ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.951.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 951/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2016 o dovolání, které podal obviněný T. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 134/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 48 T 134/2014, byl obviněný T. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný T. S. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnostenského oprávnění v předmětu podnikání Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru a v oboru činnosti Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků v trvání dvacet čtyři měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost uhradit poškozenému P. D. náhradu škody ve výši 50 000 Kč.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením podle §256 tr. řádu tak, že odvolání zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 6 Td 25/2016 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1, písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný T. S. podané dovolání odůvodnil tak, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech, nalézací soud se dopustil při hodnocení důkazů nelogičností, věc je nesprávně právě posouzena a došlo i k chybné aplikaci norem civilního práva. Dle jeho názoru neměl být uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť by v takovém případě musel mít úmysl finanční hotovost přijatou od poškozeného D. nevrátit už v době, kdy poškozeného o peníze žádal. Dle jeho názoru není zřejmé, z čeho soudy dovozují, že dovolatel vylákal finance v úmyslu se neoprávněně obohatit a poskytnuté finanční prostředky již nevrátit. Skutková podstata daného trestného činu tak nemohla být naplněna. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem soudu, že finanční prostředky nepoužil k deklarovanému účelu, ale použil je pro svoji vlastní potřebu. V dané souvislosti uvádí, že soudy provedly mimo jiné i důkaz dvěma daňovými doklady, z nichž vyplývá, že obviněný (resp. společnost, za níž jednal) obchodní firmě NOPROTO s. r. o. vyplatil částku 58 360 Kč za „rozvahu – podnikatelský záměr Řeznictví D.“. Z uvedeného tedy vyplývá, že si dovolatel finanční prostředky neponechal. Nebyl tak splněn ani pojmový znak obohacení se na úkor jiného. Soudy však nesprávně aplikovaly i hmotné právo civilní, ustanovení závazkového práva. Nalézací soud provedl mimo jiné důkaz smlouvou o dílo ze dne 21. 3. 2013, kdy dovodil, že smlouva je uzavřená dle neplatného zákona, postrádá vymezení díla, řádné uvedení subjektu, jehož se má dílo týkat, neřídí se obchodním zákonem a za zhotovitele ji uzavíral pan V. R., který nebyl jednatelem společnosti. Dle názoru dovolatele je však nutno právní jednání posuzovat podle jeho obsahu, nikoli dle formálního označení. Mezi stranami nebylo pochyb, co má být plněno a podobné požadavky považuje za přepjatý formalismus. Závěr soudu, že měl smlouvu podepsat pan R. pak dle jeho názoru nelze učinit, neboť tato je za zhotovitele podepsána nečitelným podpisem a je připojeno razítko společnosti NOPROTO s. r. o. Soud tak dospěl nesprávným právním postupem k tomu, že je smlouva neplatná. Dovolatel nalézacímu soudu rovněž vytýká závěr, že v účetnictví společnosti dovolatele se nevyskytují doklady prokazující realizaci smlouvy o dílo, když soud neměl k dispozici kompletní účetnictví. Pokud pak soud nalézací dospěl k závěru, že potvrzení o ověření čestného prohlášení ze dne 12. 12. 2014 není pravdivé, samo o sobě to však nic nevypovídá o tom, že by byl nepravdivý i obsah takové listiny. Konečně zdůrazňuje, že skutečnost, že pan R. nebyl v předmětné době ani jednatelem, ani zaměstnancem společnosti NOPROTO s. r. o., není pro otázku trestní odpovědnosti dovolatele rozhodná. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně zrušil, též zrušil i další rozhodnutí na ně navazující a přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud s ohledem na věcný obsah podaného dovolání své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je vhodné zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Nejvyšší soud shrnuje, že z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývají znaky trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
12. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Trestný čin podvodu podle §209 může být spáchán např. i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody.
13. V daném případě bylo v rámci trestního řízení prokázáno, že obviněný v Ž., okres Z., dne 21. 3. 2013 v úmyslu se neoprávněně obohatit a poskytnuté finanční prostředky nevrátit, po předchozí ústní dohodě, že zajistí vypracování ekonomické rozvahy pro získání dotací z EU do konce dubna 2013, vylákal od poškozeného částku ve výši 50 000 Kč, která byla téhož dne vložena manželkou poškozeného na osobní účet obviněného, vedeného u Československé obchodní banky, a. s, přičemž následně finanční prostředky připsané na jeho účet nepoužil na vypracování ekonomické rozvahy Ing. B. L., jak deklaroval, rozvahu nenechal zpracovat ani u jiné osoby, nedoložil ji v Equa Bank a. s. v rámci refinancování úvěrů poškozeného, které částečně zprostředkovával, ani v žádné žádosti o dotaci, ale použil ji pro svou vlastní potřebu, čímž způsobil soukromému podnikateli podnikajícímu pod jménem P. D., P. s., Ž. n. D., škodu ve výši 50 000 Kč.
14. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, byl bez pochyby prokázán především výpovědí poškozeného, svědeckými výpověďmi a rovněž listinnými důkazy. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud ve Zlíně (str. 6 - 8) i odvolací soud (str. 3 usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně). Pokud objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nelze než uzavřít, že v daném případě byla objektivní stránka naplněna. Obviněný uvedl poškozeného v omyl ohledně využití finanční částky 50 000 Kč. V řízení před soudy bylo prokázáno, že předmětná ekonomická rozvaha nebyla předána ani bance, ani poškozenému, ba nebyla ani zpracována. Ekonomická rozvaha podle předem sdělených informací obviněným poškozenému, měla být zpracována Ing. B. L. Jak vyplynulo z postupně se měnících výpovědí obviněného, přestože poškozenému deklaroval vypracování rozvahy uvedenou osobou, postupně tyto subjekty měnil (viz str. 7 rozsudku), čímž sám znevěrohodnil svoji výpověď nejen k otázce subjektu, který měl ekonomickou rozvahu zpracovat, ale v celém svém kontextu, tj. kdy a za jakých okolností se s určitými subjekty setkával apod. To vše ve svém souhrnu vedlo soudy nižších stupňů ke správnému závěru o účelovosti výpovědi – obhajoby obviněného a ve svém důsledku rovněž potvrzuje správný závěr, že již od počátku jednal obviněný s úmyslem uvést poškozeného v omyl uváděním nepravdivých skutečností, a to v úmyslu obohatit se o částku, kterou požadoval jako potřebnou k vypracování fiktivní rozvahy. Obviněný si předmětnou finanční částku nechal zaslat na svůj osobní účet a ještě téhož dne ji vybral (přiměřeně srov. TR NS 66/2010-T 1294). Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného je kryto úmyslným zaviněním, a to ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud dovolatel vznesl námitky proti závěru soudu o neplatnosti smlouvy o dílo, je nutno uvést, že s obdobnou argumentací se již v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal odvolací soud, když neuvěřil tvrzení obviněného (str. 3 usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně). Nejenže byla smlouva o dílo uzavřena podle v té době neplatného právního předpisu, ale i čestné prohlášení, kterým měl V. R. stvrdit jednání za NOPROTO s. r. o., nebylo ověřeno a údaje obviněným uváděné, jsou dle zpráv navíc nepravdivé (č. l. 367, 382). Pokud bylo poukázáno soudy na to, že V. R. nebyl v předmětnou dobu oprávněn za NOPROTO s. r. o. jednat, pak tato okolnost v souvislosti s hodnověrností čestného prohlášení, různými verzemi obviněného ohledně osoby, která měla ekonomickou rozvahu vypracovat, vedou k jednoznačnému závěru o podvodném úmyslu obviněného od počátku obohatit se na úkor poškozeného, a to pod smyšlenou nepravdivou záminkou. Následně předkládané doklady obviněným měly pouze vzbudit zdání legálnosti jeho jednání, a proto odkazy na blíže nespecifikované porušení zákonných ustanovení občanskoprávních norem nemohou být z hlediska dovolacího důvodu považovány za právně relevantní námitky.
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že může s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci však takový rozpor shledán nebyl.
16. S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován v souladu se zákonem a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného T. S. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu