ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1001.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1001/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného A. Č. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 61 To 155/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 92/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 4 T 92/2015, uznal obviněného A. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 17. 5. 2015 kolem 08.30 hodin v P., E. ulici před domem vulgárními výrazy (zmrde, parchante, měšťáckej apod.) urážel strážníka Městské policie Praha Z. V., který mu umístil za stěrač vozidla „vyrozumění“, když parkoval s vozidlem zdravotnické služby na zastávce MHD v P., K. ulici, v čemž strážník spatřoval přestupek, načež následovala fyzická potyčka, při které obviněný uhodil poškozeného Z. V. rukou do levého ramene a následně pěstí do obličeje, mezi horní ret a nos, čímž mu způsobil pohmoždění nosu, hlavy a krční páteře a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra způsobil škodu ve výši 500 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, Kodaňská 1441/46, Praha 10, škodu ve výši 500 Kč, a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých možností uhradil škodu přečinem způsobenou.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 61 To 155/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Černého dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., s tím, že odvolací soud zamítl jeho opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení byl dán již v řízení před tímto soudem.
5. V podrobnostech dovolatel vytkl soudům obou stupňů nesprávné posouzení provedených důkazů a porušení základních pravidel trestního procesu, jak je upravuje ustanovení §2 tr. ř. Konkrétně namítl, že soud prvního stupně bez dalšího uvěřil výlučně usvědčující výpovědi poškozeného Z. V. (dále jen „poškozený“), aniž bral v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch; v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, přičemž citoval z rozhodnutí tohoto soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09-1, pasáž zabývající se problematikou jediného usvědčujícího důkazu. K výpovědi poškozeného uvedl, že tato sama o sobě vzbuzuje jisté otázky, když jednak vyjádřil přesvědčení, že nelze předpokládat, že strážník městské policie by se po svém napadení nesnažil osobu, která jej napadla, zadržet, ale naopak by ji nechal z místa odjet, a dále poukázal na to, že na fotodokumentaci založené ve spisu není vidět žádné gesto představující vulgární posunky, které měl podle tvrzení poškozeného na něj dělat. Další výhrady uplatnil k hodnocení výpovědi svědkyně D. M. s tím, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže ji hodnotily jako nevěrohodnou a netrvaly na jejím opakovaném výslechu, aby mohlo dojít k objasnění rozporů týkajících se jejího ošetření v nemocnici; jestliže totiž soud vycházel z potvrzení právního odboru nemocnice o tom, že tato svědkyně v daný den v nemocnici ošetřena nebyla, neposkytl jí možnost vysvětlit, kde byla ošetřována, případně kým, když je velmi pravděpodobné, že ošetřena byla, avšak ošetřující lékař o tom opomněl uvést informaci do informačního systému nemocnice. K uvedenému ještě doplnil, že soud pochybil i tím, že si nevyžádal doklad o tom, že cesta vozem obviněného byla skutečně realizována, tedy doklad o vyúčtování a úhradě této cesty.
6. Závěrem obviněný shrnul, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když nevyhledaly a neprovedly veškeré důkazy, které ve věci přicházely v úvahu. Navrhl proto (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 61 To 155/2016, a přikázal věc tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 29. 7. 2016 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje (i přes jisté nedostatky závěrečného návrhu, v němž není uvedeno, podle jakých zákonných ustanovení má dovolací soud rozhodnout) rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
10. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že „… důvod dovolání spočívající v nesprávném posouzení skutku byl dán již v řízení před soudem prvého stupně a odvolací soud opravný prostředek obviněného zamítl“. Námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení pak podřadil pod další jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
12. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (domníval se, že soudy v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. nevyhledaly a neprovedly veškeré důkazy, které ve věci přicházely v úvahu, čímž porušily základní pravidla trestního procesu, a provedené důkazy nesprávně posoudily, když uvěřily výlučně výpovědi poškozeného a nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch; v tomto směru poukázal zejména na to, že výpověď poškozeného vzbuzovala jisté otázky, z fotodokumentace založené ve spisu není zjevné, že by na něj dělal vulgární posunky, a rovněž na soudy chybně provedené hodnocení výpovědi svědkyně D. M. jako nevěrohodné, aniž provedly její opakovaný výslech k objasnění rozporů týkajících se jejího ošetření v nemocnici, a též bez toho, že by vyžádaly doklad o tom, že cesta vozem obviněného byla skutečně realizována, tedy doklad o vyúčtování a úhradě této cesty). Prostřednictvím uvedených výhrad k nesprávně provedenému dokazování, jež mělo podle jeho názoru za následek porušení základních pravidel trestního procesu, jak jsou upravena v ustanovení §2 tr. ř., a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů se primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení daného skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Lze tak shrnout, že dovolatel svými námitkami napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a jím vytýkané vady tak měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, a tudíž neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
16. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 5 až 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého (byť jen stručného) usnesení.
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu