ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1036.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1036/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2016 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 67 To 108/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 165/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 52 T 165/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, za což byl podle §354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené B. K. do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) nejméně od února 2014 do 5. 9. 2015 dlouhodobě pronásledoval svou bývalou manželku B. K. tím, že vyhledával její osobní blízkost, kdy např. 30. 9. 2014 přijel neohlášeně před školku dcery v P. a tam na ní vulgárně křičel před jejich dcerou R. K., dvakrát na ní plivnul, bránil jí v nastoupení do motorového vozidla a vyhrožoval jí, že ji zničí, připraví o dítě, dostane do Bohnic apod., dále vyhledával záminky aby poškozené cokoli vyčítal, např. rozpad jejich vztahu, špatnou péči o dceru apod., neustále ji mnohokrát denně kontaktoval telefonicky, zprávami SMS, i elektronickou komunikaci Whats App, e-maily, a to jak v době pracovní i mimopracovní, kdy neúměrně prodlužoval telefonáty a častoval ji vulgarismy např. „štětka, coura, bestie, tupec, blbec, kurva, udavačská svině, mrcha, hlava skopová“ atd., poučoval ji, vyčítal jí dokola minulost a osočoval ji z různého zanedbání jejích povinností, dne 18. 2. 2014 ji fyzicky napadl tak, že do ní opakovaně strkal, opakovaně ji udeřil do obličeje a do bérců obou dolních končetin, povalil ji na sedačku, klečel jí na rukách a ramenou, aby se nemohla hýbat, pěstí jí tlačil do obličeje, čímž jí způsobil hematomy a další zranění v rozsudku uvedené, kdy poškozená musela vyhledat lékařské ošetření na 1. orthopedické klinice FN Motol a poté dne 19. 2. 2014 v Mediclinic, a.s., přičemž pracovní neschopnost nenastala, kdy uvedeným jednáním omezoval poškozenou v obvyklém způsobu života a vzbudil v ní důvodnou obavu o psychické zdraví její a jejich nezletilé dcery.
Citovaný rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 67 To 108/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě obsáhlé dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem odcitoval část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 30/2010) ohledně tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a části nálezů Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 226/06 a II. ÚS 532/01) ohledně povinnosti soudů vyčerpávajícím způsobem popsat a odůvodnit důkazní postup a ohledně porušení zásady presumpce neviny.
Konkrétně pak namítl, že trvá na své námitce procesní vady spočívající v tom, že plná moc ze dne 25. 2. 2014, udělená poškozenou advokátce JUDr. L. Hrdé jako její zmocněnkyni, tuto neopravňovala k jejímu zastupování i v trestním řízení od září 2015, protože je v ní uvedeno, že se vztahuje k řízení o rozvod jejich manželství a vypořádání jejich společného jmění manželů (SJM). Z generální plné moci, že se tak stala zvláštní plná moc k zastupování poškozené pouze v tomto rozsahu, ale občanskoprávní řízení o rozvodu manželství bylo pravomocně skončeno dne 4. 12. 2014, kdy plná moc zanikla. Úkony JUDr. L. Hrdé v trestním řízení, že proto nemohou být považovány za úkony učiněné v zastoupení poškozené, když k tomu nebyla poškozenou řádně zmocněna a nebyl tak řádně a včas uplatněn ani nárok na náhradu nemajetkové újmy. Orgány činné v trestním řízení, že tak vůbec neměly připustit zastupování poškozené touto advokátkou na základě kopie plné moci. Odvolacímu soudu pak vytýká, že situaci v rozporu se zákonem obrátil, když s odkazem na plnou moc uvedl, že zastupování se týká všech právních věcí m. j. i podle trestního řádu, a řízení o rozvodu a vypořádání SJM je uvedeno jen jako zvláštní zmocnění.
Jako zásadní námitku pak obviněný uvedl, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a nedostály požadavkům zásady „in dubio pro reo“. Soud I. stupně, že opírá své závěry o vině o důkazy, které se nevztahují k tomuto trestnímu řízení a jsou tedy nepoužitelné, když např. uvedl, že poškozená musela vyhledat lékařské ošetření na 1. orthopedické klinice FN Motol, ale o tom neexistuje žádná lékařská zpráva, když zpráva z této kliniky je datována již dnem 12. 2. 2011, tedy je z období daleko před obdobím vymezeným ve skutku. Soudy, že se také nijak nevypořádaly s tím, že řízení je vedeno ze strany poškozené zcela tendenčně ve snaze zlikvidovat jej jednak jako otce nezletilé dcery a také po stránce profesní, když v jeho zaměstnání je podmínkou mít tzv. čistý trestní rejstřík, chce mu uškodit i v osobním životě a především znemožnit svěření dcery do střídavé výchovy rodičů. Zdůraznil, že mu poškozená byla nevěrná, ale on jí nikdy, zavdala tak příčinu k rozpadu rodiny a zázemí dcery. Ze strany svědků z řad rodiny a nejbližších známých poškozené, že se jedná o propracovanou domluvu, o spoustu obecných nedokázaných tvrzení a lží s cílem, aby poškozená mohla v budoucnu dceři ukázat trestní rozsudek s tím, že táta byl ten špatný a zatajit jí pravou příčinu rozpadu manželství. O tomto nekalém záměru poškozené, že jej přesvědčil i její postup v opatrovnickém řízení, kde v podáních ze dne 27. 1. 2016 a 3. 2. 2016 opakovaně uvedla, že je proti němu vedeno trestní řízení v této trestní věci, a to přesto, že v dané době nebylo vyhlášeno žádné pravomocné rozhodnutí, čímž poškozená a její právní zástupkyně nerespektovaly zásadu presumpce neviny a diskreditovaly jej tak předem u opatrovnického soudu i v očích nezletilé dcery. Namítl také, že doba, po kterou se měl dopouštět jednání popsaného v rozsudku, je specifikována velmi obecně a nesvědčí o tom, že by se ho měl dopustit po dobu 20 měsíců. Jsou tam popsány pouze dvě události, ke kterým mělo dojít dne 30. 9. 2014 a pak dne 18. 2. 2014, kdy toto druhé datum bylo upraveno až soudem, přičemž po celou dobu předchozího řízení mu bylo kladeno za vinu jednání, ke kterému mělo dojít dne 12. 2. 2014. Poukázal také na různě vymezenou dobu ukončení jeho jednání v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku soudu I. stupně.
V další části dovolání pak obviněný podrobně uvedl, v čem shledává pochybení soudů, která podle něj mají za následek nesprávné právní posouzení skutku. Konkrétně soud I. stupně, že ignoroval nebo nevzal v úvahu, že poškozená v prvním trestním oznámení neuváděla a ani nebylo potvrzeno nebezpečné pronásledování, ač důkazy v tomto trestním oznámení byly stejné, že lékařská zpráva neodpovídá stavu popsanému poškozenou, plete si ve výpovědích levou a pravou stranu údajného poranění, že žádná svědkyně z řad přítelkyň poškozené, z nichž jednu v životě neviděl ač tvrdila, že se s ním zná, nepotvrdila, že by na vlastní oči viděla modřiny či jiné následky na jejím těle po dni 18. 2. 2014, že po tomto údajném napadení a údajném psychickém zhroucení v zaměstnání i doma chybí omluvenky nebo pracovní neschopnost, nebo chybí lékařská zpráva o údajném zhroucení, po kterém ji její partner podle svědecké výpovědi vezl k doktorce, chybí fotografie nebo video včetně přesného data a hodiny potvrzující, že by měl stát před domem či zaměstnáním poškozené a sledovat ji, nebylo zkoumáno, zda SMS zprávy předložené poškozenou nebyly nějak upravovány, z nic neříkajících fotografií předložených poškozenou, že ve většině není zřejmé kdy byly pořízeny a kdo nebo čí končetiny jsou na nich zachyceny, že soud ignoroval emaily z let 2014 až 2015, ve kterých je komunikace mezi nimi zcela normální, pohodová, kdy často komunikaci poškozená začínala sama, což údajně zhroucená oběť stalkingu nikdy nezapočne a v tomto období poškozená neměla ani snahu podat soudu návrh na předběžné opatření ve vztahu k stalkingu z jeho strany, že poškozená porušila rozsudek opatrovnického soudu a odmítala mu styk s dcerou, porušovala dohody uzavřené i za účasti OSPOD, za což jím byla několikrát napomínána, že si nezablokovala mobilní telefon, že měla dvě mobilní čísla a jedno na pevnou linku, ale údajný stalking z jeho strany probíhal jen na jednom čísle, přičemž pachatel stalkingu by oběť obtěžoval na všech číslech, rozsudek soudu I. stupně, že je založen jen na nepřímých svědectvích a dojmech tohoto soudu, výpovědi jeho svědků a svědků poškozené nebyly postaveny na roveň a znalecký posudek na poškozenou je zcela v rozporu s tím, jak je sebevědomá a suverénní. Odvolacímu soudu pak obviněný navíc vytýká, že mu neposkytl prostor pro jeho vyjádření, když v rámci konečných návrhů udělil slovo jen jeho obhájkyni, že ignoroval 130 emailů a provedení těchto důkazů považoval za nadbytečné, ale v nich poškozená navzdory svým tvrzením o psychické újmě komunikovala s ním normálně, dokonce i sama komunikaci začínala, navrhla společnou účast na dětské akci a potvrdila nepravdivost svých tvrzení a takto poklidná komunikace probíhá mezi nimi i v současné době, což je v rozporu s jejím tvrzením o psychickém zhroucení se z jeho přítomnosti. Četnost jeho volání a emailové komunikace, že přitom vznikla pouze z důvodu nekomunikace poškozené s ním, kdy mu nesdělovala podstatné skutečnosti týkající se jejich nezletilé dcery, nezvedala mu telefon, nereagovala na SMS zprávy a odmítala s ním komunikovat i ohledně projednání rozvodu jejich manželství. Neměl tak jinou možnost a musel komunikovat s poškozenou, která si přitom sama diktovala a určovala, kdy jí má telefonovat či psát, sama si určila, že jí má kontaktovat na pracovní e-mail a tak logicky četla emaily ve svém zaměstnání. Za nepochopitelné obviněný považuje, že pokud se poškozená cítila tak utlačovaná a pronásledována, proč s ním vedla často tak dlouhý písemný dialog, protože stalkingem pronásledovaná osoba nevede se stalkerem dialog, maximálně jen o tom, aby toho zanechal nebo se obrátí na soud o ochranu formou předběžného opatření, což se však v tomto případě nestalo. Za neprokázaný považuje obviněný jeho úmysl, resp. motiv pro nebezpečné pronásledování poškozené, když nebylo prokázáno, že by poškozenou dlouhodobě pronásledoval v úmyslu vzbudit v ní důvodnou obavu o život nebo zdraví jí nebo osob blízkých. Soudy, že také nehovoří o počtu a frekvenci zpráv, ale rozhodnutí postavily na jeho nadávkách poškozené, což podle obviněného není stalking, není tak naplněna skutková podstata nebezpečného pronásledování a maximálně lze věc posuzovat jako občanskoprávní spor.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší zrušil rozhodnutí obou soudů a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., nebo aby po zrušení rozhodnutí věc těmto soudům přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Vyslovil také nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupkyně námitky obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pak jeho subjektivní stránky, jakož i námitku ohledně řešení věci prostředky civilního práva, tedy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupkyně uvedla podrobně zákonné předpoklady pro právní kvalifikaci jednání jako daný přečin s tím, že podle skutkových zjištění soudů byla motivem obviněného ke kontaktování poškozené jeho snaha obnovit zkrachovalý vztah a současně se jí pomstít za rozchod. Jednoznačně se jednalo o intenzivní zásah do soukromí poškozené, kdy účelově využíval svého postavení otce v bývalé rodině a poškozenou kontaktoval pod záminkou zájmu o dceru. Z dokazování ale jednoznačně vyplynulo, že ve skutečnosti ji kontaktoval proto, že se neustále dožadoval řešení jejich vztahu a pokud v komunikaci s ní nebyl úspěšný, byl z toho emočně frustrovaný, docházelo u něj k vybuzení agresivity, kterou pak ventiloval na poškozené tím, že jí hrubě nadával, a dokonce ji opakovaně fyzicky napadl. Podle státní zástupkyně tak obviněný zcela zřejmě nemá kritický náhled na své chování a považuje se za morálně zdatnějšího jedince, který ze vztahu sám neodešel. Zdůraznila, že poškozená se uzavřením manželství s obviněným nevzdala svého práva na určitou míru soukromí a zejména práva na respektování své lidské důstojnosti, které je povinen respektovat každý. Neúnosné zatěžování poškozené neustálým kontaktováním, a to dokonce i v zaměstnání, kdy s ní obviněný komunikoval útočným způsobem prostřednictvím výhrůžek a výčitek, tak podle státní zástupkyně nepochybně muselo u poškozené vzbudit obavy předpokládané ustanovením §354 odst. 1 tr. zákoníku. Jednáni obviněného, že také svojí intenzitou a dlouhodobostí překročilo hranice přestupku, vymklo se z běžného rámce soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako ultima ratio bylo na místě. Za námitky obviněného nespadající pod uplatněný důvod dovolání pak státní zástupkyně považuje ty, kterými hodnotí provedené důkazy jinak než soudy, přičemž neshledala ve věci extrémní rozpor a svévoli soudů, když jejich skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům. Pod uplatněný důvod dovolání, že pak nelze zahrnout ani námitku zpochybňující úhradu nemajetkové újmy poškozené. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že tato pomíjí skutečnosti, na které upozorňoval v průběhu celého trestního stíhání a nejednalo se o žádný ex post stalking, ale o snahu dovolat se dodržování dohody sjednané v manželské poradně ze strany poškozené, kdy byl za pomoci psycholožky vypracován plán terapie, na kterou oba docházeli již od roku 2013 a měli pokračovat i v roce 2014. Poškozená ale jemu i psycholožce zatajila své milostné aféry s několika kolegy v zaměstnání, což náhodně zjistil, v řízení také doložil a poškozená v řízení před soudem I. stupně pod tíhou důkazů také doznala, že mu byla nevěrná. Důvodem kontaktování poškozené tak bylo řešení jejich manželské krize, únos nezletilé dcery poškozenou a její matkou na neznámé místo a následné nedodržování opatrovnického rozsudku upravujícího jeho styk s dcerou. Orgány činné v trestním řízení, že po celou dobu bagatelizují a skandálně přehlíží tento únos dcery poškozenou, obrátil se v souvislosti s ním na Policii ČR i OSPOD, který v podstatě poškozenou přinutil dodržovat komunikaci s ním. Na únos dcery, že by každý reagoval podobným způsobem a nečekal by, zda a kdy se manželka ozve, aby jej informovala, kde se s dcerou nachází, jak se jím daří atd. Celé řízení je tak podle obviněného ukázkou charakteru poškozené, která vědomě uváděla nepravdu v otázce manželské krize a zachovala se nemorálně, když mu byla nevěrná. Za nedoloženou považuje dlouhodobost jeho domnělého jednání a za neprokázaný jeho úmysl, když nešlo o pomstu z jeho strany, ale ze strany poškozené, která mu také vyhrožovala, že jej zničí ve vztahu k dceři i v osobním a profesním životě, což také činila a činí. Poukázal k tomu na jeho dva postupné vztahy s jinými ženami, které poškozená kontaktovala s cílem pomluvit jej, a ženy pak vztah s ním ukončily. Ve věci, že stojí proti sobě dva pohledy, kdy poškozená překrucuje skutečnost, ale on čistě a jasně vyvrací skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Zopakoval také některé své námitky uvedené v dovolání s tím, že na něm trvá.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného, které je v podstatě opakováním námitek uplatněných již v odvolání, je zjevně neopodstatněné.
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto ustanovení vyplývá, v kontextu s dalšími důvody dovolání uvedenými v ustanovení §265b tr. ř., že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí taxativně vymezených v §265a tr. ř. a Nejvyšší soud není další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Podstata trestního řízení spočívá v řízení před soudem I. stupně a případně, na základě odvolání jako řádného opravného prostředku, před soudem odvolacím, a toto dvojinstanční řízení poskytuje dostatečný prostor k uplatnění všech práv obviněného. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, proti již pravomocnému rozhodnutí soudu, není proto dalším odvoláním a nelze v něm úspěšně namítat totéž a ve stejném rozsahu jako v odvolání. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě pouze závažných právních vad, v důsledku kterých napadené rozhodnutí nemůže obstát z hlediska práva na spravedlivý proces.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována a chráněna v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Z hlediska skutkových zjištění je porušením práva na spravedlivý proces existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který je pak důvodem výjimečného zásahu Nejvyššího soudu i do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Takový extrémní rozpor ale dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu I. stupně dopustil, z provedených důkazů vyplývá a zejména z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je zřejmý přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která také dostatečně odůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že se způsobem hodnocení provedených důkazů obviněný nesouhlasí, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu ani zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění neopodstatňuje.
K námitkám obviněného o neprovedení jím navržených důkazů Nejvyšší soud uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů a potvrdil také přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku také uvedl, že zamítl návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Odvolací soud se pak sice k otázce navrhovaných 130 SMS zpráv v odůvodnění napadeného usnesení nevyjádřil, ale je zcela zřejmé, že dokazování provedené soudem I. stupně považoval za dostatečné a obviněný sám v dovolání uvedl, že provedení těchto důkazů považoval odvolací soud za nadbytečné.
Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani čistě procesní námitka obviněného o povaze plné moci udělené poškozenou její zmocněnkyni, z čeho pak dovozuje neúčinnost jejich procesních úkonů v řízení. Nad rámec dovolání lze uvést, že touto námitkou se zabýval soud odvolací a vypořádal se s ní způsobem, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Totéž platí i o námitce obviněného, že mu odvolací soud nedal v rozporu s ustanovením §235 odst. 3 tr. ř. prostor vyjádřit se k věci, když údajně v rámci konečných návrhů udělil slovo pouze jeho obhájkyni. Při porušení procesních ustanovení je nutné přihlížet k významu porušeného procesního práva, a zda v jeho důsledku řízení jako celek pozbylo charakter spravedlivého procesu. Taková situace by ale v tomto případě nenastala, ani pokud by došlo k porušení namítaného procesního práva. Jak navíc vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 4. 2016 (viz č. l. 822 tr. spisu), toto právo obviněnému upřeno nebylo, když v rámci konečných návrhů jako poslední uvedl, že se připojuje k závěrečnému návrhu obhájkyně a sám učinil návrh na způsob rozhodnutí odvolacího soudu.
Jako zásadní, pak obviněný uvedl námitku, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a nedostály požadavkům zásady „in dubio pro reo“. Soud I. stupně, že opírá své závěry o vině o důkazy, které se nevztahují k tomuto trestnímu řízení a jsou tedy nepoužitelné. Konkrétně poukázal na část výroku o vině, podle které poškozená musela vyhledat lékařské ošetření na 1. orthopedické klinice FN Motol, ale o tom neexistuje žádná lékařská zpráva, když zpráva z této kliniky je datována již dnem 12. 2. 2011, tedy je z období daleko před obdobím vymezeným v rozsudku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle výroku o vině po fyzickém napadení ze strany obviněného dne 18. 2. 2014 poškozená vyhledala lékařské ošetření na uvedené klinice FN Motol a také následujícího dne 19. 2. 2014 v Mediclinic, a.s. To obviněný nezpochybňuje, právě na základě zprávy zdravotnického zařízení Mediclinic, a.s., ze dne 19. 2. 2014 soud I. stupně upřesnil datum, kdy k fyzickému napadení došlo a rovněž ve skutku uvedená zranění poškozené mají oporu právě v této zprávě. Sama poškozená sice vypověděla, že téhož dne navštívila lékaře, což má ale zjevně vztah ke dni následujícímu po napadení dne 18. 2. 2014. K návštěvě kliniky FN Motol se nevyjádřila. Obě lékařské zprávy na č. l. 148 a 149 tr. spisu byly v průběhu hlavního líčení provedeny jako listinný důkaz a je zřejmé, že soud I. stupně opsal skutek z obžaloby, ale přehlédl datum lékařské zprávy kliniky FN Motol, která je datována již dnem 12. 2. 2011, tedy je z období před obdobím vymezeným ve skutku. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že tato nedůslednost soudu I. stupně nijak nezpochybňuje pro věc podstatnou skutečnost ohledně jednání obviněného, že k předmětnému fyzickému napadení poškozené došlo dne 18. 2. 2014 a tedy ve skutku vymezeném časovém období. Samotná návštěva FN Motol poškozenou, se ale přímo netýká jednání obviněného, popisuje pouze jednání poškozené po napadení obviněným a nejde tak o případ, kdy by byl obviněný uznán vinným jednáním nespadajícím do vymezeného časového období.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“
Obecně je zřejmé, že ve věci jde o důsledky především neuváženého jednání obviněného i poškozené, když po krátkém několikaměsíčním vztahu poškozená otěhotněla, a situaci narození dcery v prosinci 2008 se, jistě v dobrém úmyslu, rozhodli vyřešit uzavřením manželství. Protože vzhledem ke krátkodobé známosti dostatečně po všech stránkách neznali jeden druhého, brzy mezi nimi začalo docházet k rozporům, které zjevně pramenily zejména z jejich rozdílného názoru na roli muže a ženy v rodině. Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit míru zavinění obviněného a poškozené na rozvratu jejich vztahu a manželství, lze ale uvést, že každý z nich má na tom svůj podíl viny, byť jej oni sami shledávají výlučně nebo zejména na té druhé straně. Především oni sami ale musí mít zájem a vůli vzájemně se domluvit a vyřešit své problémy tak, aby to vyhovovalo zájmu jich samotných, ale také zájmu toho druhého a zejména pak zájmu dítěte. To vyžaduje především schopnost ke kompromisu, sebereflexi a úctu k partnerovi. Pokud každý z nich bude trvat na tom, že pouze jeho názor je ten jediný správný, že pouze ten druhý je špatný, pokud si nikdo z nich nepřipustí svůj podíl viny a bez emocí se alespoň nepokusí pochopit důvody a pohnutky jednání druhého partnera, žádný státní orgán jejich problémy zcela nevyřeší. Může jím v tom být pouze nápomocen. Pro takový přístup k problému není při obojstranné vůli nikdy pozdě. Bez ohledu na příčiny konfliktního vztahu obviněného a poškozené ale nelze připustit, aby si jedna strana sporu vynucovala spolupráci druhé strany způsobem, jak to v tomto případě činil podle zjištění soudů obviněný, jehož jednání vůči poškozené se dostalo až do konfliktu s trestním zákoníkem.
Uplatněnému důvodu dovolání odpovídají pouze námitky obviněného o nenaplnění formálního znaku dlouhodobosti pronásledování a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, a také námitka ohledně občanskoprávní povahy věci, tedy aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Uvedeného přečinu se obviněný podle tzv. právní věty rozsudku dopustil tím, že jiného (poškozenou) dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a sledoval ho, vytrvale ho prostřednictvím prostředků elektronických komunikací písemně nebo jinak kontaktoval a omezoval jej v jeho obvyklém způsobu života, kdy toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití a s tím souvisejících práv (osobní svoboda, integrita). Objektivní stránku tohoto přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným všem těmto formám jednání je záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Pokud se obviněný jednání, jímž byl uznán vinným, dopouštěl v období od února 2014 do 5. 9. 2015, tedy po dobu přesahující 1½ roku, byl zjevně znak dlouhodobosti naplněn. Nic na tom nemění námitka obviněného, že ve výroku o vině, který považuje za obecný, jsou uvedeny pouze dvě události. Na jeho jednání je totiž třeba nahlížet jako na celek, do kterého patří i ve skutku uvedené, že poškozenou neustále mnohokrát denně kontaktoval telefonicky, SMS zprávami i prostřednictvím sítě Whats App. Z hlediska obviněným uváděné změny časového údaje události, jež se odehrála dne 18. 2. 2014, pak nejde o nic výjimečného, že s ohledem na výsledky dokazování soud oproti obžalobě tyto údaje upřesní a rozhodně to nemá žádný vliv na právní posouzení skutku nebo výrok o vině. Ostatně ani obviněný k tomu nic dalšího nenamítá.
Pokud obviněný namítá, že se žádného takového jednání (pozn. myšleno zřejmě nebezpečné pronásledování) vůči poškozené nedopustil a nebylo prokázáno, že by jí jakkoliv fyzicky ublížil, jde opět předně o nepřípustnou námitku proti skutkovým zjištěním. Pokud tato námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku tím, že poškozené nezpůsobil ublížení na zdraví, je zjevně neopodstatněná, protože způsobení ublížení na zdraví není znakem skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. Musí jít ale o jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit danou důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozené osoby skutečně vyvolat. Typicky se tak děje vyhrožováním, které je sice popsáno ve skutku, ale soudy to nezohlednily v právní kvalifikaci rovněž podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Děje se tak ale i dalšími způsoby jednání, kterými již obviněný byl uznán vinným. Spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. l tr. zákoníku není podmíněno tím, že život nebo zdraví poškozeného, případně jemu blízkých osob, jsou reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či dokonce usmrtit.
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené osobě důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, jak již bylo výše uvedeno, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 38/1971-II. a č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Existence této obavy v důsledku jednání obviněného, vyplývá z výpovědi poškozené B. K., která byla z celé situace psychicky vyčerpaná a měla zejména strach o dceru, ale také z výpovědí svědkyň citovaných v odůvodnění rozsudku, a ze znaleckého posudku k osobě poškozené (odvětví psychiatrie), podle jehož závěrů došlo v souvislosti s jednáním obviněného u poškozené k rozvoji depresivního syndromu a prožité události měly na ni traumatizující vliv.
S důvodností obavy souvisí m. j. omezování v obvyklém způsobu života. Jde o takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života, může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3291 až 3299). O tom, že poškozená jednání obviněného skutečně pociťovala jako omezování v obvyklém způsobu života, svědčí jak její výpověď, tak i svědecké výpovědi.
Obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání také namítá, že nebyl prokázán jeho úmysl a motiv pro nebezpečné pronásledování, když nebylo prokázáno, že by poškozenou dlouhodobě pronásledoval v úmyslu vzbudit v ní danou důvodnou obavu. Ani s touto námitkou ohledně zavinění se Nejvyšší soud neztotožnil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o motiv jednání obviněného, ten není znakem skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Oba soudy se ale motivem jednání obviněného zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že jím byla snaha obviněného dosáhnout návratu poškozené a obnovení jejich vztahu, ale také, že jí chtěl ublížit a pokořit ji. Obviněný s tím nesouhlasí a za důvod svého jednání označuje únos dcery poškozenou a její nekomunikaci, kdy on ale za dané situace s ní komunikovat musel. I když Nejvyšší soud chápe složitost situace, ve které se obviněný nacházel a jeho snahu vyřešit ji, obsah jeho projevů vůči poškozené ale potvrzuje správnost závěrů soudu o jeho motivaci, byť součástí jeho motivu byl i jím tvrzený zájem o dceru.
Pokud jde o subjektivní stránku, přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální – nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Soudy se konkrétně k otázce formy zavinění na straně obviněného nevyjádřily. S ohledem na výše uvedené obecné úvahy o zjišťování zavinění je ale zřejmé, že také subjektivní stránka daného přečinu byla naplněna, a to formou přímého úmyslu. Je-li forma zavinění zjišťována na základě všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo, včetně chování pachatele, již samotná motivace jednání obviněného svědčí o tom, že jednal v přímém úmyslu, protože chtěl s poškozenou komunikovat, a proto také jednal způsobem uvedeným ve výroku o vině. Pokud pak obviněný namítá neexistenci zavinění konkrétně pouze k tomu, že by poškozenou dlouhodobě pronásledoval v úmyslu vzbudit v ní danou důvodnou obavu ve smyslu ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku, souvisí tato obava s objektem tohoto trestného činu (zákonem chráněným zájmem), kterým je vedle nerušeného lidského soužití, osobní svobody a soukromí jedince, také jeho tělesná a duševní integrita. Obviněný ve své výpovědi popírá, že by poškozená utrpěla v důsledku jeho jednání psychickou újmu, jak ale bylo již výše uvedeno, vznik takového následku není nutný a postačí, že jeho jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené osobě pouze důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Vzhledem k hrubým výrazům používaným v jeho komunikaci s poškozenou, a také vzhledem k jeho vyhrožování, že poškozenou zničí, připraví o dítě, dostane do Bohnic, a to navíc v situaci, kdy již z minulosti věděl o jejích psychických problémech souvisejících s jejich konfliktním soužitím, v důsledku kterých poškozená také vyhledala pomoc psycholožky, si obviněný byl nejen vědom možnosti vyvolání dané důvodné obavy u poškozené, ale vyvolat ji také chtěl, protože to byl prostředek jeho nátlaku na poškozenou, aby se podřídila jeho požadavku. Přitom obecně z hlediska zavinění lze poznamenat, že u přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku postačí i zavinění v nepřímém úmyslu, i když takové případy jsou spíš ojedinělé.
Pokud jde o námitku obviněného J. K. o občanskoprávní povaze sporu a nikoliv trestní, tato se vztahuje k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného, s ohledem na dobu páchání a intenzitu zásahu do práv poškozené, nelze označit za málo společensky škodlivý, nijak se také nevymyká z obvyklých případů této trestné činnosti, ale naopak je zcela typický. Dosahuje proto potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. zákoníku.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud, když ve věci nezjistil namítaný extrémní rozpor a shledal, že z hlediska v dovolání uplatněných hmotně právních námitek napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu