ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1973.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1973/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně P. M. , zastoupené JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovanému JUDr. L. M. , zastoupenému Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně – Stránici, Zachova 633/4, o vypořádání společného jmění manželů a o protinávrhu žalovaného na zaplacení 266 526 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 259/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 16 Co 216/2016-415, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Olgy Vaňkové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 41 C 259/2010-300, ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků do majetku žalovaného přikázal majetkovou hodnotu – členská práva a povinnosti v bytovém družstvu U Statku Krč 16, se sídlem v Praze 4, Točitá 1721/16, IČO: 27175499 (dále též jen „předmětné BD“) náležející k bytové jednotce v domě, ulice T., k. ú. K., tedy majetkovou hodnotu ve výši 3 100 000 Kč (výrok I.), na vyrovnání podílu uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 550 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení 266 526 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 8. 2013 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.). Zastavil řízení ohledně částky 132 702 Kč s příslušenstvím (výrok VII.) a zamítl žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení od podání žaloby do zaplacení z vypořádacího podílu SJM (výrok VIII.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 Co 216/2016-415, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. jen tak, že při vypořádání SJM je žalovaný na vyrovnání podílu žalobkyně na členských právech a povinnostech v předmětném BD zaplatit žalobkyni 1 455 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. potvrdil (výrok II.), ve výroku III. změnil jen tak, že zamítl návrh žalovaného na zaplacení 159 216,50 Kč s příslušenstvím jako na žalobkyni připadajícího podílu z vnosu žalovaného do SJM účastníků, ze zbývající částky 107 309,50 Kč zamítl protinávrh žalovaného ohledně 103 258,50 Kč s příslušenstvím a dále v tomto výroku rozsudek změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 4 051 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 8. 2013 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrdil (výrok IV.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok VII.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud nerozhodl o disparitě vypořádacích podílů v poměru 70:30 v jeho prospěch. Konkrétně namítá, že v rozhodnutí o přidělení bytu se ničeho neuvádělo o zohlednění rodinných příslušníků, a proto je nesprávné vnímat poměry v socialistickém Československu tak „idylicky“, že je notorietou, že (větší) služební byty byly přidělovány lidem v přímé úměře se vzrůstajícím počtem dětí; ostatně tento závěr byl přijat bez dokazování. Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou žalovaného, že žalobkyně se nemohla stát členkou předmětného BD proto, že nesplňovala článek 9 stanov, a soud nesprávně posoudil i to, že společné členství v předmětném BD nemohlo vzniknout. Účastníkům za trvání manželství nevzniklo právo užívání předmětného bytu a jeho uživatelem byl toliko žalobce. Mezi účastníky nebylo sporu ani o tom, že žalobkyně opustila tento byt nejpozději v únoru 2006 a uzavřela prvně nájemní smlouvu s předmětným BD až 7. 12. 2006, což bylo rozporu s čl. 9 odst. 3 stanov předmětného BD, čímž manželům nemohlo vzniknout společné členství manželů v předmětném BD a daná smlouva je absolutně neplatná. Žalobkyně nerozporovala ani tvrzení žalovaného, že platil veškeré náklady s bytem spojené včetně tzv. anuity a podílel se na nákladech na výživu zletilých dětí. V období podobrovolném opuštění bytu žalobkyní splatil žalovaný sám částku 306 992 Kč z nabídkové ceny ve výši 423 840 Kč, a proto by se měly uplatnit závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 410/2008 či 22 Cdo 3272/2010, týkající se vnosů. Opuštění společné domácnosti žalobkyní, zásluha žalovaného o služební byt, jakož i splátky anuity (a veškerých souvisejících nákladů) žalovaným, by měly vést k rozhodnutí o disparitě podílů v poměru 70 : 30 ve prospěch žalovaného. Rovněž namítá, že obecné soudy neměly dosud k účastníkům rovný přístup, kdy například žalobkyně za své odvolání nezaplatila soudní poplatek, který jí přitom nebyl prominut, žalovaný nebyl vyzván k vyjádření se k odvolání žalobkyně. I náklady řízení byly vypočítány chybně, když nezohledňují částečné zpětvzetí návrhu. Závěrem nastoluje otázku, zda mohlo vzniknout právo společného nájmu předmětného bytu manžely; odvolací soud se v této souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (26 Cdo 1304/2008). Z opatrnosti pak nastoluje otázku, zda by měly být řádně doložené náklady (investice) žalovaného do předmětného bytu považovány za vnosy žalovaného z odděleného majetku do společného, které by měly být zohledněny při vypořádání SJM. V neposlední řadě je podle něj otázkou, zdali je či není v rozporu s dobrými mravy to, že jsou podíly účastníků na vypořádání SJM totožné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření namítá, že žalovaný se domáhá přezkumu soudních rozhodnutí, aniž by byly dány a řádně odůvodněny dovolací důvody. Žalovaný předkládá k přezkumu i pravomocně skončené rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 13 Co 210/2013. Poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1304/2008 je pak pro výsledek sporu irelevantní. Správně bylo rozhodnuto i ohledně disparity vypořádacích podílů, když se soudy vypořádaly s jednotlivými důvody majícími vést k disparitě. Závěrem navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Žalovaný v dovolací argumentaci zpochybňuje, zda byla hodnota podílu v předmětném BD součástí SJM účastníků.
V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 14, str. 521), Nejvyšší soud vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich SJM dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v rámci řízení o vypořádání SJM, zásadním způsobem závisí na rozhodnutí soudu, jež bylo dříve učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve smyslu §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím, kdo nabývá členská práva a povinnosti – členský podíl), a jež nabylo právní moci, jsou podle §159a odst. 4 o. s. ř. vázáni nejen účastníci řízení, ale také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5230/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Obdobné platí i ve vztahu k závaznosti pravomocného usnesení o schválení smíru, jenž má účinky pravomocného rozsudku [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1594/2011 (uveřejněné pod č. C 10 049 v Souboru)].
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 11. 2011, č. j. 42 C 311/2010-52, byl schválen smír účastníků, kterým bylo zrušeno společné členství účastníků v předmětném BD a právo společného nájmu k družstevnímu bytu, I. kategorie, v domě na adrese P. – K., ul. T., k. ú. K., o velikosti 4+1 (výrok I.), kterým bylo dále určeno, že žalovaný se stává výlučným členem BD a výlučným nájemcem uvedeného družstevního bytu (výrok II.), a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Následná žaloba žalovaného na zrušení schváleného soudního smíru byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2012, č. j. 42 C 311/2010-74, zamítnuta a tento rozsudek potvrdil následně i odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 13 Co 210/2013-117. Jestliže za dané situace soudy obou stupňů k návrhu žalobkyně přistoupily k vypořádání hodnoty členského podílu v předmětném BD, je jejich rozhodnutí zcela souladné s judikaturou dovolacího soudu, pročež jim dovolací soud v tomto ohledu nemá čeho vytknout.
Žalovaný předkládá dovolacímu soudu posouzení otázky disparity, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvody disparity přitom spatřuje v zásluhách žalovaného o nabytí bytu v předmětném bytovém družstvu, v opuštění domácnosti žalobkyní a ve splácení nákladů spojených s bytem.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že podíly bývalých manželů při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožné, nýbrž mohou být modifikovány dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti zákonné modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupného na www.nsoud.cz ), důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti (v poměrech individuálních případů například potřeby dětí svěřených do výchovy jednomu z manželů, způsobení škody, placení výživného na dítě z předchozího vztahu apod.).
V první řadě spatřuje dovolatel důvod pro disparitu ve své zásluze o nabytí členského podílu v předmětném BD.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že při vypořádání členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů soud nepřihlíží k zásluhám účastníka na získání družstevního bytu ani k rozsahu jeho užívání účastníky; tyto okolnosti nemohou být důvodem pro finanční zvýhodnění některého z nich [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5345/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 2, str. 51), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Výjimku z uvedeného pravidla formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ) , v němž uvedl: „Je-li členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů, měla by po zániku manželství manželovi, který již nadále není členem bytového družstva, náležet ½ hodnoty členského podílu. Odborná literatura v této souvislosti nicméně zdůrazňuje, že pokud byl členský podíl nabyt způsobem, který by u jiné věci znamenal výluku ze společného jmění manželů, pak bude v takovém případě minimem spravedlnosti chránit práva toho z manželů, který členský podíl pořídil za podmínek zakládajících jinak výluku ze SJM prostřednictvím zvýhodnění spočívajícího v přihlédnutí k jeho zásluhám na nabytí podílu, a to tak, že mu bude přikázán vypořádací podíl zvýšený až o hodnotu tohoto podílu (srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 264 nebo obdobně Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, s. 383 a násl.). S uvedenými závěry odborné literatury se Nejvyšší soud ztotožňuje a odrážejí i stanovisko vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 354/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že v individuálních a odůvodněných poměrech konkrétního případu mohou být okolnosti nabytí členského podílu darováním, tvořícího součást společného jmění manželů, zohledněny úvahou o možné disparitě podílů opírající se o přihlédnutí k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného majetku“ (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16, dostupným na nalus.usoud.cz).
Při aplikaci tohoto judikaturního závěru na posuzovaný případ je zřejmé, že dovolatelem uváděný důvod k disparitě vypořádacích podílů vést v zásadě nemůže, na čemž ničeho nemění skutečnost, že v dané věci nebylo rozhodnuto o členství v předmětném BD a o nájmu družstevního bytu soudním rozsudkem, nýbrž že účastníci uzavřeli soudní smír o patřičném obsahu, který následně soud schválil. K uvedenému lze podotknout, že poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1304/2008 (dostupný na www.nsoud.cz ), je pro posouzení věci irelevantní.
Dále žalovaný spatřuje důvod disparity ve skutečnosti, že žalobkyně opustila společnou domácnost, a to nejpozději v únoru 2006.
K tomu je třeba především uvést, že dovolatel uvedenou námitku spojuje především se skutečností, že účastníkům nemělo vzniknout společné členství v předmětném BD; dovolací soud však již výše ozřejmil, že v tomto řízení již nelze otázku vzniku společného členství v bytovém družstvu řešit, neboť dříve pravomocně posouzena a dovolací soud je vyřešenou prejudiciální otázkou ve shodě s §159a odst. 4 o. s. ř. vázán.
Okolnost, že žalobkyně opustila společnou domácnost, pak sama o sobě k disparitě vypořádacích podílů vést nemůže, neboť tato okolnost už je zpravidla jen důsledkem jiných negativních okolností, které se v manželství vyskytly. Z judikatury Nejvyššího soudu se pak podává, že negativní okolnosti v manželství včetně příčin rozvratu manželství vedou k disparitě vypořádacích podílů za předpokladu, že se promítají i do majetkového aspektu společného jmění nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], což v daném případě nebylo soudy shledáno.
Obdobně v dané věci podle dovolacího soudu nenasvědčují skutková zjištění tomu, že by se jakkoliv měla v podobě disparity zohlednit skutečnost, že žalovaný přispíval na výživu zletilých dětí, když ostatně tvrzení dovolatele zůstalo v daném směru ve zcela obecné rovině.
V neposlední řadě dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvodem disparity nejsou dovolatelovy platby spojené s bytem včetně splátek dalšího členského vkladu (anuity) i dalších plateb se splácením anuity spojených (úhrada poměrné části pozemku, fond oprav, správa, pojištění a daň z domu) s tím, že taková plnění by mohla založit jiné nároky.
Ani tato okolnost k disparitě vypořádacích podílů nevede. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že od problematiky tzv. disparity vypořádacích podílů je nezbytné odlišovat tzv. vnosy, přičemž pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněný pod C 3 396 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4011/2014 (uveřejněné pod C 14 823 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolací soud tak shrnuje, že jednotlivé dovolatelem uváděné argumenty neshledal jako důvod pro uplatnění disparity v poměru 70:30 ve prospěch žalovaného. Nejsou-li přitom dány okolnosti, na jejichž základě by se měl soud odchýlit od rovnosti vypořádacích podílů, nelze v žádném případě uvažovat o tom, že by přiznání 50% podílu žalobkyně na hodnotách náležejících do vypořádávaného SJM mělo být jakkoliv rozporné s dobrými mravy. Dovolací soud tak shrnuje, že právní posouzení otázky (dis)parity vypořádacích podílů je odvolacím soudem posouzeno v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Přípustnost dovolání nezakládá dále otázka, zda „investice žalovaného do předmětného bytu by měly být považovány za vnosy žalovaného z odděleného majetku do společného, které by měly být zohledněny při vypořádání SJM“.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato otázka měla promítnout do poměrů dané věci, když rozhodnutí odvolacího soudu o vzájemném návrhu je postaveno na závěru, že s výjimkou částky 8 102 Kč byl jeho nárok buď uplatněn až po tříleté lhůtě pro uplatnění vnosů, nebo již byl promlčen, což žalovaný v dovolání nijak nerozporuje.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení, jichž se měl podle dovolatele dopustit odvolací soud, neboť v jejich souvislosti žalovaný nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání. Dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Pro úplnost k námitce porušení rovného postavení není Nejvyššímu soudu zřejmé, jak by se tvrzený nerovný přístup měl projevit do výsledku dané věci; to se týká jak námitky nevybrání soudního poplatku za odvolání, tak i skutečnosti, že žalovaný neměl být vyzván k vyjádření se k odvolání žalobkyně.
Poukazuje-li v neposlední řadě žalovaný na skutečnost, že v napadeném rozsudku jsou chybně vypočítány náklady řízení, když nezohledňují částečné zpětvzetí návrhu, je třeba zdůraznit, že žalovaný v této souvislosti nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání, a proto již z tohoto důvodu není dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení přípustné [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 227/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu