ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.812.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 812/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 To 393/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 42/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 11 T 42/2016, byl obviněný P. F. uznán vinným v bodě ad 1) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 3–4 výroku rozsudku, jež jsou uloženy ve skladu OKTE Frýdek–Místek, pod č. j. KRPT-2750-1/KT-2015.
Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 6. 2010, č. j. 1 T 8/2010-292, které nabylo právní moci dne 29. 7. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010, č. j. 6 To 420/2010-327, uznán vinným z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 31 PP 121/2013, které nabylo právní moci dne 20. 3. 2013, podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání 5 let, tj. do 20. 3. 2018, a vyslovením dohledu nad odsouzeným, přesto:
1. v přesně nezjištěném období, v průběhu léta roku 2013 po dobu dvou měsíců na různých místech v O. i jinde, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin, a vědom si jejích negativních účinků na lidský organizmus, P. M., nejméně v 10 případech bezúplatně poskytl psychotropní látku pervitin v množství nejméně 0,1 gramu jedné spotřební dávky v jednotlivých případech, celkem nejméně 10 spotřebních dávek této psychotropní látky,
a tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání a bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami protiprávně nakládal s pervitinem obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
2. v přesně nezjištěném období, nejméně však od měsíce května roku 2014 do dne 3. 6. 2015 v O.–P., na ulici N. R. č. ..., v bytě č. ..., který v té době obýval, vědomě neoprávněně přechovával laboratorní techniku, tvořící provizorní laboratorní zařízení určené k nelegální výrobě psychotropní látky pervitin, jako např. skleněné baňky, mísy z varného skla, skleněnou zkumavku, plastové dózy, plastové láhve, plastové trychtýře, vařič, digitální váhu, a chemikálie a pomocné látky určené k nelegální výrobě psychotropní látky pervitin, jako např. hydroxid sodný, červený fosfor, jód, s jejichž pomocí a za použití různého počtu balení léků obsahujících pseudoefedrin hydrochlorid ve snadno extrahovatelné formě, opakovaně, v četnosti asi 1x měsíčně, tedy nejméně ve 13 případech neoprávněně vyráběl 20 gramů směsi psychotropní látky pervitin o blíže nezjištěném množství účinné látky metamfetamin v 1 varu, tedy za uvedené období celkem vyrobil nejméně 260 gramů směsi psychotropní látky pervitin o blíže nezjištěném množství účinné látky metamfetamin, kdy jím vyrobený celkový objem psychotropní látky pervitin zčásti užil pro vlastní potřebu a zčásti s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin, a s vědomím jejích negativních účinků na lidský organizmus, v uvedeném období na různých místech v O., neoprávněně nabízel, poskytoval za úplatu, výměnou za jiné věci či bezúplatně k dalšímu užití jiným osobám, mezi nimi také
- N. U., které v uvedeném období nejméně v 1 případě nabídl blíže nezjištěné množství psychotropní látky pervitin,
- T. V., které v období od měsíce května roku 2014 do měsíce května roku 2015 nejméně v 5 případech za celkovou finanční částku 500 Kč a nejméně v 15 případech bezúplatně poskytl psychotropní látku pervitin v množství asi 0,2 gramu v jednotlivých případech, tedy celkem nejméně 4 gramy této psychotropní látky,
- dalším neustanoveným osobám A., L. z O., L. a P., kterým v uvedeném období v přesně nezjištěném počtu případů za nezjištěné finanční částky či výměnou za jiné věci poskytl blíže nezjištěné množství psychotropní látky pervitin v jednotlivých případech,
a tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání a bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami protiprávně nakládal s pervitinem obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.
O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 To 393/2016, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a dále podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného za dva zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán napadeným rozsudkem, odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku, jež jsou uloženy ve skladu OKTE Frýdek–Místek, pod č. j. KRPT-2750-1/KT-2015. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští, případně byl uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně za uvedený trestný čin. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť je přesvědčen, že skutkové závěry soudů jsou v přímém rozporu s obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí a dalších provedených důkazů. Napadené rozsudky považuje za nezákonné, když má za to, že oba soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a nevypořádaly se s jeho obhajobou, když ignorovaly výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, a přihlížely pouze k výpovědím jej usvědčujícím, které i přes jejich rozporuplnost považovaly za věrohodné. Pokud se jedná o skutek ad 1) rozsudku, tak ačkoliv byl svědek P. M. poučen o následcích křivé svědecké výpovědi a křivého obvinění, jeho výpovědi nelze bezmezně věřit, neboť je jednak v rozporu s výpovědí dovolatele, jednak je zde důvodná pochybnost o jeho motivaci svědeckou výpověď učinit. V tomto ohledu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, zabývající se důkazní situací tzv. „slova proti slovu“, kdy má být zkoumána motivace svědeckých výpovědí a v případě přetrvávajících rozporů aplikována zásada „in dubio pro reo“. Poukazuje též na svědeckou výpověď J. K., který vyvrátil tvrzení P. M., že v jeho bytě dovolatel vyráběl pervitin, a na pravomocně ukončené trestní řízení, ve kterém za napadení J. K. byl P. M. podmíněně odsouzen. Nelze tedy vyloučit, že výpověď P. M. je ovlivněna právě motivem jeho msty či zášti vůči J. K. Ve vztahu ke skutku ad 2) v neprospěch dovolatele vypovídaly v podstatě jen svědkyně T. V. a N. U., z nichž zejména T. V. je častou konzumentkou pervitinu a lze tudíž důvodně pochybovat o její schopnosti reprodukovat veškeré prožité události a tyto si řádně zapamatovat. Její výpověď je též v příkrém rozporu s celou řadou výpovědí svědků, především A. P., J. B., K. G., V. Š. a dalších, nelze proto s ohledem na tyto zásadní rozpory uzavřít, že její výpověď je pravdivá a ostatní svědci lžou. Obviněný má za to, že svědkyně V. může mít motiv vypovídat v jeho neprospěch, neboť ji měl údajně fyzicky napadat. Rovněž namítá nesprávnou právní kvalifikaci, když nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že drogu pervitin vyráběl ve značném rozsahu ve smyslu §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť tyto své závěry soudy postavily na pouhém matematickém výpočtu vycházejícím toliko z odhadu svědkyně T. V., o jejíž věrohodnosti lze důvodně pochybovat. Považuje tedy za nepřípustné, aby závažnost trestného činu drogového charakteru byla odvozována z pouhého odhadu údajně vyrobené látky. Rovněž svědkyni N. U. považuje za naprosto nevěrohodnou, neboť její výpověď je vnitřně rozporná, obsahující řadu protikladů jak ve vztahu k jeho výpovědi, tak i ve vztahu k jiným svědeckým výpovědím kupř. svědkyně K. G. Dovolatel dále zmiňuje zprávu Probační a mediační služby, že vyjma jednoho sporného případu nebyl pozitivně testován na přítomnost omamných a psychotropních látek a konstatuje i negativní výsledek orientačního toxikologického vyšetření moči ze dne 8. 6. 2015 při jeho přijetí do vazební věznice. Rovněž odmítá, že by jej z trestné činnosti usvědčovaly věci zajištěné při domovní prohlídce, neboť tyto nebyly z velké části jeho vlastnictvím, když navíc na nich nebyly ani dohledány jeho otisky. Za nepřezkoumatelnou považuje tu část skutkové věty, že měl drogu pervitin nabízet v nezjištěném množství případů dalším neustanoveným osobám, a to A., L. z O., L. a P., za nezjištěné finanční částky a v nezjištěném množství. Vytýká, že jeho návrhům na konfrontaci se svědkyní T. V. a na vypracování znaleckých posudků ke zjištění věrohodnosti T. V. a N. U. nebylo vyhověno. Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že uložený trest se jeví jako nepřiměřeně přísný. S odkazem na dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu uvádí, že si je sice vědom, že předmětné námitky nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu, je však toho názoru, že toliko předmětný dovolací důvod řeší otázky ohledně výše uložené trestní sankce. Za protizákonný označuje postup soudů, pokud při ukládání trestu jako k přitěžující okolnosti přihlédly k tomu, že se k trestné činnosti nedoznal, svého jednání nelitoval, ale naopak na svou obhajobu navrhoval důkazy svědčící o jeho nevině. Ty přitom soudy obou stupňů zcela ignorovaly. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 5 To 393/2016–881, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 11 T 42/2016–834, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného P. F. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. F. sice podal dovolání též z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily výpověď svědků P. M., T. V. a N. U., jejichž věrohodnost zpochybňuje, že nepřihlédly k motivům jejich tvrzení, že pominuly závěry orientačního toxikologického vyšetření moči ze dne 8. 6. 2015 o přítomnosti pervitinu a zprávu Probační a mediační služby ) , vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že nebylo prokázáno, že pervitin vyráběl ve značném rozsahu, že právní kvalifikace skutku je postavena toliko na matematickém výpočtu vycházejícím z pouhého odhadu T. V., o jejíž věrohodnosti lze pochybovat, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na konfrontaci s T. V. a na vypracování znaleckých posudků ke zjištění věrohodnosti T. V. a N. U.), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala v bodě ad 1) výroku rozsudku znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad 2) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Nejvyšší soud v obecné poloze rovněž konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů a rovněž přesvědčivě odůvodnil neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou z důvodu nadbytečnosti. Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze poznamenat, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný trestnou činnost popírá, je z této spolehlivě usvědčován zejména výpověďmi svědků T. V., N. U. a P. M., kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od něj získali, když rovněž potvrdili, že též pervitin vyráběl. Soudy též logicky zdůvodnily, proč neuvěřily výpovědím dalších ve věci slyšených svědků (kupř. V. Š., M. F., K. G., J. B., A. P., L. V. a dalších), když nelze odhlédnout od faktu, že se jednalo zpravidla o osoby drogově závislé, z nichž některé byly soudně trestané v souvislosti s trestnou činností drogové povahy, a jimž, byť krátkodobě, obviněný poskytl přístřeší, za což mu byly zavázány. V daných souvislostech se tak jako nepřesvědčivé jeví tvrzení obviněného, že po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 20. 3. 2013 již neměl s drogami nic společného, když z výslechu nejen T. V., N. U. a P. M., ale kupř. též D. Š. vyplynulo, že obviněný v inkriminované době pervitin nejen užíval, ale tento navíc vyráběl a distribuoval dalším osobám. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Výsledky domovní prohlídky včetně pořízené fotodokumentace v bytě č. 14 umístěném v bytovém domě č. ... na ulici N. R. v O.–P., který v uvedené době obviněný obýval, svědčí o tom, že zde přechovával laboratorní zařízení určené k nedovolené výrobě psychotropní látky pervitin, s jehož pomocí, jakož i za použití chemikálií a léků obsahujících pseudoefedrinhydrochlorid opakovaně vyráběl jednak pro svou vlastní potřebu, jednak pro účely další distribuce, směs psychotropní látky pervitin. V tomto ohledu soudy obviněnému neuvěřily, že nalezené chemikálie a předměty určené k výrobě pervitinu, na nichž byly zajištěny stopy metamfetaminu, nebyly jeho, že pervitin nevyráběl ani jej nedistribuoval, když ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, vypracovaného Policií České republiky, oddělením kriminalistické techniky a expertiz, jakož i z výpovědi jeho zpracovatelky Ing. J. P. vyplývá, že zkoumáním stop na věcech zajištěných při domovní prohlídce v předmětném bytě byla zjištěna stopová množství metamfetaminu a pseudoefedrinu, zbytky jódu, červeného fosforu a hydroxidu sodného. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dále vyplynulo, že všechny údaje zjištěné z mobilních telefonů a SIM karet byly uloženy na CD-R nosiči, přičemž ustanovením uživatelů zajištěných telefonických kontaktů a v dostupných policejních informačních systémech bylo zjištěno, že se jedná o uživatele omamných a psychotropních látek, s nimiž měl obviněný telefonický kontakt. Bez významu není ani dopis svědka J. O. ze dne 10. 6. 2015, jenž byl doručen Policii České republiky, a v němž se vyjadřuje, že má informace týkající se obviněného, kterého může usvědčit z předmětné trestné činnosti, k níž se sám obviněný doznává (č. l. 61). Rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň N. U. a T. V. nebyly shledány důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému obvinění odvolatele ze spáchání trestné činnosti ani motiv případné msty. Podle soudů rovněž nelze opodstatnit ani jakýkoliv motiv, pro který by se P. M. z důvodu msty J. K. měl svou nepravdivou výpovědí mstít právě obviněnému. Pokud obviněný tvrdí, že v jeho těle nebyla zjištěna přítomnost omamných a psychotropních látek, když pouze jeden z kontrolních odběrů na Probační a mediační službě byl pozitivní na omamnou a psychotropní látku, což odůvodnil tím, že v té době užíval léky do posilovny, soudy poukázaly na okolnosti jeho zadržení dne 3. 6. 2015, kdy odmítl odběr krve i moči, neboť ovlivnění pervitinem či jinými omamnými nebo psychotropními látkami by z tohoto bylo možno zjistit zcela spolehlivě. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil v bodě ad 1) výroku rozsudku znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad 2) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. K podrobnostem lze odkázat na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
K námitkám obviněného, který s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadl též výrok o trestu tvrzením, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený, nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze než dojít k závěru, že tento dovolací důvod je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má osoba oprávněná podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že byť obviněný ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak žádné námitky vůči nepřípustnosti druhu uloženého trestu či jeho výměry neuvedl.
Obviněný si byl vědom výše rozebraných skutečností, avšak přesto žádal dovolací soud o meritorní přezkum. Nejvyšší soud však v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu dovolacího soudu, kdy se neustále rozšiřuje rozsah dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. nebo zakládá povinnost přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. K zásahu Nejvyššího soudu do výroku o trestu, resp. do přiměřenosti uloženého trestu, lze proto přistoupit v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, a tedy by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení takového trestu, by Nejvyšší soud rovněž nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky, rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě, podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísné, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. Přitom by se tak mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jež by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily.
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného P. F. směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Lze tudíž akceptovat závěr odvolacího soudu, že při ukládání trestu odnětí svobody zohlednil nejen trestní minulost obviněného a s ohledem na jeho předchozí odsouzení speciální recidivu, ale i skutečnost, že se předmětné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru Nejvyšší soud s poukazem na záznamy vyplývající z opisu Rejstříku trestů k osobě obviněného považuje za vhodné připomenout, že obviněný byl již v minulosti vícekrát soudně trestán, přičemž předmětné trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 1 T 8/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 To 420/2010, pro trestnou činnost obdobného charakteru, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, z jehož výkonu byl dne 20. 3. 2013 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. V daném případě, kdy se jedná o recidivu stejnorodé trestné činnosti a uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, tedy nad polovinou zákonné trestní sazby předpokládané v ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku, je též z tohoto pohledu zcela adekvátní. Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, když současně bylo v souladu se zákonem shledáno též uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že úvahy obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody ani tak nejsou namístě.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu