ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.880.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 880/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného T. G. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10 To 76/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. G. odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 57 T 3/2015, uznal obviněného T. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
I. dne 6. 6. 2014 v době kolem 05:00 hod. v P., ul. B. d., vyšplhal po lešení do horního patra domu, odkud následně přelezl přes střechu domu na terasu, kde vyhákl háček zajišťující balkónové dveře do bytu poškozeného O. K., který v té době v bytě spal, obviněný byt prohledal a z poliček v kuchyni odcizil fotoaparát zn. Sony RX 10 v hodnotě 13 495 Kč, v předsíni bytu z botníku odcizil hodinky zn. Burberry s modrým řemínkem v hodnotě 6 480 Kč a klíče od osobního motorového vozidla zn. BMW X5 v hodnotě 14 300 Kč, přičemž mu na zem spadl svazek klíčů, což vzbudilo poškozeného K., který jej uviděl v předsíni bytu, poté obviněný z bytu utekl a následně na ulici před domem odcizeným klíčem odemkl vozidlo poškozeného zn. BMW X5, nasedl do něho a prohledával je, současně z terasy bytu na něho křičel poškozený, kterému obviněný odpovídal, aby nevolal policii, tento křik vzbudil syna poškozeného M. K., bydlícího v jiném bytě ve stejném domě, který ihned sešel před dům, kde mu obviněný dal klíče od vozidla a z místa utekl, a odcizením věcí obviněný způsobil poškozenému O. K. celkovou škodu ve výši 34 275 Kč,
přičemž uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 14 T 106/2012, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 319/2013, odsouzen mj. i pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, který vykonal dne 10. 5. 2014,
II. dne 16. 6. 2014 v době kolem 19:00 hod. v P., ul. B. d., vyšplhal po lešení do 5. patra domu a přelezl na balkón podkrovního bytu, kde jej v okamžiku, kdy se snažil přelézt na sousední balkón, oslovil poškozený Ing. Z. H. s tím, že zavolá policii, obviněný mu nejprve sdělil, že zde hledá svoje doklady, a poté neoprávněně vnikl otevřenými balkónovými dveřmi do jeho bytu přesto, že se mu v tom poškozený snažil zabránit tím, že jej chytil za rukáv, ale obviněný se mu vzhledem k jeho vysokému věku a chatrné konstituci vytrhl, vstoupil do bytu a ihned poté začal byt prohledávat, poškozený nejprve z balkónu několikrát zavolal o pomoc a poté vešel do bytu a snažil se obviněného zastavit tím, že jej slovně vyzýval k opuštění bytu a chytal ho za ruku, ale obviněný jej silou odstrčil, až poškozený upadl na zem, poté obviněný v předsíni bytu odcizil svazek klíčů od bytu a prohledal bundu poškozeného, ze které odcizil hnědou koženou peněženku, obsahující řidičský průkaz, dvě věrnostní karty, kartičku do jídelny Gastro a finanční hotovost ve výši 550 Kč, a když se mu v tom poškozený snažil zabránit, opětovně jej silou odstrčil, až poškozený upadl na zem, a poté obviněný z bytu odešel vchodovými dveřmi a utekl z domu, přičemž popsaným jednáním obviněný způsobil poškozenému Ing. Z. H. jednak škodu odcizením výše uvedených věcí ve výši nejméně 550 Kč a jednak se u poškozeného v důsledku jednání obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha, což je psychická újma mající charakter těžké újmy na zdraví.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem I. jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a pod bodem II. jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 46 T 62/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 6 To 305/2014, mu uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 46 T 62/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozenému Ing. Z. H., zastoupenému zmocněncem Bc. P. H., DiS, bytem P. – K., T., ve výši 550 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (ten tak učinil v neprospěch obviněného výhradně proti výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému O. K.) a poškozený Ing. Z. H. odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10 To 76/2015, o nich rozhodl tak, že v bodě I. k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §259 odst. 2, 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 57 T 3/2015, doplnil o výrok, jímž se podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu ve výši 19 975 Kč poškozenému O. K., jehož současně podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě II. výroku rozsudku odvolání obviněného a poškozeného Ing. Z. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Vostárka dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že daným dovolacím důvodem v řízení předcházejícím bylo nesprávné právní posouzení skutku a dále nesprávné posouzení užití ustanovení upravujícího stanovení výměry trestu, tedy hmotněprávní normy.
5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že nesprávnost právního posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku odsuzujícího rozsudku spatřuje v závěru soudu prvního stupně o podřazení jeho jednání pod ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy v závěru o tom, že se dopustil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a nesprávnost hmotněprávního posouzení pak v ignorování ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, když odvolacím soudem bylo jednak konstatováno dílčí pochybení soudu prvního stupně spočívající v neshledání polehčujících okolností, a dále jím byl považován uložený trest za nikoli nepřiměřeně přísný. Za nesprávný označil názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně se jasně a zcela přijatelně vypořádal s námitkami obhajoby; v této souvislosti především konstatoval, že v žádném případě nebyla spolehlivě a bez důvodných pochybností vyřešena otázka, zda užil násilí v úmyslu uniknout z místa činu, či v údajném úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž samotná výpověď poškozeného Ing. Z. H. nepodává jasný obraz o průběhu daného skutku v tomto směru, naopak z této vyplývá, že jeho působení vnímal jako pokus o únik, a že záměrem poškozeného bylo spíše jej zadržet, než mu zabraňovat ve zcizování movitých věcí, neboť není patrné, zda strkání rukou bylo vztaženo k jeho průchodu skrz byt, či přímo souviselo s prohledáváním bundy, tj. zda odstrčení bylo aktem směřujícím k útěku z místa činu, nebo prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Zdůraznil přitom, že na průběh konfliktu mezi ním a jmenovaným poškozeným bylo možné usuzovat pouze na základě jejich výpovědí, a tudíž pro podporu hypotézy o užití násilí z jeho strany právě v úmyslu zmocnit se cizí věci neexistují zcela objektivní důkazy, resp. vůbec žádné jiné přímé důkazy; ojedinělou možnou indicií napovídající jeho vztah k věci je skutečnost, že dosud se nedopouštěl násilného jednání, a tento jeho odstup od násilného konceptu páchání trestné činnosti je zřejmý i ze skutku popsaného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně (zde poškozený O. K. vypověděl, že obviněný nebyl agresivní a odcizené klíče mu dobrovolně odevzdal). Vyjádřil proto přesvědčení, že pokud došlo k hrubosti vůči poškozenému, bylo tomu tak v záměru zbavit se jeho přítomnosti, případně odvrátit jeho snahu zadržet jej v bytě, avšak nikoliv v úmyslu zmocnit se cizí věci. V této souvislosti obviněný rovněž soudům vytkl, že nepřihlédly ani k jeho chaotickému, nepromyšlenému a zkratkovitému jednání doprovázenému nepřiléhavými slovními projevy, stejně jako nezohlednily nevyhnutelné zkreslené vnímání události poškozeným (zejména plynutí času) v důsledku jeho zdravotních problémů (jimiž trpěl již před útokem).
6. Ve vztahu k výši uloženého trestu obviněný namítl, že soud prvního stupně nevzal v potaz reálně existující polehčující okolnosti, a tedy prokazatelně kumulativně ignoroval své povinnosti vyplývající jednak z ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přihlížet při stanovení výměry trestu ke snahám obviněného nahradit způsobenou škodu, případně odstranit škodlivé následky činu, a dále i povinnosti vyplývající z ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, tj. hodnotit povahu a závažnost činu kromě jiného i pohnutkou, záměrem či cílem. Neztotožnil se ani s názorem odvolacího soudu, že uložený trest není nepřiměřeně přísný.
7. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen dne 29. 4. 2016, ve svém vyjádření ze dne 11. 5. 2016 předně uvedl, že dovolací argumentace obviněného spočívající v tom, že nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému Ing. Z. H. užil násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí, nenaplňuje žádný z důvodů pro podání dovolání podle §265b tr. ř. Dále vyslovil názor, že v dané věci nenastala situace tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé; soudy ve věci dříve činné totiž vycházely z důkazů získaných a provedených zákonným způsobem, na jejichž podkladě v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. spolehlivě zjistily skutkový stav věci, který následně i náležitě právně kvalifikovaly, a v tomto směru odkázal na precizní, přesvědčivá a logická odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů (str. 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Současně poukázal na to, že oba soudy se přesvědčivým způsobem rovněž vypořádaly s obhajobou obviněného o neprokázání užití násilí v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného, jež byla jednoznačně vyvrácena výpovědí poškozeného, a její obsah přitom koresponduje i s dalšími provedenými důkazy, např. psychiatrickým znaleckým posudkem, podle jehož závěrů bylo jednání obviněného účelné, pohotové a sledovalo jasný cíl, kterým bylo dosažení bezpracného zisku, přičemž bez relevance není ani ta skutečnost, že obviněný již v minulosti projevil sklony k násilnému jednání, o čemž svědčí např. to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 14 T 106/2012, byl odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívající v tom, že jako pachatel krádeže se bezprostředně po činu pokusil uchovat si odcizenou věc násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí.
9. Státní zástupce zdůraznil, že argumentaci obviněného spočívající v tom, že záměrem poškozeného bylo spíše zadržet obviněného, nikoli mu zabraňovat v odcizení věcí, a že hrubost obviněného vůči poškozenému byla motivována pouze tím, aby odvrátil jeho snahu zabránit mu v odchodu z bytu, nelze za žádných okolností přijmout. Uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněný od samého počátku usiloval o krádež věcí z bytu poškozeného, přičemž za účelem uskutečnění takové krádeže opakovaně užil vůči poškozenému, který se mu v krádeži svých věcí snažil zabránit, násilí spočívající v jeho odstrčení, a tedy jednoznačně použitím fyzické síly překonával odpor poškozeného, jenž mu v odcizení svých věcí bránil; došlo k tomu přitom jak za situace, kdy se věcí poškozeného (peněženky a klíčů) ještě nezmocnil, tak za situace, kdy měl již tyto věci ve svém držení, ale ne zcela mimo dosah poškozeného, a proto násilné jednání obviněného vůči poškozenému zjevně nesloužilo jen k tomu, aby utekl z místa činu. Intenzitu užitého násilí je třeba hodnotit i v návaznosti na to, že poškozený byl ve věku 76 let a chatrné tělesné konstituce, a za těchto okolností postačovalo k překonání jeho odporu použití relativně malé síly, což však nemůže nic změnit na tom, že šlo o užití násilí ve smyslu §173 tr. zákoníku (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 26/2004 pod č. T 620).
10. K další části argumentace obviněného spočívající v tom, že ignorováním povinností vyplývajících z §39 tr. zákoníku ze strany nalézacího soudu došlo k tomu, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, státní zástupce citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 205/2014, ve kterém je konstatováno, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Kromě toho, že pak i takové námitky dovolatele neodpovídají žádnému důvodu dovolání ve smyslu §265b tr. ř., navíc podotknul, že jednání obviněného je třeba považovat s ohledem na způsob jeho provedení za nanejvýš drzé a zavrženíhodné, a uložený trest, vyměřený ještě v dolní polovině trestní sazby, tak ve shodě se závěry odvolacího soudu za spíše mírný.
11. V závěru svého vyjádření státní zástupce doplnil, že dovolatel se ve svém podání omezil takřka výhradně na polemiku se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů, přičemž v podstatě opakoval a rozvinul svou již dříve uplatněnou obhajobu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje (i přes jisté nedostatky závěrečného návrhu, v němž jednak není uvedeno, jak konkrétně má dovolací soud postupovat po zrušení napadeného rozhodnutí, a dále podle jakých zákonných ustanovení má rozhodnout) rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že „… důvodem dovolání v řízení předcházejícím bylo nesprávné právní posouzení skutku a dále nesprávné posouzení užití ustanovení upravujícího stanovení výměry trestu, tedy hmotněprávní normy“. Třebaže ve svém podání výslovně necitoval §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z výše uvedené formulace lze usuzovat na to, že kromě výslovně uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. měl evidentně na mysli i důvod dovolání upravený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
16. V posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze jednak doplnil rozsudek soudu prvního stupně o výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému O. K. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), jednak odvolání obviněného (a též poškozeného Ing. Z. H.) podle §256 tr. ř. zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), tj. rozhodl po věcném přezkoumání. Z toho vyplývá, že tento dovolací důvod může přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z tohoto pohledu je zřejmé, že výše uvedené námitky obviněného vztahující se ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (ohledně skutku pod bodem I. tamtéž dovolatel žádné výhrady neuplatnil), že v žádném případě nebyla spolehlivě a bez důvodných pochybností objasněna otázka, zda proti poškozenému užil násilí v úmyslu uniknout z místa činu, nebo v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž tvrdil, že pokud došlo z jeho strany k hrubosti vůči poškozenému, bylo tomu tak proto, že se chtěl zbavit jeho přítomnosti, případně odvrátit jeho snahu zadržet jej v bytě, a nikoliv proto, že měl v úmyslu zmocnit se jeho věcí, když současně poukazoval na to, že kromě jeho výpovědi a výpovědi poškozeného (jež nepodávala jasný obraz o průběhu daného skutku s ohledem na jím zkreslené vnímání události v důsledku jeho zdravotních problémů, a z níž naopak vyplývá, že vnímal jeho jednání jako pokus o únik z bytu a snažil se jej spíše zadržet, než mu zabraňovat v odcizení svých věcí) ve věci neexistují žádné jiné přímé důkazy, o něž formálně opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za relevantně uplatněné. Po stránce věcné šlo totiž o námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, když současně předložil vlastní verzi skutkového děje; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval, že nejednal zaviněně ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a vytýkal pak též nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Takovou argumentaci (jak rovněž uvedl ve svém výstižném vyjádření státní zástupce) však pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což však obviněný v dané věci ani neučinil. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 11 a 12 odůvodnění rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 6 až 8).
21. Obviněný svou dovolací argumentaci opřel dále o námitku chybného hmotněprávního posouzení, jež mělo spočívat jednak v ignorování ustanovení §39 tr. zákoníku soudem prvního stupně, konkrétně v tom, že tento soud při ukládání trestu nevzal v potaz reálně existující polehčující okolnosti na jeho straně, a dále v závěru odvolacího soudu o tom, že uložený trest není nepřiměřeně přísný.
22. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takové výhrady jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná (a to ani v souvislosti s odkazem na ustanovení §39 tr. zákoníku) pod jím zvolený dovolací důvod.
23. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, stejně jako výhradu nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V návaznosti na uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž zmínit, že obviněný byl v minulosti již šestnáctkrát soudně trestán za majetkovou a násilnou trestnou činnost a opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Přitom nyní posuzovaného jednání (pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) se dopustil jen cca 5 týdnů poté, co vykonal (dne 10. 5. 2014) nepodmíněný trest odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 14 106/2012 (jednání popsaného pod bodem I. tamtéž se dopustil dokonce jen necelé 4 týdny po zmiňovaném výkonu trestu). Přehlédnout nebylo možné ani zjištění obou soudů nižších instancí, že je dále souběžně stíhán pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit dne 26. 6. 2014, tj. deset dní po druhém útoku v posuzované věci.
24. Dovolací argumentace obviněného je navíc v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu