ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1168.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1168/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného Ing. M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 2 T 4/2016, byl obviněný Ing. M. T. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši třiceti denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla stanovena na částku 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti týdnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců.
2. Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 12. 11. 2015 v 14:55 hodin na ulici R. v B. řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, barvy šedé metalické, kdy před areálem VUT byl zastaven policejní hlídkou Policie České republiky a kontrolován, a jelikož dech vyšetřovaného páchl po alkoholu, v průběhu kontroly byla u řidiče provedena dechová zkouška přístrojem Dräger v 15:06 hodin dne 12. 11. 2015 s naměřenou hodnotou 1,17 promile alkoholu v dechu a opakovanou zkouškou téhož dne v 15:11 hodin s naměřenou hodnotou 1,22 promile alkoholu v dechu, na výzvu policistů se řidič následně dobrovolně podrobil odběru krve a vyšetření při ovlivnění alkoholem, kdy metodou plynové chromatografie a enzymaticky bylo zjištěno, že v době odběru krve v 15:30 hodin dne 12. 11. 2015 měl hladinu 1,39 g/kg alkoholu v krvi.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Byl přesvědčen, že se nalézací soud nevypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi, případně je při svém rozhodování nezohlednil. V důsledku toho došlo k nesprávné aplikaci trestního zákoníku. Odvolací soud nereflektoval jeho odvolací námitky a stejně jako soud prvního stupně porušil ustanovení trestního řádu o povinnosti hodnocení důkazů, které svědčí i ve prospěch obviněného. Tím, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, zatížil i své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení skutku. Příslušná pasáž jeho usnesení je navíc prostou citací zákonného textu, případně výkladových závěrů judikatury a komentářové literatury. Dovolatel měl za to, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který nechal vypracovat, je opomenutým důkazem.
6. Akcentoval, že policejní hlídka u něj zjistila jen zápach alkoholu. Úřední záznam o provedené kontrole však sepsala až s významným časovým odstupem a bez konkrétního časového rozlišení děje. Proto je i s ohledem na výpověď svědka nstržm. J. V., který na jedné straně uvedl, že v úředním záznamu zatrhl variantu „postoj a chůze nejistá“, na druhé straně připustil, že policejní hlídka s obviněným neprováděla úkony vedoucí ke zjištění míry ovlivnění alkoholem, jako je chůze o určitém počtu kroků či o určité délce, chůze po čáře či pokus prst – nos, důležitým důkazem lékařský záznam, z něhož vyplývá, že obviněný se choval zdvořile, měl hbité vybavování představ, bledé spojivky, normální reakce zornic, při chůzi po čáře nebyl nejistý a pokus prst – nos také nebyl nepřesný. Vyšetřující lékařka, která zmíněný lékařský záznam sepsala, toliko konstatovala, že dech obviněného páchne po alkoholu. Odchylku od standardního projevu osoby neovlivněné alkoholem však neshledala. Ani policejní hlídka, která za obviněným jela, nezaznamenala ve způsobu jeho jízdy žádné viditelné odchylky od normálu. I Policie České republiky tak vyloučila existenci znaků osvědčujících relativní nezpůsobilost k řízení motorových vozidel.
7. Zpochybnil naplnění zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Soudní praxe vychází z toho, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje konkrétní definice. Tento stav je proto nezbytné zjišťovat a dokazovat. Přitom je nutno přihlížet k tomu, jakou činnost nebo jaké zaměstnání pachatel pod vlivem návykové látky vykonává. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze dovodit, jak byl označený zákonný znak prokazován. Pokud jde o hladinu alkoholu v krvi nejméně 1 promile, která je v praxi přijímána jako hranice snížení řidičských schopností, orgán činný v trestním řízení se neobejde bez znaleckého dokazování. Dovolatel poukázal na vstřebávací fázi alkoholu do krve, která je u každé osoby odlišná. Obecně ale platí, že k ovlivnění alkoholem dochází až mezi třicátou a šedesátou minutou po jeho požití. Z toho důvodu je v posuzované věci rozhodnou dobou čas 14:55 hodin, kdy řídil vozidlo, nikoliv čas 15:30 hodin, kdy mu byl prováděn odběr krve. Předložený znalecký posudek nepotvrdil jednoznačnost dosažení hranice absolutní nezpůsobilosti, tj. 1 promile alkoholu v krvi, v čase 14:55. Je s podivem, jak soudy provedly zpětný odpočet, když závěry tohoto posudku nereflektovaly. Pokud jde o přístroj Dräger, ten zjišťuje orientační hladinu alkoholu v dechu, nikoliv v krvi; spolehlivost jeho měření je navíc v poslední době rozporována. Podle názoru dovolatele v době, kdy započal jízdu vozidlem, ještě nemohlo dojít k ovlivnění jeho rozpoznávacích funkcí a rychlosti jeho reakce. Jízdu nadto neuskutečnil na veřejném prostranství, v silničním provozu. Pohyboval se v uzavřeném areálu VUT, kde vozidlo sám ze své vůle, nikoliv na popud policejné hlídky, odstavil. Z objektivního hlediska tedy absentuje prvek ohrožení.
8. Uzavřel, že soudy měly věc postoupit jinému orgánu, neboť zažalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen jako přestupek (srov. §222 odst. 2 tr. ř.), a navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 127/2016, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 2 T 4/2016, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a dále aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný) podřadit. Výtky směřující proti hodnotícím postupům soudů, proti rozsahu jimi provedeného dokazování a proti kvalitě usvědčujících důkazů, resp. proti závěrům, které na jejich podkladě soudy učinily a které se staly předmětem právního posouzení, nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Odmítá-li obviněný zjištění soudů, že v době jízdy byl ve stavu vylučujícím způsobilost, což by se jinak mohlo jevit jako námitka pod uplatněný dovolací důvod spadající, činí tak jen prostřednictvím zpochybnění závěru soudů o účelovosti jeho tvrzení, že bezprostředně před jízdou vypil rychle po sobě 3 piva-ležáky a 2 až 3 odlivky irské whisky. Státní zástupce v této souvislosti poznamenal, že pivo „7 kulí“, jehož tři půllitry měl obviněný (vedle irské whisky) podle svého vyjádření během necelých 20 minut zkonzumovat, je silné 13 stupňové pivo s poměrně vysokým obsahem alkoholu (5,5 %). Soudy přitom nevyloučily, že obviněný s požíváním skončil nedlouho před jízdou. Logicky se však neztotožnily s tím, že veškerý jím udávaný alkohol zkonzumoval v poměrně krátké době před jízdou. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí podle státního zástupce i zjevně nepravdivé tvrzení obviněného, že jízdu automobilem neuskutečnil na veřejném prostranství, tedy v silničním provozu, ale v oploceném uzavřeném areálu VUT v B. na K. H., a že tedy k ohrožení života, zdraví či majetku nemohlo dojít. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že vozidlo řídil po veřejné komunikaci od restaurace N. H., R., až do areálu VUT. Přestože nejde o úsek nikterak dlouhý, prokazatelně vykonával činnost, při níž životy a zdraví lidí či majetek jiného ohrozit mohl. Státní zástupce má za to, že závěr o vině je skutkovými zjištěními plně prokázán. Co se týče námitky týkající se opomenutého důkazu, této nepřisvědčil. Znalecký posudek ze dne 18. 3. 2016 byl proveden odvolacím soudem a jako takový byl i hodnocen (k tomu viz str. 2 usnesení Krajského soudu v Brně).
10. Podle státního zástupce není s ohledem na absenci podrobnější argumentace zřejmé, co konkrétně obviněný soudům vytýká, tvrdí-li, že okolnost, že jízdu neuskutečnil na veřejném prostranství a neohrozil jí život, zdraví či majetek, je významná ve vztahu k úvaze o uložení trestu. Není zřejmé, zda vytýká přílišnou přísnost trestu, či to, že trest byl vůbec uložen. Státní zástupce nicméně konstatoval, že výrok o trestu lze dovoláním napadat primárně z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Připomněl, že dovolacím důvodem není pouhá nepřiměřenost trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014), či pochybení týkající se nesprávné aplikace §56 odst. 2 tr. zákoníku. Žádná z výše zmíněných eventualit však v posuzované věci nenastala.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
17. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. Obviněný měl za to, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze dne 18. 3. 2016, zpracovaný znalcem MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D. (viz č. listu 58-82), je opomenutým důkazem. Jeho přesvědčení je však obsahem posuzovaného trestního spisu vyvráceno. Z uvedeného spisu se podává, že nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2016 rozhodl o návrhu obhajoby na „provedení důkazu znaleckým posudkem k míře ovlivnění obžalovaného alkoholem dne 12. 11. 2015 do 14:55 hod., kdy byl kontrolován na R. ulici“, když vyhlásil usnesení o tom, že podle §216 odst. 1 tr. ř. nebudou další důkazy prováděny a dokazování se prohlašuje za skončené (srov. č. listu 39 a 40). Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá, že soud toto své zamítavé rozhodnutí zdůvodnil jednoznačností důkazní situace. Poté, co zhodnotil provedené důkazy, konstatoval, že „s ohledem na shora uvedené“ neakceptoval návrh obhajoby na vypracování dotčeného znaleckého posudku (srov. str. 4 rozsudku). Odvolací soud pak důkaznímu návrhu obhajoby vyhověl a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze dne 18. 3. 2016, zpracovaný znalcem MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., podle §211 odst. 5 tr. ř. přečetl (srov. č. listu 84). Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je zjevné, že uvedený znalecký posudek nelze považovat za opomenutý důkaz. Výtka dovolatele je tudíž irelevantní.
19. Dále je třeba zdůraznit, že v řízení nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován svou výpovědí (č. listu 37), výpovědí svědka nstržm. J. V. (č. listu 38) a dále listinnými důkazy, konkrétně úředním záznamem Policie České republiky ze dne 12. 11. 2015 (č. listu 11), tzv. „detailem akce“ (č. listu 12), úředním záznamem Policie České republiky o kontrole řidiče ze dne 12. 11. 2015 (č. listu 13 a 14), alcotesty (č. listu 15), úředním záznamem Policie České republiky ze dne 22. 12. 2015 (č. listu 16) a protokolem o lékařském vyšetření (č. listu 18). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
20. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahu dovolání a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnil po objektivní stránce znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně zda řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky.
22. Označeného přečinu se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Z tzv. právní věty výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
23. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu rozhodnutí č. 54/1968 či č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Konstantní judikatura soudů (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 12/1985 nebo č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), opírající se o poznatky lékařské vědy, zastává názor, že žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Ve věcech, kde bylo u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá §274 tr. zákoníku.
24. Za typickou činnost ve smyslu §274 tr. zákoníku se považuje řízení motorového vozidla, které vyžaduje schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu. Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu §274 tr. zákoníku, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů je dána povahou vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky; právě tato povaha motorových vozidel, zejména rychlost, způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.).
25. Ohrožení znamená, že porucha, k níž by mohlo dojít, ještě nenastala, ale s ohledem na zjištěné okolnosti její vznik lze předpokládat. Nemusí proto být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. I/1966 a č. 62/1967-I. Sb. rozh. tr.), když nastává i v případě, že výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
26. Ustanovení §274 tr. zákoníku zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. Ze zákonných znaků, zejména z dikce „by mohl ohrozit“, vyplývá, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak od obecného nebezpečí ve smyslu §272 nebo 273 tr. zákoníku se vedle rozsahu ohrožení liší též tím, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost.
27. Obviněný jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že dne 12. 11. 2015 v 14:55 hod., významně ovlivněn alkoholem, který předtím dobrovolně požil, řídil osobní motorové vozidlo, vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Pokud jde o stav vylučující způsobilost, tento byl v posuzovaném trestním řízení jednoznačně prokázán. Obviněný připustil, že inkriminovaného dne požil alkohol. Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 12. 11. 2015 (č. listu 11), z tzv. „detailu akce“ (č. listu 12), z úředního záznamu Policie České republiky o kontrole řidiče ze dne 12. 11. 2015 (č. listu 13 a 14) a z alcotestů (č. listu 15) se podává, že dne 12. 11. 2015 v 15:06 hod., tj. 11 minut po jízdě, bylo obviněnému naměřeno 1,17 promile alkoholu v dechu a téhož dne v 15:11 hod., tj. 16 minut po jízdě, mu bylo naměřeno 1,22 promile alkoholu v dechu. Z protokolu o lékařském vyšetření (č. listu 18) vyplývá, že dne 12. 11. 2015 v 15:30 hod. byl obviněnému odebrán vzorek krve, z něhož bylo posléze metodou plynové chromatografie a enzymaticky zjištěno, že v době odběru měl obviněný v krvi 1,39 promile alkoholu. Svědek nstržm. J. V., člen policejní hlídky, která obviněného po zastavení vozidla kontrolovala, vypověděl, že na základě chování obviněného, z důvodu jeho setřelé řeči a zápachu z úst přistoupili s kolegou k dechové zkoušce. Tato jeho výpověď je podporována již zmiňovaným úředním záznamem Policie České republiky ze dne 12. 11. 2015 (č. listu 11), podle něhož obviněný při policejní kontrole nesprávně artikuloval a byl cítit alkoholem, dále citovaným úředním záznamem Policie ČR o kontrole řidiče ze dne 12. 11. 2015 (č. listu 13 a 14), podle kterého měl obviněný unavené a zpomalené chování, nejistý postoj i chůzi, nevýraznou řeč a zapáchal alkoholem, a konečně také shora označeným protokolem o lékařském vyšetření (č. listu 18), v němž je uvedeno, že obviněný, jehož lékařské vyšetření bylo započato dne 12. 11. 2015 v 15:45 hod., jeví známky požití alkoholu.
28. V projednávané věci tak bylo objektivně zjištěno, že bezprostředně po jízdě, v odstupu pouhých několika minut poté, co řídil motorové vozidlo, měl obviněný v dechu, resp. v krvi více než 1 promile alkoholu, tj. takovou hladinu, při které, jak výše zmíněno, ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, a která tak v důsledku umožňuje učinit závěr o stavu vylučujícím způsobilost. Uvedené objektivní zjištění stran stavu vylučujícím způsobilost pak koresponduje s výpovědí zasahujícího policisty a s dalšími shora naznačenými důkazy, z nichž lze vyvodit, že ovlivnění alkoholem nebylo v případě obviněného nikterak zanedbatelné. Unavené a zpomalené chování, nejistý postoj a chůze, setřelá, nevýrazná řeč a nesprávná artikulace svědčí o tom, že obviněný se nenacházel ve stavu, v němž by byla zachována jeho schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu. Je přitom nerozhodné, že jízda motorovým vozidlem nebyla uskutečněna v rámci „klasického“ silničního provozu. I v uzavřeném areálu VUT mohlo dojít k ohrožení života, zdraví, potažmo majetku. Aktuální nezpůsobilost řidiče k relevantnímu ovládání vozidla a k adekvátním a včasným reakcím na nastalou (nejen) dopravní situaci ve spojení s hmotností vozidla a jeho motorickou silou značí hrozbu velkého nebezpečí, kterou je zapotřebí v každém případě eliminovat. Nadto nutno upozornit, že tvrzení obviněného, že jízdu automobilem neuskutečnil na veřejném prostranství, tedy v silničním provozu, ale „jen“ v oploceném uzavřeném areálu VUT v B. na K. H., a že tedy k ohrožení života, zdraví či majetku nemohlo dojít, neodpovídá provedeným důkazům a skutkovým zjištěním soudů. Z výpovědi svědka nstržm. J. V. a ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že vozidlo řídil po veřejné komunikaci od restaurace N. H., R., až do areálu VUT. Přestože nejde o úsek nikterak dlouhý, prokazatelně vykonával činnost, při níž životy a zdraví lidí či majetek jiného ohrozit mohl. V daných souvislostech není takto uplatněná námitka nikterak významná ani ve světle ukládaného trestu, jak též obviněný naznačoval, aniž by svoji výhradu jakkoliv konkretizoval.
29. Výtce obviněného, že nebyla zohledněna vstřebávací fáze alkoholu a v návaznosti na to nebyl reflektován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaný znalcem MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., Nejvyšší soud nepřisvědčil. Ačkoliv nelze rozporovat, že po požití alkoholu hladina v krvi nejprve stoupá, aby posléze po dosažení maxima započala klesat, je nutné konstatovat, že v dané věci byla úvaha ohledně začátku vstřebávací fáze založena na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy nižších stupňů dospěly. Tvrzení obviněného, že během dvaceti minut, které strávil v Hospodě Z. H., vypil tři půllitrová dvanáctistupňová až třináctistupňová piva a dva až tři panáky irské whisky, soudy důvodně neuvěřily. Je jen velmi málo pravděpodobné, či snad dokonce téměř vyloučené, aby osoba, která, jak vyplývá z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 22. 12. 2015 (srov. č. listu 16), v restauraci pobyla asi půl hodiny a během této doby zkonzumovala Svatomartinské menu, současně s tím vypila více než litr a půl tekutiny. Z citovaného úředního záznamu se navíc podává, že obsluha restaurace, která si obviněného jako stálého hosta pamatovala, a znala tak jeho návyky, si i po téměř jednom měsíci po události přesně vybavila délku jeho pobytu v restauraci a druh zkonzumovaného jídla. K otázce, zda v průběhu pobytu v restauraci vypil nějaké nápoje, se však nedokázala vyjádřit, což je vzhledem k obviněným tvrzenému druhu a množství tekutin požitých v poobědové době jistě poněkud zarážející. Dovolací soud je i s ohledem na uvedené skutečnosti přesvědčen, že obviněný popíjel průběžně od ranních hodin a v době řízení motorového vozidla měl v krvi minimálně jedno promile alkoholu, což ve spojení s jeho chováním vypovídalo o jeho nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu