ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.691.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 691/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovolání obviněného Bc. R. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 55 To 440/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 222/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. R. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 3 T 222/2014, byl obviněný Bc. R. N. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §345 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené A. H., bytem L., J. ú., škodu ve výši 330.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti jeho výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 55 To 440/2015, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozenou A. H. odkázal s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež tedy zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nedotčena, se obviněný přečinu křivého obvinění dopustil tím, že v L., ul. U S., na Okresním státním zastupitelství, dne 11. 2. 2013 v době od 10:25 hodin do 10:55 hodin v podaném trestním oznámení po řádném poučení podle §345 trestního zákoníku o následcích křivého obvinění, v úmyslu přivodit trestní stíhání A. H., vědomě v rozporu se skutečností uvedl, že byl v L., v salonu v OD P., dne 13. 1. 2013 ošetřen A. H., která mu provedla radiofrekvenčním přístrojem SPA RF radiofrekvenční lipolýzu, při které mu neodborným zacházením s radiofrekvenčním přístrojem SPA RF způsobila poranění, a to popálení v oblasti břicha s nutností lékařského ošetření a léčení, a své trestní oznámení podložil lékařskou zprávou a fotografiemi poranění, následkem čehož bylo proti A. H. pod č. j. KRPL-22506/TČ-2013-180571 policejním komisařem Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 1. oddělení obecné kriminality, vedeno trestní řízení, a to na základě vydaného záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu pro podezření z trestného činu ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, kdy po provedeném prověřování policejní komisař rozhodl dne 11. 2. 2014 usnesením, které nabylo ve spojení s usnesením státní zástupkyně OSZ v Liberci ze dne 8. 4. 2014, č. j. ZN 2963/2013-13, téhož dne právní moci, podle §159a odst. 1 trestního řádu o odložení této trestní věci, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, neboť bylo prověřováním, a to zejména znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla, zjištěno, že úrazový nález Bc. R. N. neodpovídá působení hlavice radiofrekvenčního přístroje a nelze jej dávat do příčinné souvislosti s jednáním A. H.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení; měl za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů je extrémní nesoulad, a že tak došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.
5. Poznamenal, že si s ohledem na svou bezúhonnost zaslouží respektování svých práv na obhajobu, tj. zejména práva navrhovat důkazy zpochybňující důkazy o jeho vině či prokazující jeho nevinu. To, jakým způsobem odvolací soud překrucoval důkazní řízení vedené před soudem prvního stupně, je možné hodnotit jako extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením.
6. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou neprovedení důkazů soudem prvního stupně, resp. vytýkané pochybení soudu nižšího stupně bagatelizoval. Nalézací soud bez jakéhokoliv odůvodnění zamítl návrhy na výslechy svědkyň I. G. a MUDr. V. C., které byly klíčové pro ověření věrohodnosti výpovědi poškozené A. H. Svědkyně I. G., spolupracovnice poškozené, se mohla vyjádřit k tomu, zda poškozená poskytovala služby radiofrekvenční lipolýzy již před inkriminovaným dnem; svědkyně MUDr. V. C. byla schopna popsat trvání jedné léčivé kúry a možné negativní následky použití nevhodného gelu. Odvolací soud s poukazem na zvukový záznam hlavního líčení, k jehož přehrání ve veřejném zasedání nedošlo (a soud nezmínil, že by záznam přehrával při jeho přípravě), dovodil, že nalézací soud se s důkazními návrhy alespoň spoře vypořádal. Poté, co popsaným způsobem zlegalizoval podstatné porušení procesních povinností nalézacího soudu a zásadní porušení práva obviněného, uzavřel, že o věrohodnosti poškozené nejsou pochybnosti. Tuto svou tezi přitom opřel o výpověď svědkyně M. F., matky poškozené, která do prostoru za plentou neviděla.
7. Zásadní pochybení odvolacího soudu spatřoval obviněný v údajném cíleném překrucování postavení MUDr. Radovana Havla a jím podaného znaleckého posudku. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud znalecký posudek správně hodnotil jako listinný důkaz. Jak z obžaloby, tak z protokolu o hlavním líčení či z odůvodnění rozsudku je ale patrné, že nalézací soud ke znaleckému posudku jmenovaného znalce přistupoval jako ke znaleckému posudku (v obžalobě se navrhuje „slyšet znalce“ a „provádět důkaz znaleckým posudkem“, nalézací soud MUDr. Radovana Havla poučoval podle §106 tr. ř., o jeho výslechu hovořil jako o „slyšení znalce“, zamítl vypracování „dalšího znaleckého posudku“, skutková zjištění dovozoval ze „znaleckého posudku a z výslechu znalce“ atd.). V daných souvislostech nelze ostatně přehlédnout, že obviněný byl vyzván k úhradě paušálních nákladů trestního řízení ve výši 7.800 Kč, tj. ve výši určené pro řízení vedeném v prvním stupni u okresního soudu a navýšené o 3.800 Kč z důvodu, že byl ve věci podán znalecký posudek (viz upomínka ze dne 16. 2. 2016). Soud druhého stupně hodnotil výslech znalce jako výslech svědka, přičemž naznal, že práva obviněného nebyla zkrácena, poněvadž výslech MUDr. Radovana Havla byl v režii obhájce obviněného. Obviněný ale namítl, že bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k osobě znalce a k jeho odbornému zaměření. Navíc lze pochybovat i o objektivitě znalce, který působil v trestní věci poškozené A. H. a byl ovlivněn v něm položenými otázkami a odpověďmi na ně; ve snaze obhájit své předchozí závěry činil kategorické závěry i o otázkách, které v trestním řízení vedeném proti poškozené padnout nemohly. Obviněný dále zdůraznil, že zmiňovaný znalecký posudek měl pro posouzení věci zásadní význam. Uvedené je mimo jiné zřejmé i ze skutkové věty výroku po vině. Na základě tohoto posudku byla odložena trestní věc poškozené a bylo zahájeno trestní stíhání obviněného. Z komentářové literatury a z judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010) však vyplývá, že provedení znaleckého posudku z jiné trestní věci jeho přečtením jako listinného důkazu podle §213 odst. 1 tr. ř. je možné pouze tehdy, pokud tento znalecký posudek nemá pro rozhodnutí soudu stěžejní význam.
8. Uzavřel, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že došlo k porušení principu spravedlivého procesu, k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a závěrem o naplnění znaků stíhaného přečinu a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc soudu nalézacímu či odvolacímu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to při respektování jeho práva navrhnout důkaz výslechem svědků a vypracováním znaleckého posudku.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
15. K žádnému opomenutí důkazů v řízení nedošlo. Nutno připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 234/04, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
16. Z obsahu trestního spisu se podává, že nalézací soud o návrzích na výslechy svědkyň I. G. a MUDr. V. C. a na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví kožního lékařství, rozhodl, poněvadž je usnesením pro nadbytečnost zamítl (č. listu 329 a 336). Byť toto své zamítavé rozhodnutí v odůvodnění rozsudku slovem nezmínil, při hlavním líčení důvody pro nevyhovění důkazních návrhů vyložil. Jak vyplývá ze zvukového záznamu hlavního líčení, uvedl, že provedl výslechy svědků, kteří byli v inkriminovanou dobu v kosmetickém salonu, a že výslechy svědkyň, které přítomny nebyly, by ve věci nemohly přinést nové poznatky. Co se týče dalšího důkazního návrhu, konstatoval, že znalec zodpověděl veškeré dotazy a jeho znalecký posudek je dostatečný. Z výše naznačeného je tak zřejmé, že svým shora popsaným povinnostem dostál a právo obviněného na spravedlivý proces neporušil. Postupem soudu nižšího stupně, který o důkazních návrzích rozhodl a své rozhodnutí v hlavním líčení zdůvodnil, se na str. 5 rozsudku zabýval odvolací soud, který navrhované důkazy shledal rovněž nadbytečnými.
17. Výtka obviněného, podle níž odvolací soud v souvislosti s přezkumem napadeného rozsudku vycházel z předmětného zvukového záznamu, který však nepřehrál ve veřejném zasedání konaném o odvolání, není relevantní. Podle §254 odst. 1 věty první tr. ř. odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Při tomto přezkoumávání má k dispozici především samotný napadený rozsudek a spisový materiál obsahující protokoly z předchozího řízení (včetně zvukového záznamu hlavního líčení), které zachycují proces dokazování a postup soudu prvního stupně. Odvolací soud přehráním zvukového záznamu hlavního líčení konfrontoval písemný protokol o tomto hlavním líčení; ověřoval jeho správnost a úplnost. Neprováděl dokazování, toliko pro účely zjištění, zda nalézací soud postupoval v souladu s procesními pravidly a nezkrátil práva obviněného, si činil poznatky o reálném průběhu hlavního líčení. Nelze mu tudíž nikterak vyčítat, že uvedený záznam nepřehrál ve veřejném zasedání konaném o odvolání.
18. K otázce případné procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla a výslechu tohoto znalce v hlavním líčení je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
19. Obviněný namítl, že nalézací soud ke znaleckému posudku MUDr. Radovana Havla vypracovanému v trestní věci vedené proti poškozené přistupoval jako ke znaleckému posudku vypracovanému v jeho trestní věci. Měl za to, že tak bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k osobě znalce a k jeho odbornému zaměření. Tyto výhrady dovolací soud nepokládá za významné z hlediska zpochybnění závěru o dodržení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci.
20. Z obsahu spisového materiálu se podává, že znalec MUDr. Radovan Havel byl skutečně přibrán k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, opatřením policejního orgánu ze dne 6. 12. 2013, č. j. KRPL-22056-36/TČ-2013-180571 v trestní věci podezřelé A. H. Ve znaleckém posudku bylo třeba posoudit a zodpovědět především otázky související s mechanismem vzniku a povahy poranění Bc. R. N. (č. listu 143, 144). Znalec po řádném poučení (č. listu 145) vypracoval znalecký posudek, který je součástí spisu (č. listu 146 až 174). Usnesením policejního orgánu ze dne 11. 2. 2014, č. j. KRPL-22056-42/TČ-2013-180571, byla podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit podezřelá A. H. (č. listu 50, 51), a usnesením policejního orgánu ze dne 18. 4. 2014, č. j. KRPL-17917-5/TČ-2014-180571, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání Bc. R. N. pro skutek kvalifikovaný jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný měl možnost označený a ve spisovém materiálu obsažený znalecký posudek prostudovat. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 31. 7. 2014 (č. listu 266) se podává, že obviněný nepodal žádné návrhy na doplnění vyšetřování a neuvedl ani jiná vyjádření ve věci. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2015 vyplývá, že MUDr. Radovan Havel byl poučen jako znalec podle §106 tr. ř. a od tohoto procesního postavení se odvíjela i jeho výpověď a zaměření otázek, jež mu byly pokládány jak soudem, tak především obhájcem obviněného (č. listu 324 až 326). Proti osobě znalce obviněný a ani jeho obhájce nevznesli žádné námitky, konkrétní výhrady neuplatnili ani proti odbornému zaměření znaleckého posudku, posléze však obhájce navrhoval, aby byl vypracován znalecký posudek s větší specializací (kožního lékařství), který byl případně ochoten i sám vyžádat (č. listu 329), pakliže soud jeho návrhu nevyhoví. Soud takovému návrhu již dříve (č. listu 329) nevyhověl, obviněný sám znalecký posudek nepředložil. Pro úplnost je třeba dodat, že v hlavním líčení dne 22. 6. 2015 soud stranám podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil k nahlédnutí jako listiny mj. i „spisový materiál KŘP Libereckého kraje“ na č. listu 50 až 260 (tedy včetně zde se nacházejícího písemně vypracovaného znaleckého posudku znalce MUDr. Radovana Havla).
21. Dovolací soud, vědom si závěrů plynoucích z konstantní judikatury a reflektuje komentářovou literaturu, přesvědčení obviněného, že byl zkrácen na svých právech, poněvadž bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k osobě znalce a k jeho odbornému zaměření, nesdílí. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu (viz str. 5 a 6 rozsudku), že trestní věci poškozené a obviněného jsou propojené a že znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla bylo jednoznačně vyloučeno, že radiofrekvenční přístroj SPA RF způsobil obviněnému zranění popsané ve skutkové větě výroku o vině. Odvolací soud výstižně reagoval na výhrady obviněného vztahující se k zaměření znalce, jakož i některým jeho odborným závěrům. Nejvyšší soud nesdílí toliko přesvědčení tohoto soudu, že v dané věci nebylo možno na výpověď MUDr. Radovana Havla pohlížet jako na výpověď znalce a že měl být vyslechnut jako svědek. Třebaže MUDr. Radovan Havel nebyl opatřením ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř. přibrán jako znalec právě v trestní věci obviněného, je to právě ona propojenost věcí, která nevylučuje, aby na výpověď MUDr. Radovana Havla, byl-li poučen jako znalec podle §106 tr. ř., bylo pohlíženo jako na výpověď znalce a na jím učiněné závěry jako na znalecký posudek. Úvahy o nutnosti vyslýchat jej i přes již uvedené jako svědka shledává dovolací soud nevěcně formalistickými a v dané věci i nepřiléhavými. Nic na tom nemění ani skutečnost, že obviněnému byla dána možnost nahlédnout do spisového materiálu obsahujícího znalecký posudek jako na listiny. MUDr. Radovan Havel byl jako znalec poučen, jeho postavení je srovnatelné s postavením znalců, kteří byli přibráni k podání znaleckého posudku až v řízení před soudem, či na znalecký posudek předložený stranou, absence opatření ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř. o přibrání zde nehraje žádnou rozhodující roli. Námitky proti osobě znalce z důvodů stanovených trestním řádem lze vznést kdykoliv v průběhu trestního řízení, jejich uplatnění není vázáno žádnou lhůtou a není nikterak spojeno s opatřením o přibrání znalce; námitky proti osobě znalce, proti odbornému zaměření znalce může vznášet nejen obviněný, ale i ostatní strany, mohl tak tedy učinit i Bc. R. N. dříve v procesním postavení poškozeného, stejně tak jako později v procesním postavení obviněného. Námitky proti osobě znalce mohli tedy obviněný a posléze i jeho obhájce uplatnit, což ale neučinili.
22. K výtce obviněného opírající se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, podle něhož provedení znaleckého posudku z jiné trestní věci jeho přečtením jako listinného důkazu podle §213 odst. 1 tr. ř. lze jen tehdy, pokud nemá pro rozhodnutí soudu stěžejní význam, je nezbytné poznamenat, že v kontextu posuzované věci není odkaz na toto rozhodnutí relevantní a ani případný.
23. Dovolací soud dále nesdílí přesvědčení obviněného, že v řízení došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištění, jež učinil nalézací soud. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi poškozené A. H. (č. listu 322-324) a svědkyně M. F. (č. listu 326), ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 146-174), a s výpovědí zpracovatele tohoto posudku – znalce MUDr. Radovana Havla (č. listu 324-326). Uvedené důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného spolehlivě vyvracejí. Výpověď obviněného je podporována toliko výpovědí svědka L. M., jenž je vůči poškozené z důvodu existence podnikatelských sporů evidentně negativně zaujat. Navíc nelze přehlédnout, že ani výpovědi obviněného a jmenovaného svědka nejsou v naprostém souladu. Jak správně akcentoval soud prvního stupně, zásadně se rozcházejí v tom, zda se spolu oba muži bezprostředně po odchodu obviněného z kosmetického salonu sešli či nikoliv. Obviněný (a taktéž poškozená A. H., která je viděla) tvrdí, že ano. Svědek L. M. naopak vypověděl, že jej obviněný kontaktoval až prostřednictvím e-mailu.
24. Pro úplnost je vhodné doplnit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 4 a 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily, srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu, jímž byl uznán vinným, dopustil. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Souhrn nepřímých usvědčujících důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, uveřejněné pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu