ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.745.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 745/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. června 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. A. M. E. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 To 446/2015-89 jako soudu odvolacího, ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 118/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 To 446/2015-89 byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2015, č. j. 2 T 118/2015-72, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl soud druhého stupně tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil obviněného podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 To 446/2015-89 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že „krajský soud věc nesprávně právně posoudil, když skutek, který je mu kladen za vinu není trestným činem a správně měl tedy být obžaloby zproštěn“. Soudy postupovaly podle názoru obviněného nesprávně v případě postupu podle §9 odst. 1 tr. ř. v návaznosti na ustanovení §913 odst. 1 o. z. V této souvislosti poukazuje na to, že v žalovaném období nemohl žádat o zapojení do sociální sítě a pobírat sociální dávky, neboť neměl v České republice povolen pobyt a z toho důvodu nemohl sehnat žádné zaměstnání a neměl tedy žádný příjem. V další části dovolání, kterou obviněný sepsal sám, a obhájce toto opatřil svým razítkem, poukazuje na nezcizitelná práva člověka, Boží řád a zákony a do těchto pojmů zasazuje roli rodiny – rodičů a ve vztahu k předmětné trestní věci konstatuje, že jeho syn není majetkem babičky atd., aby v závěru konstatoval „v zájmu harmonického rozvoje osobnosti musí můj syn vyrůstat v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Má nárok na potřebnou ochranu stejně jako ostatní děti (žádá v této souvislosti o poskytnutí dostatečného času, aby osobně mohl věc vysvětlit a o zajištění přítomnosti syna – patrně u hlavního líčení). Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a obviněného obžaloby zprostil.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, lze shrnout v konstatování, že neměl žádné prokazatelné příjmy, nevlastnil a nevlastní žádný majetek a tím jsou nesprávné úvahy soudu, že obviněný svoji nepříznivou finanční situaci adekvátním způsobem neřešil, nesnažil se získat finanční prostředky, aby mohl plnit svoji vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi. Soudy podle dovolatele měly přihlédnout k tomu, že na území České republiky nemohl žádat o zapojení do sociální sítě a pobírat sociální dávky, neboť zde neměl povolený pobyt.
9. V souvislosti s takto koncipovanými námitkami musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o obsahově totožné námitky s námitkami, se kterými se musely již vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na zásadní skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi samotného obviněného, které dovolací námitky a tvrzení obviněného staví do zcela jiného světla v rámci hodnocení důkazů. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obviněný doznal, že výživné na nezletilého syna neplatil a uvádí, proč výživné nemohl platit. V souvislosti s tímto tvrzením obviněného je však podstatné uvést, že sám uvedl, že dříve do roku 2008 nebo 2009 výživné na syna platil, tehdy měl práci. Od uvedené doby práci nemá, tudíž výživné neplatí. Další část obhajoby obviněného spočívá v tom, že nepobírá žádné sociální dávky, proto výživné platit nemůže a sociální nebo jiné dávky nepobírá, neboť na území České republiky nemá povolen pobyt. V souvislosti s touto argumentací je vhodné zmínit, že otázkou azylu se obviněný po dobu, kdy měl na základě rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2008, č. j. 6 Nc 1503/2007-24 stanovenou vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi nezabýval, neboť tato okolnost mu nebránila v tom, aby výživné platil na základě výdělku za práci. Tato argumentace, že neměl povolen pobyt na území České republiky, se pro obviněného stala pouze vhodným prostředkem pro jeho obhajobu, aniž by sám učinil kroky k získání tohoto povolení, za situace, kdy sám uvádí, že nemohl zaměstnání sehnat. Nejvyšší soud však ani v této části nemůže akceptovat námitky obviněného, neboť z jím podaného dovolání a výpovědi (viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně), že „jediným příjmem obviněného jsou částky např. kolem 200 Kč za jednu hodinu výuky angličtiny za týden“ a že „si zažádal o azyl v České republice a po kladném vyřízení žádosti nebude podle obžalovaného problém získat vhodné zaměstnání“- viz str. 2 dovolání obviněného, vyplývá, že ani v době, kdy obviněný neměl podanou žádost o azyl, nebyl problém si finanční prostředky vydělat (např. v době ještě před rokem 2008, či výukou angličtiny v době rozhodné pro odsouzení v předmětné trestní věci). Zájem obviněného však nebyl směřován k zájmům a „harmonickému rozvoji osobnosti“ jeho syna (jak rozvádí ve svém dovolání), ale pouze k tomu, aby byl „schopen zvládnout nákup základních věcí“ pro sebe. Sám uvedl, že v případě uděleného azylu nebude problém získat vhodné zaměstnání (o čemž svědčí i to, že v době, kdy výživné neplatil, získal finanční prostředky pro uspokojení svých potřeb výukou angličtiny). Další výhrady obviněného jsou výhradami k výchovnému prostředí nezletilého apod., kdy však obviněný zcela přehlíží skutečnosti vyplývající např. ze strany 3 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který mj. konstatoval, že mezi rodiči nezletilého byla uzavřena dohoda o výchově a výživě nezletilého, kterou soud schválil (rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 20 Co 420/2008-32). Soud prvního stupně na straně 3 odůvodnění svého rozsudku poukazuje na okolnosti, které mj. charakterizují zájem obviněného o nezletilého syna (tohoto od roku 2008 neviděl) a charakterizují také finanční a sociální prostředí (babička poživatelka starobního důchodu, matka nezletilého pobírá invalidní důchod, zdravotní problémy nezletilého), ve kterém syn obviněného vyrůstá. Shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje záměrně s ohledem na účelová tvrzení obviněného (např. harmonický vývoj syna, aniž by tomuto poskytl sebemenší finanční částku k jeho realizaci, navštívil syna apod.).
11. Z napadeného rozsudku i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že obviněný byl již v minulosti odsouzen pro trestný čin podle §196 tr. zákoníku, svoji zákonnou vyživovací povinnost k nezletilému neplnil i přes předchozí odsouzení, tudíž jsou zcela správné úvahy soudů, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
12. Pokud jde o odkaz obviněného na práva dítěte apod., pak lze pro stručnost i vzhledem k tomu, že těmito námitkami se obviněný míjí s uplatněným dovolacím důvodem, odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 3-4). Nad rámec uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutečností odpovídajícím jeho představě o nutnosti zprostit jej obžaloby. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze hodnocení důkazů a skutkového děje. Nejvyšší soud však je toho názoru, že na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
14. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu