ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2851.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2851/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K. , proti žalovaným: 1) A. V. a 2) J. V. , zastoupeným JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 141/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2014, č. j. 26 Co 623/2013-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2014, č. j. 26 Co 623/2013-104, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k novému řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. 260/2, parc. č. 517/2 a parc. č. 577/6 v obci a k. ú. J. n. J., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jilemnice na listu vlastnictví č. 1588, neboť tyto nemovitosti koupili jeho rodiče od J. a H. V. kupní smlouvou ze dne 13. 7. 1978. Je však zapsán v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník se žalovanými, kteří sporné pozemky nabyli kupní smlouvou ze dne 26. 11. 2007 od S. N., J. V. a V. W., kteří sporné pozemky nabyli v dědickém řízení po H. V.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 C 141/2010-61, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2013, č. j. 3 C 141/2010-79, a opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 3 C 141/2010-83, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu na určení, že pozemky mají žalovaní ve společném jmění manželů (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 24 687,20 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.).
Soud prvního stupně uzavřel, že k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí došlo na základě dvou kupních smluv. První kupní smlouva byla uzavřena dne 13. 7. 1978 mezi manželi H. a J. V., jako prodávajícími, a H. a J. K., jako kupujícími. Sporné pozemky vznikly oddělením dílů „a“, „e“ a „d“ z pozemků parc. č. 517, parc. č. 260 a parc. č. 577/2. Smlouva byla sepsána formou notářského zápisu a byla registrována státním notářstvím v Semilech dne 30. 7. 1978. Ačkoliv v článku I. smlouvy je uvedeno, že prodávající prodávají kupujícím díl „a“ z pozemkové parcely parc. č. 260, rovněž díl „a“ z parcely parc. č. 517 a díl „d“ z parcely parc. č. 577/2, s odkazem na geometrický plán č. 762-94-69-0508, okresní soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 13. 7. 1978 je určitá a platná, neboť se jednalo o pouhou chybu v psaní. Manželé K. tak platně nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům. Na základě usnesení o dodatečném projednání dědictví po zemřelém J. K. ze dne 27. 5. 2009, č. j. 18 D 671/2007-44, nabyl sporné pozemky do výlučného vlastnictví žalobce. V řízení o projednání dědictví po zůstavitelce H. V. usnesením ze dne 2. 6. 1999, č. j. D 843/98-25, bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky sporných pozemků jsou děti zůstavitelky, tedy J. V., V. W. a S. N. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 9. 1999. Tito dědicové uzavřeli dne 26. 11. 2007 kupní smlouvu s žalovanými jako kupujícími. Vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných byl zapsán dne 14. 12. 2007 s právními účinky vkladu práva ke dni 28. 11. 2007. K vydržení vlastnického práva žalovanými nemohlo dojít, jelikož neuplynula zákonná desetiletá vydržecí doba, po kterou by žalovaní a jejich právní předchůdci drželi sporné pozemky v dobré víře. Dobrá víra žalovaných a jejich právních předchůdců byla totiž prokázána pouze od 27. 9. 1999, kdy nabylo právní moci usnesení o dědictví po zůstavitelce H. V., do 16. 9. 2008, kdy byli žalovaní obeznámeni katastrálním úřadem o duplicitním zápisu vlastnického práva ke sporným pozemkům. Vlastníkem sporných pozemků je tedy žalobce, jelikož předchůdci žalovaných nemohli zdědit sporné pozemky, byť byly v dědickém řízení projednány, neboť v době dědického řízení již nebyly ve vlastnictví jejich rodičů, a protože žalovaní neprokázali, že by vlastnické právo k pozemkům vydrželi.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 26 Co 623/2013-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14 687,20 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 13. 7. 1978, uzavřená mezi manželi H. a J. V. jako prodávajícími a H. a J. K. jako kupujícími, je smlouvou platnou a sporné pozemky byly na jejím základě platně převedeny do vlastnictví právních předchůdců žalobce. Žalobce je pak nabyl v rámci dědictví. Pozemky se nemohly stát předmětem dědictví po H. V., neboť ta v té době nebyla jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že vlastnictví nepřešlo na dědice H. V., nestali se vlastníky sporných pozemků ani žalovaní. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaní vlastnické právo ke sporným pozemkům nevydrželi, jelikož desetiletá doba potřebná pro vydržení uplynula dne 23. 10. 2008. Dobrá víra žalovaných však byla přerušena dopisem katastrálního úřadu o duplicitě vlastnického práva ze dne 12. 9. 2008, doručeným žalovaným dne 16. 9. 2008. Dobrá víra nemohla být dána už u H. a J. V., neboť sami převedli sporné nemovitosti do vlastnictví manželů K. Jako nedůvodnou shledal námitku žalovaných, že „na pozemek p. č. 260/2 zasahuje nepatrnou částí dům ve vlastnictví žalovaných a že se jedná o přestavek, který by měl být vypořádán ve smyslu §1087 zákona č. 89/2012 Sb.“. Pro starší stavby jsou „zjevně nepoužitelná ustanovení občanského zákoníku (pozn. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) o vypořádání neoprávněné stavby“ a proto „přímá aplikace ustanovení §1076 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. nepřichází do úvahy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že „soud I. stupně i soud odvolací se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu a soud odvolací dále posuzoval právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřují zejména v posouzení otázky platnosti kupní smlouvy a vydržení vlastnického práva, a za dosud neřešenou právní otázku považují posouzení aplikace §1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na stavby postavené před 1. 1. 2014. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správné a navrhuje dovolání zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1– 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je založena pro otázku, zda ustanovení §1087 o. z. lze aplikovat i na stavby postavené před 1. 1. 2014. Dovolatelé namítají, že odvolací soud měl ohledně vlastnictví pozemku parc. č. 620/2, na který nepatrnou částí zasahuje dům žalovaných, aplikovat ustanovení §1087 o. z. o přestavku s tím, že pozemek parc. č. 620/2 zastavěný tímto přestavkem měl zůstat ve vlastnictvím žalovaných.
Podle §506 o. z. součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.
Podle §1087 odst. 1 o. z. zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře. Podle odst. 2) kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.
Podle §3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.
Podle §3059 o. z. je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se §3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, vyložil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník opětovně do českého právního prostředí zavedl zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) i ve vztahu ke stavbám; tato se projevuje zejména v §506 a §1083 a násl. o. z. Zákonná úprava vychází z toho, že se superficiální zásada s ohledem na ochranu nabytých práv v plné míře uplatní jen u nově zřizovaných staveb (viz také důvodovou zprávu k §3015 až 3027 a k §3054 až 3061 o. z. dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/ ), a proto Nejvyšší soud dovodil, že samotné ustanovení §506 o. z. nemůže ničeho změnit na existenci staveb, které vznikly před 1. 1. 2014, jakožto samostatných věcí v občanskoprávním smyslu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Zákonodárce v rámci přechodných ustanovení v §3054 a násl. o. z. upravil zvláštní pravidla, která mají sjednotit vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. 1. 2014, a pozemku, na němž tato stavba stojí. Je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou totožný, pak se stavba ve shodě s §3054 o. z. stala dnem 1. 1. 2014 součástí pozemku. Ustanovení §3054 o. z. tak dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků). Tímto způsobem chápe úpravu obsaženou v §3054 také judikatura Nejvyššího soudu [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014 (dostupné na www.nsoud.cz ); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2644/2015 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ); dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 599/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Ani závěry odborné literatury nenaznačují, že by měla úprava §3054 o. z. dopadat na případy, kdy se stavba nachází na vícero pozemcích, přičemž vlastníkem alespoň jednoho z nich je vlastník stavby (k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1231 – 1232 nebo Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 1392). Takové pojetí pak také zjevně vyplývá z důvodové zprávy k §3054 až 3061 o. z. (dostupné na http://obcanskyzakonik.justice.cz/ ).
Závěr o dopadu §3054 na případy, kdy se celá stavba nachází na pozemku ve vlastnictví vlastníka stavby, ostatně odpovídá i obecnému pojetí konstrukce přechodných ustanovení §3054 o. z. a násl., kdy zákonná úprava na prvním místě při regulaci režimu podléhajícímu superficiální zásadě vymezuje nejčastější situace, kdy se celá stavba nachází na pozemku téhož vlastníka. Ustanovení §3056 – §3059 pak upravují situace, kdy se výchozí pravidlo obsažené v §3054 o. z. nemůže uplatnit právě proto, že ke dni účinnosti o. z. se celá stavba nenachází na pozemku vlastníka stavby. Režim §3055 – §3058 dopadá na případy, kdy se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek §3054 o. z. nedošlo k právnímu sjednocení režimu pozemku a stavby již ke dni účinnosti o. z., a teprve ustanovení §3059 o. z. řeší právní režim staveb, které jsou zřízeny na několika pozemcích, tj. staveb, u nichž se právě z tohoto důvodu nemohou uplatnit předchozí zákonná ustanovení (§3054 – §3058).
Z uvedeného vyplývá, že je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s §3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s §3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu.
Občanský zákoník v §3059 upravuje zvláštní postup pro případ, že je stavba zřízena na více pozemcích, a potud je třeba úpravu obsaženou v §3059 o. z. považovat za doplnění úpravy §3054 – §3058.
Podle §3059 o. z. je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se §3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.
Uvedené ustanovení doplňuje přechodná ustanovení §3054 – §3058 o. z. tak, že umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku.
Výše bylo zdůrazněno, že §506 o. z. upravuje právní poměry vznikající až po 1. 1. 2014, nemá však vliv na právní poměry založené před 1. 1. 2014. Obdobně to platí i pro ustanovení §1087 o. z. upravující přestavek, který se s ohledem na ochranu nabytých práv uplatní teprve až u staveb zřízených po 1. 1. 2014. Zákonodárce nicméně ustanovením §3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku (k tomu srovnej důvodovou zprávu k §3054 až 3061 o. z., dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/ ). Ustanovení §3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec §1087 o. z. Smyslem právní úpravy §3059 o. z. není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je občanský zákoník založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil – byť jen částečně – na cizím pozemku; občanský zákoník totiž chrání dobrou víru a nikoliv jednání nepoctivé (srovnej např. §6 o. z.). I pro případy předvídané v §3059 větě druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v §1087 o. z. Jinými slovy řečeno, zákon je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím §3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace jako přestavku) obsažené v §1087 o. z. (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, str. 1170, marg. č. 124).
Institut přestavku podle §1087 o. z. systematicky spadá do úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět (§1084 a násl. o. z.). Právní úprava staveb zřízených na cizím pozemku přitom s ohledem na různé skutečnosti, zejména s ohledem na dobrou víru stavebníka, stanoví různé právní následky takové činnosti. Základním předpokladem pro aplikaci ustanovení o přestavku je skutečnost, že stavebník zřizuje stavbu na cizím pozemku v dobré víře, že tak činí na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Tento předpoklad není naplněn tehdy, jestliže je stavba zřizována na cizím pozemku, ačkoliv stavebník v dobré víře není, a ani tehdy, má-li stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul; o dobré víře ve vztahu k tomu, že stavebník staví na vlastním pozemku, nelze v tomto případě uvažovat právě pro existenci takového právního titulu.
Z toho lze argumentem a contrario dovodit, že byla-li stavba zřízena zčásti na cizím pozemku na základě platného existujícího oprávnění (např. nájmu, věcného břemene apod.), nelze uvedená ustanovení (§3059 ve spojení s §1087 o. z.) aplikovat, byť by později oprávnění k umístění stavby zaniklo, neboť v době zřízení stavby se nejednalo o stavbu zřizovanou na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník zřizuje stavbu na svém vlastním pozemku. To platí i pro situace, kdy stavba byla zcela zřízena na pozemku stavebníka, přičemž později se stavba z nejrůznějších důvodů stala zčásti stavbou na cizím pozemku; ani v těchto případech totiž není stavba zřizována na cizím pozemku. Uvedené závěry pak plně platí i pro stavby zřízené před 1. 1. 2014.
V posuzovaném případě odvolací soud zcela vyloučil možnost aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014. Takový závěr je však v rozporu se shora označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nesprávné.
Dovolatelé dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení platnosti kupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 30. 7. 1978 a registrované Státním notářstvím v Semilech dne 30. 7. 1978 pod č. RI 402/78. Poukazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, a domnívají se, že je-li písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, a to i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Váhu kladou na převažující obecný zájem na určitosti vlastnických práv nad zájmem účastníků právního úkonu.
Je výrazem ustálené soudní rozhodovací praxe, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, Soudní rozhledy č. 6/1997). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně ( „proti všem“ ), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, publikovaný pod C 837 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“). I při takovém přístupu, který upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu „absolutní“ působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008, publikovaný, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ).
Ústavní soud České republiky např. ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, uveřejněném na nalus.usoud.cz, připomněl nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině (konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti). Zdůraznil, že tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, práva), zejména pak k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. Judikoval dále, že u nedostatků v označení právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V předmětné věci se sice Ústavní soud ztotožnil s obecně uznávaným názorem zaujímaným i judikaturou obecných soudů, že je třeba dbát na správné označení nemovitostí – právě z důvodu ochrany vlastnického práva - avšak nezbylo mu než dospět k závěru, že (nyní již podrobněji rozvedeno do jedinečných skutkových okolností případu, z nějž vzešel judikovaný právní názor Ústavního soudu) „údaj o číselném označení předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě uveden toliko v důsledku jasné chyby, a že předmětem převodu je ve skutečnosti předmětná parcela s číselným označením p. č. 1863“, když podle Ústavního soudu „její označení p.č. 186 tudíž nemohlo způsobit nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy.“
Rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu byla tato Ústavním soudem popsaná nezbytnost rozlišování zmíněných dvou aspektů zohledněna. V rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, dovolací soud dovodil, že není-li převáděná nemovitost ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, která způsobuje jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2012).
Lze k tomu na podkladě dalšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006, dodat, že nemovitosti, jež jsou z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, nemusí být v právním úkonu nutně identifikovány všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat.
V dané věci učinil odvolací soud závěr, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1978 sice došlo k chybě v její textové části, neboť v článku I. smlouvy byla oddělená část parc. č. 260 označena jako díl „a“ namísto správného označení „e“, jedná se však o pouhou chybu v psaní, která nemohla způsobit nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy. Svůj závěr odůvodnil tím, že v článku I. smlouvy, kde je uvedeno, že „Vránovi prodávají Krausovým díl „a“ z pozemkové parcely č. 260 …“, je odkaz na geometrický plán, ve kterém je převáděný díl parc. č. 260 označen správně písmenem „e“ a rovněž v článku IV. smlouvy jsou již všechny převáděné díly pozemků označeny správně a v souladu s tímto plánem. Navíc prodávajícím i kupujícím byl geometrický plán znám, jednalo se o blízké příbuzné a lze předpokládat, že než došlo k zadání jeho vypracování, byla mezi nimi věc projednána. Následnou kupní smlouvou pak řešili situaci užívání pozemků s přihlédnutím k umístění rodinných domů.
Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi J. a H. K. a J. a H. V. ze dne 30. 7. 1978, která byla registrovaná Státním notářstvím v Semilech dne 30. 7. 1978 pod č. RI 402/78 je platná, a že proto sporné pozemky nemohly být předmětem dědictví po H. V., zemřelé dne 23. 10. 1998, neboť v té době již nebyla jejich vlastnicí, je jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelé rovněž namítají odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vydržení vlastnického práva. Nesouhlasí se závěrem, že dobrá víra Jindřicha a Heleny Vránových zanikla uzavřením kupní smlouvy ze dne 13. 7. 1978, a tvrdí, že jejich dobrá víra počala běžet s ohledem na novelu tehdy účinného občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., od 1. 4. 1983, neboť kupní smlouva uzavřená mezi J. a H. K. a J. a H. V. dne 13. 7. 1978 byla sice registrována Státním notářstvím v Semilech dne 30. 7. 1978 pod č. R 1402/78, ve stanovené lhůtě však neproběhl zápis do evidence nemovitostí.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, č. j. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném pod C 1304 Souboru. Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru č. C 1068).
V dané věci dospěl odvolací soud v otázce možného vydržení k závěru, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že vlastnické právo ke sporným pozemkům vydrželi, neboť kupní smlouvu, kterou sporné nemovitosti získali, uzavřeli dne 26. 11. 2007, s právními účinky vkladu ke dni 28. 11. 2007, a v dobré víře mohli být pouze do 16. 9. 2008, kdy obdrželi oznámení katastrálního úřadu o duplicitě zápisu vlastnického práva. K tomu navíc odvolací soud uvedl, že i v případě, že by si žalovaní mohli do desetileté vydržecí lhůty započíst dobu, po kterou byly sporné pozemky ve vlastnictví jejich právních předchůdců, jimiž byli S. N., J. V. a V. W., kteří je nabyli v rámci dědického řízení po zemřelé H. V., nemovitosti vydržet nemohli, neboť H. V. zemřela 23. 10. 1998, desetiletá vydržecí lhůta potřebná pro vydržení uběhla 23. 10. 2008 a dobrá víra žalovaných byla narušena zmíněným přípisem katastrálního úřadu z 16. 9. 2008. Do desetileté vydržecí lhůty si přitom nemohli započítat dobu, po kterou byly nemovitosti zapsány jako vlastnictví J. a H. V., neboť ti nemovitosti sami převedli kupní smlouvou ze dne 13. 7. 1978 do vlastnictví J. a H. K., a proto nemohli být v dobré víře, že jsou i nadále vlastníky sporných nemovitostí.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se odvolací soud při posuzování otázky vydržení vlastnického práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho úvahy o existenci dobré víry žalovaných nejsou zjevně nepřiměřené, když odvolací soud své rozhodnutí i přesvědčivě a věcně správně odůvodnil.
Protože však dovolací soud shledal nesprávným rozhodnutí odvolacího soudu co do aplikce §3059 věty druhé a §1087 o. z., zrušil napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). V tomto dalším řízení odvolací soud posoudí otázku vlastnického práva části pozemku parc. č. 260/2 i s ohledem na §3059 o. z., kterým se rozšiřuje aplikace ustanovení o přestavku na stavby zřízené před 1. 1. 2014. To samozřejmě s ohledem na uvedené závěry dovolacího soudu o smyslu právní úpravy §3059 o. z.
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud i o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu