ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.625.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 625/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 To 129/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 34 T 6/2015, byl obviněný P. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době nejméně od měsíce března do roku 2014, v důsledku své těžké osobnostní poruchy vzbuzující v něm stále intenzivnější zájem o prožitek smrti, počal rozvíjet úvahy o usmrcení člověka, které si zapsal do svých deníků a ve svém mobilním telefonu si připravil SMS oznamující, že zabil člověka, aby v okamžiku až někoho usmrtí, o tom informoval své známé, přičemž svůj záměr realizoval dne 29. 11. 2014 kolem 21:00 hodin v O.-Z. na ulici Š. č. … v rodinném domě užívaném jako ubytovna, v samostatné bytové jednotce ve druhém patře domu obývané poškozeným M. K., kterého navštívil pod záminkou, že mu vrátí dlužnou částku ve výši 700 Kč, ale o které ihned po svém příchodu prohlásil, že ji není schopen uhradit, využil situace, že se k němu poškozený obrátil zády a v úmyslu tohoto usmrtit, proti němu zaútočil za užití dvou kuchyňských nožů, jedním o celkové délce 23,5 cm s délkou čepele 15 cm a druhým o celkové délce 20 cm s délkou čepele 8 cm, kterými ho opakovaně silou velké intenzity bodal do oblasti zad, břicha, krku, horní části hrudníku a pravé ruky, čímž mu způsobil 15 bodných a řezných ran v oblasti zad na pravé a levé straně krku, v horní části hrudníku a na pravé ruce, kdy jednej bodný kanál pronikl do páteřního kanálu a hrudní dutiny, přitom došlo k odlomení čepele nože, která uvízla v ráně a zraňovala míchu a jen shodou šťastných okolností nedošlo k protětí největší tepny v těle, hrudní srdečnice, neboť tuto bodný kanál minul pouze o 0,2 cm a dále šest povrchních nábodů kůže, z toho dva na zevní ploše pravé paže jeden na pravé boční straně hrudníku a tři v oblasti břišní krajiny, kterážto poranění bezprostředně ohrožující život poškozeného si vyžádala operační zákrok a následnou hospitalizaci poškozeného do 15. 12. 2014 a jen díky vysoce odborné a účinné lékařské péči nedošlo k jeho smrti“.
2. Obviněný P. J. byl za tento trestný čin odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence.
3. Na základě §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 860 774 Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 27116913, a náhradu škody ve výši 476 408 Kč poškozenému M. K., jenž byl v souladu s §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláni podaném proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 To 129/2015, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť dle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a protože již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., navzdory čemu soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku.
6. Obviněný v úvodu podaného mimořádného opravného prostředku rozporoval právní závěr obou soudů, že jeho jednání mělo vykazovat znaky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku, v souvislosti s čímž namítl i nesprávnost úvahy soudů o výši uloženého trestu. Dle mínění obviněného bylo jeho jednání možné posoudit pouze jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož svůj čin vůbec neplánoval a nepřipravoval a nejednal tak na základě „předchozího uvážení“, jež je znakem skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný své tvrzení opřel o argument, že při návštěvě poškozeného M. K. (dále jen „poškozený“) u sebe neměl žádnou zbraň a z jeho strany šlo pouze o zkratovité jednání, což mělo potvrzovat i vyjádření znalce MUDr. Viliama Kušníra obsažené v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě. K nalezeným zápiskům o usmrcení člověka v jeho deníku uvedl, že tyto neměly žádnou souvislost s poškozeným, jelikož měly sloužit pouze jako soukromá ventilace jeho pocitů sepsaných pod vlivem alkoholu. V případě rozepsané SMS zprávy oznamující usmrcení člověka nalezené v mobilním telefonu obviněného zas mělo jít o jeho tvůrčí myšlenky, jež měly být eventuálně přeměněny do literární podoby. Obviněný tak shledal extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů o naplnění znaku „předchozího uvážení“, jež by odůvodňovalo právní kvalifikaci výše popsaného skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
7. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzeného odvolacím soudem, o uložení zabezpečovací detence, jelikož závěry soudů o jeho agresivním chování jsou dle názoru obviněného v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Oba soudy dle jeho tvrzení nezohlednily, že po spáchání trestného činu sám přivolal lékařskou pomoc, která byla zásadní k záchraně života poškozeného, vyčkal na místě činu a nebránil se zatčení, přičemž do doby spáchání předmětného jednání žil navíc bezúhonným životem. Soudy se podle něho dále dostatečně nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků, kteří ho měli znát několik let a kteří měli potvrzovat jeho nezávadné chování bez známek agresivity, se znaleckými posudky konstatujícími jeho hraniční poruchu osobnosti, agresivní povahu a nebezpečnost pro společnost. V této souvislosti obviněný namítl rovněž opomenutí jím navrhovaných důkazů, které měly naznačený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů o jeho agresivitě a nebezpečnosti pro společnost vyvrátit, a to provedením výslechu lékařů, kteří s ním byli v několikaměsíčním kontaktu a měli tak mít hlubší znalosti o jeho osobě než znalci přibraní v jeho trestní věci. Uvedený postup soudů tak dle obviněného založil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., jakož i porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, v souvislosti s čímž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 To 129/2015, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a vzhledem k existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud na základě §265m odst. 1 tr. ř. případně sám rozhodl o jeho vině ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy dle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, v souladu s tímto ustanovením mu uložil mírnější trest a neukládal zabezpečovací detenci.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí obsahu podaného dovolání tento uvedl, že z větší části nelze argumentaci obviněného vůbec podřadit pod uplatněné, ani jiné dovolací důvody. Toto konstatování vztáhnul zejména k tvrzením obviněného o jeho zkratovitém jednání, o zpochybňování znaleckých posudků, jakož i o „nesouvislosti“ zápisků v jeho deníku a SMS zprávy nalezené v jeho mobilním telefonu s jeho trestnou činností, jelikož uvedené výhrady mířily dle názoru státního zástupce toliko do oblasti skutkových zjištění a dokazování, k čemuž nelze v dovolacím řízení krom případu jejich extrémního nesouladu přihlížet. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se však dle státního zástupce nejednalo, když soudy naopak postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Za nedůvodnou označil státní zástupce rovněž námitku opomenutých důkazů, poněvadž soudy měly k učinění závěru o existenci „předchozího uvážení“ a závažné osobnostní poruše obviněného celou řadu objektivních a jednoznačných důkazů, takže další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by nijak přispět k bližšímu objasnění věci. Nad rámec uvedeného se státní zástupce vyjádřil i k opakované námitce obviněného vůči uložení zabezpečovací detence, když konstatoval, že takový postup byl soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí dostatečně přesvědčivě a logicky vysvětlen.
10. Za relevantně uplatněnou dovolací námitku označil státní zástupce pouze tvrzení obviněného o absenci znaku „po předchozím uvážení“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, které však dle státního zástupce vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Státní zástupce k tomu uvedl, že tzv. skutková věta naopak nepochybně vykazuje znak „po předchozím uvážení“, jehož naplnění bylo blíže objasněno i v odůvodnění dotčených rozhodnutí a tuto, byť formálně relevantně uplatněnou, námitku obviněného tudíž státní zástupce označil za nedůvodnou.
11. Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 To 129/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. V posuzované věci by se mohlo jednat o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Ostatně obviněný v rámci podaného dovolání výslovně uvádí, že namítá, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. g) tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
IV.
21. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný ve skutečnosti, že jeho jednání nevykazuje znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku (a z toho vyplývající nesprávné úvahy o nutnosti tak vysokého trestu) a v závěrech o nezbytnosti uložení zabezpečovací detence. Obviněný zdůrazňuje, že není pravdou, že by poškozeného K. navštívil pod záminkou vrácení peněz, s tímto se jen domluvil, že ho pravděpodobně navštíví, aby projednal otázku úhrady dluhu. V žádném případě svůj čin neplánoval a nepřipravoval. Jednalo se o zkratkovité jednání, o čemž svědčí i skutečnost, že si na místo činu nepřinesl žádnou zbraň. Z jeho strany se nejednalo o připravované jednání. Jeho čin nesouvisí se zápisy v jeho deníku, jednalo se o soukromou ventilaci jeho pocitů. Závěry znalců o jeho agresivním chování byly vyvráceny výpověďmi slyšených svědků. Není nebezpečný pro své okolí. Obviněný dále namítal, že soudy porušily zásadu spravedlivého procesu, když ve svých rozhodnutích neuvedly, z jakých důvodů neprovedly jím navrhované důkazy. Podle jeho názoru se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Provedení těchto důkazů by mohlo prokázat, že se skutku nedopustil po předchozím uvážení a zabránilo by závěru o nutnosti uložení zabezpečovací detence. Pokud by byly provedeny navrhované důkazy, byl by prokázán extrémní nesoulad mezi dosud učiněnými skutkovými zjištěními a skutkovými zjištěními, které by bylo možno vykonat. Obviněný dále uvádí, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, zdůrazňuje skutečnost, že by lékaři v Kroměříži a Havířově museli zjistit, že trpí hraniční poruchou osobnosti, že je agresivní a nebezpečný pro společnost. Rovněž namítá, že nikdy neměl zájem o prožitek smrti, z jeho strany se jednalo jen o tvůrčí myšlenky, včetně uložených SMS zpráv. Soud druhého stupně řádně nerozebral jeho námitky uplatněné v rámci podaného odvolání. Současně obviněný poukazoval na nález Ústavního soudu IV. ÚS 216/04. Má tedy za to, že soudy nižších stupňů nesprávně neakceptovaly jeho obhajobu.
22. Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem s ohledem na obsah podaného dovolání je v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Vznesené námitky totiž primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se plně ztotožnil soud druhého stupně, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Obviněný primárně brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ohledně namítaného zjevného extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně lze uvést, že tento obviněný nijak blíže neodůvodňuje, spatřuje ho pouze ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a v tom, že soudy neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování.
23. Tím vším se však obviněný toliko domáhá změny skutkových zjištění, kterým dospěl soud prvního stupně a které akceptoval soud druhého stupně, a až sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o pokus vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž o pokus vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v podstatě nezpochybňuje, že se pokusil poškozeného usmrtit vzhledem k počtu ran a míst, do kterých poškozeného zasáhl, nesouhlasí ovšem se závěry soudů, že jednal po předchozím uvážení.
24. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje Nejvyšší soud přesto za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Zejména soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že žalovaný skutek se stal, že se ho dopustil obviněný a že uvedený skutek naplňuje znaky zvolené skutkové podstaty, kdy řádně rozvedl skutečnosti a důkazy, ze kterých vyplývá, že obviněný se pokusil poškozeného usmrtit po předchozím uvážení. V tomto směru lze odkázat na závěry uvedeného soudu obsažené v písemném odůvodnění jeho rozsudku (str. 27 – 32) a rovněž na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 3 -5). Soudy velmi pečlivě hodnotily všechny provedené důkazy, zabývaly se verzí obviněného, kdy logicky odůvodnily, na základě kterých důkazů obhajobě o tom, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit po předchozím uvážení, neuvěřily a mají ji za vyloučenou. V souvislosti s uplatněnými dovolacími námitkami obviněného je třeba zdůraznit, že především soud prvního stupně svůj závěr o tom, že obviněný jednal po předchozím uvážení, odůvodňuje řadou provedených důkazů, na které poukazuje (např. výpověď poškozeného, obsah deníku obviněného, připravené SMS zprávy), přičemž je hodnotí zejména v jejich vzájemných souvislostech (§2 odst. 6 tr. ř.). Proto je třeba mít za to, že soudy při hodnocení důkazů dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
25. Nad rámec shora uvedených úvah lze uvést následující. Argumentaci obviněného týkající se nesouhlasu se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie a vyjádřením znalců v řízení před soudem prvního stupně, kdy obviněný poukazuje na výpovědi svědků (K., B. a P.) a má za to, že soudy zcela pominuly jejich výpovědi o jeho chování a povaze a nevzaly v úvahu z těchto důkazů vyplývající rozporné závěry ohledně jeho osoby, nelze přisvědčit. Je třeba mít za to, že obviněný opětovně toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, čímž míjí hranice uplatňovaného dovolacího důvodu. Je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně se zabýval skutečností, že závěry znalců ohledně hodnocení osoby obviněného vyznívají odlišněji, než jak osobu obviněného hodnotí jeho kamarádi a bývalá přítelkyně. Soud se s tímto rozporem při hodnocení důkazů logicky vypořádal (viz č. l. 29), kdy poukazuje na skutečnost, že uvedení svědci hodnotili osobu obviněného předtím, než začal připravovat realizaci svých agresivních představ. Navíc nelze pominout, že těmto svědkům obviněný o svých fantaziích, představách nic neříkal, tyto před nimi tajil, takže svědci s touto částí jeho osobnosti nebyli konfrontováni. Proto lze mít za to, že závěry znalců týkající se hodnocení osoby obviněného obstojí přes výpovědi slyšených svědků. Soud druhého stupně se pak s tímto hodnocením důkazů soudem prvního stupně zcela ztotožnil. Shledal, že soud prvního stupně se správně, logicky a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi skutečnosti důležitými pro rozhodnutí, kdy i odůvodnění jeho rozhodnutí splňuje kritéria uvedená v §125 tr. ř. (viz č. l. 3).
26. V souvislosti se závěry znaleckých posudků a vyjádřením znalců obviněný shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu i v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, který ovšem spatřuje jednak ve způsobu hodnocení provedených důkazů, jednak v rozsahu dokazování, když namítá, že soudy pochybily, pokud neprovedly další důkazy, jejichž provedení navrhoval. Obviněný poukazuje na právo na spravedlivý proces a hovoří o tzv. opomenutých důkazech. Následně z neprovedení požadovaných důkazů dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi dosud zjištěnými skutkovými zjištěními a skutkovými zjištěními, která bylo možno učinit. Obecně lze ohledně otázky rozsahu požadovaného dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
27. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
28. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že v případě nevyhovění jeho návrhům na provedení důkazů výslechem lékařů z nemocnice v Havířově, Psychiatrické léčebny v Kroměříži a vazební věznice Ostrava, se jedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu výkladu Ústavního soudu. Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
29. V dané věci obviněný navrhl provedení shora uvedených důkazů v rámci hlavních líčení, přičemž soud prvního stupně návrhy na doplnění dokazování zamítl. Byť soud prvního stupně v písemném odůvodnění svého rozhodnutí zamítnutí návrhu na doplnění dokazování explicitně neodůvodňuje, z kontextu jeho rozhodnutí je nepochybné, že dospěl k závěru, že je považuje za nadbytečné vzhledem k rozsahu provedeného dokazování. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Z návrhu na doplnění dokazování a zejména postoje obviněného ke spáchané trestné činnosti (tento ji doznává, avšak vyjadřuje nesouhlas se závěry znalců o jeho duševním stavu včetně nutnosti uložení zabezpečovací detence a zvolenou právní kvalifikaci), což nakonec i vyplývá z argumentace uplatněné v rámci podaného dovolání, je zřejmé, že slyšení svědci by měli podle obviněného prokázat, že netrpí hraniční poruchou osobnosti, není agresivní, nejednal po předchozím uvážení a že u něho nejsou dány předpoklady pro uložení zabezpečovací detence.
30. Pokud se týká těchto navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že závěr o tom, že obviněný jednal po předchozím uvážení, není primárně založen na závěrech znaleckých posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, psychiatrie a sexuologie. Soud prvního stupně naplnění znaku „po předchozím uvážení“, jenž odůvodňuje právní kvalifikaci podle odst. 2 §140 tr. zákoníku, zdůvodňuje skutkovými závěry, ke kterým dospěl na základě dalších provedených důkazů (viz č. l. 31- 32). Poukazuje na písemné záznamy v denících obviněného, na koncepty SMS zpráv v jeho mobilu o tom, že zabil člověka, včetně skutečnosti, že uvedl poškozenému nepravdivě záminku pro důvod své návštěvy, kdy se po příchodu do místa bydliště poškozeného přesvědčil, že je poškozený v pokoji sám. Přihlíží i ke skutečnosti, že obviněný po celou dobu probíhajícího trestního stíhání neobjasnil motiv svého jednání, ačkoliv nerozporuje, že poškozeného pobodal. Rovněž soud druhého stupně se naplněním tohoto znaku zabýval, neboť obviněný i v rámci podaného odvolání namítal, že znak po předchozím uvážení u něho nebyl dán, a s argumenty obviněného se řádně vypořádal (viz č. l. 3 – 4), což přestavuje jeden z důvodů pro odmítnutí důkazních návrhů ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soud. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že vzhledem k obsahu konceptu SMS zprávy, kterou měl obviněný ve svém mobilu připravenou v konceptech, a která byla určena jeho bratrovi, a v níž uvádí „ Ahoj brasko zabil jsem týpka sme se pohádali tak jsem ho kuchnul nezapomen na mě az mě pusti najdu tě pokud budes chtit a není to vtip at se ti daři měj se brachu“ (viz č. l. 312) lze dovodit, že obviněný měl i určitou reálnou představu o způsobu útoku na vybranou oběť (bodný nástroj). Za této situace lze souhlasit se závěrem soudů, že doplnění dokazování v naznačeném směru se jeví jako nadbytečné a nemohlo by vést ke změně skutkových zjištění, která byla učiněna v potřebném rozsahu.
31. Obdobná je situace i v případě návrhu na doplnění dokazování ohledně objasnění podmínek pro uložení zabezpečovací detence. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný požaduje doplnit dokazování v podstatě o totožné důkazy jako v případě naplnění znaku po předchozím uvážení. Opětovně lze mít za to, že se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. V dané souvislosti je třeba uvést, že zabezpečovací detence představuje ochranné opatření, jeho uložení upravuje ustanovení §100 tr. zákoníku. Obecně platí, že při ukládání zabezpečovací detence je nutno řešit otázky, jež vyžadují odborné znalosti medicínského a psychologického rázu (blíže viz např. Ústavního soudu ze dne 29. 2. 201, sp. zn. ÚS 2453/2011). Jinak řečeno, při rozhodování o uložení zabezpečovací detence je třeba osobu, ohledně které je rozhodováno o uložení zabezpečovací detence, vždy podrobit znaleckému zkoumání. Tak se tomu v dané věci stalo. Ve věci byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a sexuologie, kdy nelze pominout skutečnost, že znalci z odvětví psychologie a psychiatrie právě doporučili vypracování znaleckého posudku z odvětví sexuologie, a to na základě poznatků, které zjistili v rámci vyšetření obviněného (známky nekrofilní dispozice). Znalci pak byli slyšeni u hlavního líčení, přičemž setrvali na svých závěrech, kdy v jejich vyjádřeních nejsou vzájemné rozpory. Znalci provedli daleko hlubší a zevrubnější zkoumání duševního stavu obviněného, byli prokazatelně seznámení s tím, že se obviněný léčil na psychiatrii, byl jim znám i obsah lékařských zpráv, takže i z tohoto hlediska lze uvažovat o nadbytečnosti navrhovaného důkazu spočívající ve výslechu ošetřujících lékařů. Závěry znalců nebyly v řízení nijak zpochybněny, když za zpochybnění nelze považovat skutečnost, že obviněný s jejich závěry vyjadřuje nesouhlas, který ovšem žádným relevantním způsobem nedokládá.
32. Lze konstatovat, že výsledky znaleckého zkoumání soudy nižších stupňů hodnotily stejně pečlivě jako každý důkaz v kontextu dalších provedených důkazů (SMS zprávy, deníky obviněného, výpověď poškozeného). Za této situace je zřejmé, že požadované důkazy lze zařadit do tzv. kategorie nadbytečných důkazů, které nemohou přispět k náležitému objasnění věci. Ze shora naznačených závěrů je zřejmé, že neprovedení požadovaných důkazů nelze považovat za tzv. opomenuté důkazy, když je třeba i zdůraznit, že provedené důkazy byly náležitě hodnoceny a skutková zjištění jsou správná. Je zřejmé, že důkazní řízení v předmětné věci bylo úplné, a netrpělo tedy deficitem v podobě opomenutých důkazů. Proto v dané věci není dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
33. Pokud pak ještě obviněný samostatně namítá, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, je třeba uvést, že tento nesoulad obviněný podrobněji nerozvádí. Z jeho argumentace toliko vyplývá, že nesouhlasí s tím, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutku se dopustil po předchozím uvážení. Obviněný tedy opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi události, podává své vysvětlení zápisků ve svých denících a přípravy SMS (údajně se jednalo o tvůrčí myšlenky, SMS zprávy nemají souvislost s poškozeným). Tímto míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, ale i jiných dovolacích důvodů. Ohledně předkládání vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
34. Nejvyšší soud považuje bez ohledu na shora uvedené úvahy opětovně za nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů se s otázkou, zda se obviněný dopustil skutku po předchozím uvážení, řádně vypořádaly, když velmi podrobně poukázaly na provedené důkazy. Při posuzování skutečnosti, zda se obviněný dopustil skutku po předchozím uvážení není možno vycházet toliko z výpovědi obviněného, ale je třeba vždy hodnotit všechny provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech (§2 odst. 6 tr. ř.). Uvedenou zásadu soudy nižších stupňů v dané věci dodržely a respektovaly, když zejména soud prvního stupně velmi podrobně poukazuje na důkazy, ze kterých lze dovodit, že obviněný jednal po předchozím uvážení (viz č. l. 29-32). Soud druhého stupně se s závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný se skutku dopustil po předchozím uvážení, zcela ztotožnil, kdy i rozvedl své úvahy o naplnění uvedeného znaku (viz č. l. 3-4). Lze tedy mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení zcela dodržely ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř, když i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
35. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání poukazuje na vyjádření znalce MUDr. V. Kušmíra, který uvedl, že situace byla ovlivněna zkratem v jeho jednání, tak lze uvést, že ze závěru znaleckého posudku se podává, že čin se nejevil jako plánovitý, ale jako impulzivní akt, kterým obviněný realizoval svoji dlouhodobou představu (viz č.l. 255), tedy touhu někoho zabít a mít prožitek smrti. Toto vyjádření znalce nelze interpretovat tak, že obviněný nejednal po předchozím uvážení. U obviněného byl dán dlouhodobý záměr usmrtit nějakou osobu, kdy v případě návštěvy poškozeného svoji představu realizoval, byť lze připustit, že nemusel mít v době návštěvy poškozeného celou situaci zcela detailně promyšlenou a rozplánovanou. Z popisu skutku pak ani nelze dovodit, že by soud měl za prokázané, že obviněný bodal poškozeného oběma noži současně, jak namítá obviněný, ale že během útoku vůči tělu poškozeného použil dva nože, což odpovídá důkazní situaci (dva nože byly nalezeny na místě činu).
36. Nejvyšší soud považuje sám za vhodné ohledně naplnění znaku po předchozím uvážení uvést následující. U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem , tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu , včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoníku II. §140 až 421, Komentář 2. vydání, Praha: C. H. Beck. 2012, str. 1648). Naplnění znaku po předchozím uvážení lze podle Nejvyššího soudu lze dovodit i za situace, kdy pachatel po jisté delší časové období rozvíjí úvahy o usmrcení jiné osoby, v průběhu tohoto časového období své úvahy konkretizuje, jednak ohledně osoby, kterou chce zabít, kdy zpočátku měl v úmyslu usmrtit určitou konkrétní osobu a následně postupem času již projevuje záměr usmrtit kohokoliv, jednak si upřesní i určitá kritéria způsobu usmrcení. Kritéria mohou spočívat v tom, že si zvolí způsob útoku a další okolnosti charakterizující čin navenek (např. určení způsobu útoku prostřednictvím bodného nástroje, usmrcení musí být brutální, má v úmyslu požít části lidského těla jako součást rituálu usmrcení, zabít více lidí, apod.). Ze strany pachatele se jedná o rámcové stanovení skutečností rozhodných pro provedení činu, kdy je nepodstatné, že při vlastní realizaci se pachatel může částečně odchýlit od původně zamýšleného způsobu provedení činu.
37. O takovou situaci se v dané věci jednalo. Obviněný se totiž myšlenkou usmrtit jinou osobu zabýval od března 2014, když uvažoval o zabití své bývalé družky (viz č. l. 445), přičemž měl sny a fantazie plné násilí, zahrnující myšlenku usmrtit jinou osobu, kdy však postupně přešel od myšlenky zabít družku k úmyslu zabít kohokoliv (viz zápisky ze dne 19. 11. 2014 a ze dne 21. 11. 2014), kdy si stanovil i určitý způsob realizace (viz obsah konceptu SMS-použití bodného nástroje, zápisky ze dne 19. 11. 2014, musí to být brutál, zabít více duší, sníst část těla). Následně kontaktoval poškozeného, kterého znal, pod nepravdivou záminkou vrácení dluhu, ačkoliv peníze neměl a dluh neměl z čeho vrátit, ověřil si, že poškozený bude na pokoji sám, a ihned po vstupu do pokoje, když byl poškozený k němu otočen zády, jej zákeřně a bezdůvodně napadl, opakovaně ho bodal do zad, přičemž vzhledem k intenzitě útoku (při bodnutí se v ráně zlomil nůž) a četnosti bodných ran je zřejmé, že měl nepochybně v úmyslu poškozeného usmrtit. Obviněný měl také již připraveny ve svém mobilu koncepty SMS zpráv, ve kterých sděloval jiným osobám, že zabil jinou osobu, včetně způsobu útoku. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nedokázal vysvětlit motiv svého jednání, tedy proč poškozeného napadl, kdy připouští shodně s výpovědí poškozeného, že se nepohádali, neměli žádný konflikt.
38. Pokud obviněný zdůrazňuje, že si nepřinesl nože, kterými napadl poškozeného a že tyto vzal v pokoji poškozeného, což podle jeho názoru svědčí o tom, že se nejednalo o vraždu po předchozím uvážení, lze uvést, že této argumentaci nelze přisvědčit. Z obsahu deníků, které psal obviněný a které prokazují jeho dlouhodobý úmysl zabít nějakou osobu, přímo nevyplývá, jakým nástrojem chtěl obviněný svůj čin realizovat, tedy zda chtěl oběť usmrtit tzv. holýma rukama, ubodat, ubít či podobně. Přesto nelze ze skutečnosti, že obviněný použil nože, které se nacházely v pokoji poškozeného dovozovat, že nejednal na základě předchozího uvážení. Z deníku vyplývá, že to chtěl udělat brutálně (viz zápis ze dne 19. 11. 2014), přičemž vzhledem k způsobu útoku a množství ran lze mít za to, že se jednalo o brutální útok, takže toto kriterium, které si obviněný stanovil tzv. dopředu, bylo nepochybně dodrženo. Lze poukázat i na skutečnost, že obviněný věděl, že v pokoji poškozeného budou nože, když poškozeného znal a byl již dříve u něho na návštěvě. V tomto směru je poukázat na výpověď poškozeného, který vypověděl, že v kuchyňské části bylo na pracovní desce poleženo kuchyňské nádobí včetně nožů a potravin, což je v souladu s pořízenou fotodokumentací, kdy kuchyňská část se nachází ihned při vstupu do pokoje a na volně přístupné polici je viditelně položeno kuchyňské nádobí včetně nožů. Proto mohlo být obviněnému známo, že na pokoji má poškozený kuchyňské nádobí včetně nožů, takže mohl i počítat s tím, že tyto při činu použije. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při naplňování znaku po předchozím uvážení není vyloučeno, aby pachatel při vlastním provedení činu své původní představy dále měnil či doplňoval, tzv. improvizoval s ohledem na situaci na místě činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1520/2011).
39. Bez ohledu na shora naznačené úvahy je třeba uvést, že i pokud by v případě obviněného nebyl naplněn znak, že jednal po předchozím uvážení, kdy ovšem tento znak byl podle Nejvyššího soud prokázán, naplňovalo by jeho jednání znak, že jednal s rozmyslem, což by rovněž odůvodňovalo právní kvalifikaci jeho jednání podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Rozmysl představuje kvalifikovanou formu úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. V předmětné věci obviněný totiž nepochybně zvážil své jednání a jeho následky, kdy mezi zvážením úmyslu někoho zabít a vlastní realizací uběhl určitý čas, kdy mohl své jednání korigovat a odstoupit od svého záměru, což neučinil a následně se pokusil usmrtit poškozeného. O rozmyslu obviněného by svědčily již samotné zápisky obviněného ze dne 19. 11. 2014 a 21. 11. 2014. V daném případě je ovšem třeba akcentovat další skutečnosti, které úmysl obviněného někoho zabít staví kvalitativně do vyšší roviny. Jedná se o záznamy obviněného v jeho denících před daty 19. 11. 2014 a 21. 11. 2014, koncepty SMS zpráv včetně jejich obsahu a promyšlená záminka, pod kterou se dostal do pokoje poškozeného. V souvislosti i s těmito úvahami je pak nezbytné zdůraznit, že v případě, že by jednání obviněného skončilo jen naplněním znaku s rozmyslem, tak by bylo nutno jeho jednání kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku a obviněný by byl ohrožen stejným trestem.
40. Pokud obviněný dále v rámci podaného dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že mu byla uložena zabezpečovací detence, lze konstatovat, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K nápravě vad spočívajících v nesprávném uložení zabezpečovací detence je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ochranným opatřením se podle §98 odst. 1 tr. zákoníku rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detence a ochranná výchova. Ani pod tento dovolací důvod nelze uplatněné námitky podřadit.
41. Obviněný v rámci podaného dovolání ohledně uložení zabezpečovací detence v podstatě vyjadřuje jen nesouhlas se závěry znaleckých posudků a vyjádřením znalců, vyjadřuje své vlastní přesvědčení o tom, že není nebezpečný, což mají prokázat výpovědi slyšených svědků, kteří ho na rozdíl od znalců znají. Je tedy nepochybné, že obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se tyto soudy řádně vypořádaly. Takto formulované námitky nemohou obstát, neboť směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Samotný nesouhlas obviněného se závěry znalců nemůže odůvodňovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, když z provedeného dokazování je nepochybné, že v dané věci byly naplněny všechny zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
42. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněnému byla vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložena zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Všechny podmínky musí být splněny zároveň. Jak je patrno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto dospěly k závěru, že v dané věci jsou všechny zákonné podmínky splněny. Nejvyšší soud s těmito závěry plně ztotožnil. V tomto směru je třeba poukázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se touto otázkou velmi podrobně zabýval (č. l. 34-36), kdy odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny zákonné podmínky pro postup podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Poukazuje zejména na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, kdy znalci byli k věci osobně slyšeni v rámci hlavních líčení, přičemž na svých závěrech setrvali a tyto stvrdili. Soud závěry znalců hodnotí i v kontextu dalších provedených důkazů, včetně výpovědi obviněného a obsahu lékařských zpráv o hospitalizaci obviněného a průběhu jeho léčení na psychiatrickém oddělení v nemocnici Havířově a na Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Přihlíží ke skutečnosti, že obviněný, ačkoliv si uvědomoval, že jeho představy nejsou zcela v pořádku, poté, co se nechal dobrovolně hospitalizovat v Psychiatrické léčebně v Kroměříži, léčbu sám ukončil, nedodržel doporučení lékařů a nepokračoval v léčbě, která mu byla doporučena. Naopak nechal na sebe působit filmy, knihy a počítačové hry, které byly plné násilí a které v něm podněcovaly negativismus v oblasti prožívání. Všechny tyto skutečnosti podle soudu prvního stupně odůvodňují uložení zabezpečovací detence, neboť obviněný trpí duševní poruchou ve smyslu ustanovení §123 tr. zákoníku (těžkou asociální poruchou osobnosti), pod jejímž vlivem se dopustil činu, který vykazuje znaky zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), jeho pobyt je na svobodě je v současné době nebezpečný pro riziko opakování agresivního chování včetně homicidia (viz vyjádření znalců) a nelze očekávat, že by uložení ochranného léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti (vyjádření znalců, že možnosti ústavního léčení jsou vyčerpány, skutečnost, že obviněný přes doporučení ošetřujících lékařů v léčbě nepokračoval, zaujal k léčení negativní postoj, protože mu léčba podle jeho přesvědčení nepomáhala). Rovněž soud druhého stupně se na základě podaného odvolání obviněného zabýval otázkou zákonnosti uložení zabezpečovací detence, kdy se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž na ně nejen odkázal, ale dále je rozvedl (č. l. 4-5).
43. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při rozhodování o uložení zabezpečovací detence je nutno vyřešit otázky, jež vyžadují odborných znalostí medicínského a psychologického rázu, což vždy předpokládá vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popř. psychologie, sexuologie, v rámci jehož vypracování jsou znalci seznámení s obsahem spisu, včetně důkazů. Zabezpečovací detenci nelze uložit jen na základě lékařské zprávy, vyjádření ošetřujícího lékaře či výpovědí svědků popř. přesvědčení soudu, které není podloženo právě výsledky znaleckého zkoumání. Za této situace argumentace, že svědci hovoří o obviněném jako o člověku, který není agresivní, není podstatná, neboť posouzení jeho duševního stavu z pohledu předpokladů uložení zabezpečovací detence je závislé především od znaleckého zkoumání. Nad rámec shora uvedených úvah je třeba poukázat i na vlastní vyjádření obviněného před znalci při znaleckém zkoumání, kdy obviněný hovořil se znalci o svých představách, sděloval, že má fantazie o tom, že chce někoho zabít a popisuje i způsob usmrcení, který je velmi brutální a plný krve (viz vyjádření znalkyně PhDr. R. Koláčkové). I toto vyjádření svědčí o tom, že nemá na svoji situaci žádný nadhled a potřebnou reflexi.
44. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová