ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4181.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4181/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. H. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalovanému K. H. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí 1180/7, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 123/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2015, č. j. 57 Co 484/2015-449, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 19 440 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Alexandra Belici, advokáta se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí 1180/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 84 C 123/2010-394, zamítl žalobu o povinnosti žalovaného vydat žalobkyni movité věci označené pod položkou 1. až 83. (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 182 880 Kč (výrok II.). Dále České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 57 Co 484/2015-449, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení tak, že jejich výši stanovil částkou 134 280 Kč (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 19 440 Kč (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vážícím se ke skutkové stránce věci, tj. že žalobkyně ani po poučení ve smyslu §118a o. s. ř. neprokázala, že jí žalovaný zadržuje movité věci, jejichž vydání se domáhá. Za správné dále označil i hodnocení důkazů, jimiž svá tvrzení žalobkyně prokazovala, v tom smyslu, že se jednalo o důkazy, jež nebyly způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti. Ze shodného důvodu souhlasil i s postupem soudu prvního stupně, který neprovedl žalobkyní navržené důkazy v situaci, kdy jimi sice mělo být prokazováno vlastnické právo žalobkyně k vindikovaným movitých věcem, nicméně přetrvával stav neunesení důkazního břemene o tom, že žalovaný movité věci drží.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na věc aplikoval §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Uvedl, že stav tvrzeného protiprávního zadržování věcí trvá i po 1. 1. 2014 a pro úspěch žaloby na jejich vydání je proto rozhodné znění občanského zákoníku účinné po uvedeném datu. Vysvětlil, že podstata reivindikační žaloby zůstává v obou právních úpravách v zásadě stejná. Připomněl, že žalobkyně neprokázala ani jeden z předpokladů pro úspěch žaloby, tj. nejen existenci vlastnického práva k věcem, ale ani to, že jí věci stále neprávem zadržuje žalovaný.
Výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím odůvodnil odvolací soud §142 odst. 1 o. s. ř. a kritériem procesního úspěchu v něm uvedeným. Neshledal jako opodstatněnou aplikaci moderačního oprávnění soudu, jehož se v obou fázích řízení žalobkyně domáhala. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, že by okresní soud použití §150 o. s. ř. na rozhodování o nákladech řízení vůbec zvažoval. Tvrzené tíživé osobní a finanční poměry žalobkyně nejsou přitom brány za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalovanému neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. Odvolací soud uvedl, že tvrzená příčinná souvislosti mezi zdravotním stavem žalobkyně a jednání žalovaného nebyla prokázána, neboť žalovaný nebyl za své jednání trestně postižen a obsah lékařské zprávy deklarující jeho násilné chování vycházel pouze z informací sdělených žalobkyní. Odvolací soud nedůvodnost aplikace §150 o. s. ř. vysvětlil i odkazem na procesní chování žalobkyně, která na žalobě v plném rozsahu setrvala i poté, kdy bylo zřejmé, že se dostala do důkazní nouze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání vymezila odkazem na §237 o. s. ř., přičemž argumentovala tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to „buď vůbec, nebo ve všech souvislostech.“ Jako dovolací důvod uplatnila námitku nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedla, že by se dovolací soud měl vyjádřit k tomu, podle které úpravy občanského zákoníku mělo být posuzováno naplnění žaloby na vydání věci, pokud byla podána před 1. 1. 2014, a jaké jsou předpoklady pro vyhovění reivindikační žalobě a za jakých podmínek je možné mít za prokázané, že tyto podmínky byly naplněny. Soudy v nalézacím řízení měly věc posoudit vzhledem k §3028 odst. 3 o. z. podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť k neoprávněnému zadržení věcí žalobkyně žalovaným došlo ještě před 1. 1. 2014. Dále široce polemizovala se skutkovými závěry soudů v nalézacím řízení na základě vlastního – odlišného - hodnocení provedených důkazů (čestná prohlášení a výpovědi svědků A., N. a A.), z něhož dovozovala skutkové závěry opačné, tj. že v nalézacím řízení prokázala, že věci, jejichž vydání se domáhala, nabyla do svého výlučného vlastnictví a že se dostaly do dispozice žalovaného, který ovšem měl prokázat, že již jeho dispoziční sféru opustily. Rovněž namítala neúplná skutková zjištění v důsledku toho, že soudy v nalézacím řízení nevyhověly jejím důkazním návrhům na výslech svědků G., K., K., N. a M.
Ve vztahu k dovoláním napadeného výroku o nákladech řízení II. žalobkyně namítala, že v tomto rozsahu je rozhodnutí soudu prvního stupně při řešení procesní otázky možné aplikace moderačního oprávnění soudu dle §150 o. s. ř. v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího (konkrétně zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013). Pro případ neúspěchu ve sporu již v řízení před soudem prvního stupně navrhla, aby soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil její osobní a finanční poměry, jakož i nepříznivý zdravotní stav, jenž je důsledkem fyzického napadení ze strany žalovaného. K nepříznivým osobním, majetkovým a sociálním poměrům odvolací soud vůbec nepřihlédl a na druhé straně se nezabýval majetkovou situací žalovaného, která odůvodňuje, aby si náklady řízení nesl ze svého. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání za nedůvodné. Přisvědčil správnosti rozhodnutí soudů v nalézacím řízení z hlediska posouzení důvodnosti žaloby podle §1040 odst. 1 o. z. Uvedl, že rozhodnutí jsou správná i pokud jde o skutkové závěry, podle nichž nebylo žalobkyní v řízení prokázáno, že by byla vlastníkem věcí, jejichž vydání se domáhala, a rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaný v žalobě označené věci někdy držel a zadržoval. Ztotožnil se i s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, který vycházel z kritéria procesního úspěchu ve věci a neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro užití §150 o. s. ř. Nelze po něm spravedlivě žádat, aby si nesl náklady řízení ze svého, neboť se jedná již o několikerou žalobu, které musí ze strany žalobkyně čelit. Žalobkyně opakovaně používá argumentaci o svých nepříznivých osobních, majetkových a sociálních poměrech ve snaze se povinnost k náhradě nákladů řízení pro případ neúspěchu ve sporu vyhnout. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání, jakož i vyjádření k němu, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 30. 4. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného, resp. Procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen argumentace, z níž je patrno, o kterou takovou právní otázku jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující proti věcnému výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné. Dovolatelka sice vymezuje jeden z důvodů přípustnosti dovolání, jenž je upraven v §237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (neosvětluje přitom, co míní tím, že není vyřešena „ve všech souvislostech“), nicméně přehlíží, že rozhodovací praxí dovolacího soudu již k řešení otázky hmotného práva, kterou žalobkyně předkládá, došlo a rozhodnutí odvolacího soudu (a rovněž i rozhodnutí soudu prvního stupně) je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti ( §3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů ( §3028 odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení §1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedině v případě, že by šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před tímto dnem (např. právo oprávněného držitele na vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. “ Na tento závěr odkazují i další rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4057/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2445/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1057/2016). Z předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž plyne, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v §1040 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Pokud v poměrech projednávané věci soudy v nalézacím řízení předpoklady pro úspěch reivindikační žaloby poměřovaly §1040 odst. 1 o. z., nelze jim ničeho vytknout a právní posouzení věci z pohledu aplikace odpovídajícího právního předpisu je správné.
Soudy v nalézacím řízení nijak nepochybily ani při vymezení předpokladů, při jejichž současné existenci může být žalobce úspěšný. I když §1040 odst. 1 o. z. zdůrazňuje procesní povahu žaloby o vydání věci (srovnej „Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“ oproti znění §126 odst. 1 obč. zák. – „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“) obě právní úpravy shodně požadují, aby žalující jednak prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby (k tomuto předpokladu v judikatuře Nejvyššího soudu srovnej například rozsudek ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009), a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007). Uvedené předpoklady žaloby o vydání věci podle §1040 odst. 1 o. z. soudy v nalézacím řízení řádně na základě správné interpretace citovaného ustanovení vymezily a na zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat, i správně aplikovaly. Ve vztahu k věcnému výroku rozsudku odvolacího soudu by tedy dovolání nemohlo obstát ani z pohledu uplatněného důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Převážný obsah dovolání, kromě rekapitulace důvodů, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, a důvodů, pro které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku potvrdil, představuje pokračující polemiku žalobkyně se skutkovými závěry, k nimž v nalézacím řízení soudy dospěly. Dovolatelka žádá, aby dovolací soud reagoval na její námitky o nesprávně zjištěném skutkovém stavu soudem prvního stupně (v důsledku tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů listinou – čestným prohlášením a výpověďmi svědků J. A., J. N., A. A. a L. H.), z něhož při svém rozhodování vycházel i odvolací soud, a na výtku o neúplně zjištěném skutkovém stavu (v důsledku nevyhovění důkazním návrhu na výslech svědků J. K., S. N., V. G., R. M. a J. K.). Tyto námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného data v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jí navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz, stejně jako dále citované nálezy). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006).
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolání, jímž byl napaden výrok I. rozsudku odvolacího soudu, není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Tím, že žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, postihla jím i výrok II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Dovolání je přípustné z hlediska naplnění hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (předmětným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění přesahujícím 50 000 Kč). Není však přípustné s ohledem na §237 o. s. ř. Dovolatelka v něm sice vymezuje důvod jeho přípustnosti, spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu v otázce procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí závisí (předpokladů aplikace §150 o. s. ř.), s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně žalobkyně uvedla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013), nicméně dovolací soud shledává, že rozhodnutí odvolacího soudu se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešící procesní otázku aplikace §150 o. s. ř. a předpokladů užití moderačního oprávnění soudu neodchyluje. Navíc citované rozhodnutí dovolacího soudu do poměrů projednávané věci nedopadá, neboť jím byla řešena procesní otázka užití §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, kdy v důsledku procesního chování dovolatele (setrvání na nesprávném právním názoru) a jeho postavení (jednalo se o statutární město), nebyly předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř. shledány důvodnými a dovolací soud správnosti tohoto závěru přisvědčil.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení věcí z pohledu všech kritérií rozhodných pro použití §150 o. s. ř. nezabýval, přičemž za rozhodnou skutečnost pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému považuje zejména své nepříznivé sociální, majetkové a osobní poměry.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval nejen v žalobkyní zmiňovaném rozsudku (obecné předpoklady pro aplikaci předpokladů pro moderační oprávnění soudu, které z něj cituje, je aprobováno i v celé řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale například i v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014. V nich vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07), a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11).
Pro posouzení (ne)důvodnosti aplikace §150 o. s. ř. v dovolacím řízení je rovněž významný závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014. V nich dovolací soud k ustanovení §150 o. s. ř. vyložil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
V projednávané věci je z pohledu možného užití moderačního oprávnění soudu při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení významné, že odvolací soud respektoval výše předestřené judikatorní závěry rozhodovací praxe soudu dovolacího, podle nichž smyslem aplikace §150 o. s. ř. není vyvážení rozdílných majetkových, osobních či sociálních poměrů účastníka řízení, kterému se povinnost k náhradě nákladů řízení ukládá, a účastníka, jenž má na náhradu nákladů řízení podle obecného kritéria procesního úspěchu ve věci právo. Nebylo proto na místě, jak správně uzavřel i odvolací soud, přihlédnout k izolovaně posuzovaným poměrům žalobkyně. I když poměry žalovaného odvolací soud zvláště nezkoumal, z procesního spisu se nepodává, že by jeho majetkové, sociální nebo osobní poměry byly tak příznivé, aby mohl bez finanční újmy na své straně oželet přísudek částky přesahující 100 000 Kč. Nelze rovněž přehlédnout, že judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že posouzením poměrů účastníků řízení se předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř. nevyčerpávají. Vždy k nim musejí přistoupit okolnosti další, jejichž výčet není uzavřen, a vždy závisí na individuálně daných poměrech věci. Dovolací soud proto souhlasí s tím, jakým způsobem argumentoval odvolací soud v neprospěch užití §150 o. s. ř., pokud přihlédl i k procesnímu chování žalobkyně v průběhu nalézacího řízení. Žalobkyně, jež byla osvobozena od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., a nemusela nést ani náklady na zastoupení v řízení, neboť jí k ochraně jejích zájmů byla ustanovena advokátka (§30 o. s. ř.), mohla disponovat předmětem žaloby nejen z hlediska počtu, ale i hodnoty věcí, jejichž vydání se na žalovaném domáhala. Tím mohla podstatným způsobem ovlivnit i „hodnotu“ sporu z pohledu výše účelně vzniklých nákladů řízení, o jejichž náhradě se bude rozhodovat. Již samotný průběh řízení před soudem prvního stupně ukazoval, že žalobkyně se ocitla v důkazní nouzi, pokud jde o prokázání tvrzení o právně významných skutečnostech nezbytných pro úspěch vindikační žaloby. Za tohoto stavu bylo setrvávání na žalobě v rozsahu, který s sebou nesl nejen časovou, ale i hodnotovou, náročnost sporu procesním chováním, které lze přičíst žalobkyni v poměrech užití moderačního oprávnění soudu k tíži. Závěr odvolacího soudu, který neshledal důvody k aplikaci §150 o. s. ř. tak není zjevně nepřiměřený.
Žalobkyně napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. / po 1. 1. 2014 se jedná o §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. /, podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 19 440 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobkyně důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení řádně vymezila; Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání i pokud jím byl dotčen výrok III. rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost dovolání i pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu