutku, který zakládá znaky určitého trestného činu. Obvinění v tomto směru také hovoří o tzv. kvalifikovaném pokusu.
41. K uplatněným námitkám lze uvést následující. Pokud obvinění poukazují na přípravu podle §20 tr. zákoníku k §240 tr. zákoníku, tak přípravou se rozumí jednání, které záleží v úmyslném vyvolání podmínek ke spáchání zvlášť závažného zločinu, za předpokladu, že to trestní zákoník výslovně stanoví, pokud nedošlo k pokusu ani k dokonání zvlášť závažného zločinu. Z dikce ustanovení §20 tr. zákoníku (platného v době spáchání uvedeného skutku) je nepochybné, že pokud by se skutečně jednalo o přípravu k zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nemohlo by se jednat o jednání postižitelné podle trestního zákoníku, když v případě trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se nejedná o zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud je v rámci podaného dovolání odkazováno na tzv. kvalifikovaný pokus, tak „ kvalifikace“ pokusu takto nazvaného se odvíjí od existence zdánlivého jednočinného souběhu pokusu o trestný čin určitého stupně společenské škodlivosti a dokonaného trestného činu, jehož stupeň společenské škodlivosti je nižší s materiální stránkou činu, k němuž pokus směřoval (viz Trestní právo hmotné, obecná část, 2. vydání, str. 339, V. Kratochvíl a kolektiv, Nakladatelství C.H.Beck). Kvalifikovaný pokus se právně posuzuje výlučně jako pokus, přičemž dokonaný trestný čin je konzumován v širším smyslu.
42. O takovou situaci (přípravu nebo tzv. kvalifikovaný pokus) se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud má stejně jako soudy nižších stupňů za to, že v dané věci z hlediska vývojové fáze došlo k dokonání předmětného trestného činu. V dané věci totiž vzhledem k provedenému dokazování je nepochybné, že obvinění neměli v úmyslu tabákové výrobky zdanit, a proto je ukrývali předtím, než je uvedou do oběhu. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 908/2014, podle něhož „ pokud pachatel neměl v úmyslu zdanit zboží nebo službu podléhající daňové povinnosti, nýbrž je chtěl před příslušným správcem daně zatajit, je trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku dokonán již tím, že pachatel zatajil takové zboží nebo službu před správcem daně. Proto vznik trestní odpovědnosti nezávisí na tom, zda mu uplynula lhůta k podání daňového přiznání či nikoli“. Jak již bylo uvedeno z provedeného dokazování je nepochybné, že obvinění neměli v úmyslu tabákové výrobky zdanit, takže uvedený trestný čin dokonali tím, že tabákové výrobky dostali nezjištěným způsobem do své dispozice a tyto ukryli ve své garáži, aby nevyšlo najevo, že je vlastní a tím je zatajili před správcem daně. Tímto okamžikem došlo ke zkrácení daně, když nejpozději se tak stalo dne před domovní prohlídkou.
43. K námitce obviněných směřované do výroku o trestu, byť pouze obecně, bez uplatnění právně relevantních skutečností, lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněným uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo jim byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
44. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že obvinění za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli ohrožení trestem odnětí svobody od 2 do 8 let. Soud prvního stupně jim uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků, tedy trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Takto uložený trest akceptoval i soud druhého stupně. Lze mít za to, že výměra trest odpovídá všem okolnostem případu, zejména skutečnosti, že obvinění dosud nebyli soudně trestáni a odstranili v průběhu probíhajícího trestního řízení škodlivý následek. Výkon trestu byl pak obviněným podmíněně odložen na nejkratší zkušební dobu v trvání 1 roků.
45. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněných, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou neopodstatněné.
46. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová