ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.694.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 694/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016
o dovolání, které podal obviněný Š. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2015, č. j. 6 To 85/2015-460, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2015, č. j. 6 To 85/2015-460, byl z podnětu odvolání obviněného Š. L. (dále jen obviněného, příp. dovolatele) zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 8. 2015, č. j. 81 T 5/2015-409 , kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody, a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2015, č. j. 6 To 85/2015-460, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s konstatováním, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V úvodu podaného dovolání obviněný uvádí, že se neztotožňuje s právní kvalifikací, neboť soudy obou stupňů nedostatečně přihlédly ke zjištěnému skutkovému stavu a díky tomu pak nesprávně skutek kvalifikovaly. Obviněný poukazuje na nedobré vztahy s poškozeným, které však byly vyvolávány pro jakoukoli maličkost poškozeným a obviněný se těmto konfliktům snažil předcházet. Podle obviněného se soudy dostatečně touto jeho námitkou nezabývaly a provedeným dokazováním nebyla ani vyvrácena. V další části dovolání obviněný poukazuje na závěry, které vyplynuly ze znaleckého posudku MUDr. Císařové s tím, že zranění, která byla u obviněného zjištěna, mohla vzniknout v době, kdy došlo k poranění poškozeného, zranění mohla obviněnému být způsobena tyčí či obuškem. Vzhledem k tomu, že se v předmětné trestní věci podle mínění obviněného nepodařilo zjistit razanci použitého nože nebo spolupůsobení poškozeného při vzniku jeho zranění, měl být podle obviněného skutek kvalifikován podle §145 tr. zákoníku jako těžké ublížení na zdraví, případně s ohledem na předchozí použití zbraně poškozeným vůči obviněnému a šikanóznímu jednání poškozeného vůči obviněnému, mělo být jednání obviněného kvalifikováno podle §141 tr. zákoníku, ev. podle §146a tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný neměl nůž předem připraven, přitom v minulosti nedošlo při konfliktech mezi obviněným a poškozeným k použití zbraně, obviněný v obavě o své zdraví použil nůž, a proto jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že jsou v něm uplatněny námitky, se kterými se již v předchozím řízení musely vypořádat soudy nižších stupňů. Podle mínění státního zástupce lze s jistou mírou benevolence námitky obviněného, kterými je navrhováno posoudit jeho jednání podle §141 či §146a tr. zákoníku či posoudit jeho jednání v mezích nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak jedná se o námitky zjevně neopodstatněné, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit podle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání, je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Z rozsudku soudu druhého stupně (str. 4-5, stejně jako odvolání obviněného) je zřejmé, že námitky uplatněné v dovolání jsou identické s námitkami uplatněnými před soudem druhého stupně.
9. Byť v dovolání obviněný argumentuje tím, že by jeho jednání mělo být správně posouzeno podle §141 či §146a tr. zákoníku, případně §145 tr. zákoníku, ev. posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, nesdílí Nejvyšší soud názor vyslovený státním zástupcem ve vyjádření k dovolání obviněného, že „s jistou mírou benevolence“ by pod uplatněný dovolací důvod bylo možno tyto námitky podřadit. Je sice skutečností, že se jedná o pojmy hmotného práva, tudíž by odkaz na jejich případnou aplikaci mohl vzbuzovat zdání oprávněnosti jejich podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak smyslem podaného dovolání nejsou výhrady hmotně právní povahy, jak vyžaduje výše uvedené ustanovení, ale obviněným je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav a až následně použitá právní kvalifikace.
10. Z popisu skutku je jednoznačné pouze tolik, že mezi obviněným a poškozeným došlo k slovní rozepři a k fyzickému konfliktu. Popis skutku v žádném případě neobsahuje zjištění, že by obviněný odvracel útok ze strany poškozeného, který by měl odpovídat kritériím §29 tr. zákoníku. Že šlo ze strany obviněného o vyvíjející se obhajobu v jeho prospěch a uvádění stále nových skutečností, které měly za útočníka označit poškozeného a obviněného pasovat do role oběti, je cela zřejmé z velmi podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. str. 14 či 18). K tomu, že jednání obviněného nelze posoudit jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku se rovněž vyjádřil (viz str. 11-13 rozsudku) soud druhého stupně. Obdobně – tedy podrobně reagovaly soudy nižších stupňů také na argumentaci obviněného, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno podle jiné právní kvalifikace (pro obviněného příznivější). Z veškeré obviněným uplatněné argumentace je zřejmé, že tento se neztotožnil s hodnocením důkazů a sám předkládá vlastní verzi skutkového děje, kterou se snaží docílit změny skutkového zjištění, tj. zjištění, ze kterého by vyplývalo, že to byl on, kdo byl nucen bránit se tak agresivnímu jednání poškozeného, že ho to opravňovalo k použití zbraně – nože a s tímto se poškozenému bránit. Přitom však soudy velmi pečlivě rozvedly nejen znalecký posudek MUDr. Císařové a její výpověď u hlavního líčení k charakteru zranění poškozeného, postavení obviněného a poškozeného apod., ale rovněž pečlivě posuzovaly (ne)naplnění znaků, zda obviněný jednal v „silném rozrušení“, „ze strachu, úleku“ apod., což by odůvodnilo aplikaci ustanovení §141 či §146a tr. zákoníku. Soudy velmi přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že obviněný v takovém stavu nejednal a proč jeho jednání není možno kvalifikovat ani podle §145 tr. zákoníku.
11. Vzhledem k tomu, že se jedná ze stany obviněného o polemiku s hodnocením důkazů, ke kterým se již podrobně soudy vyjádřily, a které považuje Nejvyšší soud za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění pak ustanovení §125 tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na již jednou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Nad rámec uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
12. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění odpovídající jeho představě právní kvalifikace jeho jednání. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
13. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu