ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1235.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1235/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně A.S.P.R. spol. s r. o., se sídlem v Kyjově, Jungmannova 499/41, identifikační číslo osoby 25547011, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Vladislavova 1390/17, proti žalované TVT projekce a dodávky, spol. s r. o., se sídlem v Praze 6 – Lysolaje, Nad Pramenem 161/5, identifikační číslo osoby 25740491, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Dlouhá 705/16, o zaplacení 61.506,20 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 128/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 4 Cmo 30/2016-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.488,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2015, č. j. 14 Cm 128/2013-138, zamítl žalobu o zaplacení částky 61.506,20 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval §266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jestliže dospěl k závěru, že montážní deníky podepsané konečným odběratelem nelze považovat za zápis o předání a převzetí díla, jak předpokládala smlouva mezi účastníky. V této souvislosti odvolacímu soudu dovolatelka také vytýká, že nepostupoval v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, pokud neshledal porušení povinnosti součinnosti na straně žalované. Dovozuje, že jestliže se žalovaná po celou dobu na místě provedení díla vůbec nevyskytovala, pak zakládala objektivně překážku, proč žalobkyně nemohla podmínku proplacení faktur (kterou jsou dle odvolacího soudu podepsané deníky) plnit; dle dovolatelky měl být v takovém případě odvolacím soudem aplikován §36 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul pro nepřípustnost, případně zamítnul.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud správně svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil s tím, že pro absenci zápisu o předání a převzetí díla v projednávané věci je nutno uzavřít, že dosud nevzniklo právo na zaplacení ceny díla dle §548 odst. 1 obch. zák. Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v ustanovení §548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud jak v rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 (jenž je, stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí, veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), tak i v dalších rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, vysvětlil, že „pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla (v daném případě protokolární předání), nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla.“ Shodný názor Nejvyšší soud zaujal například i v rozsudcích ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006 a ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009. V rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo (§554 odst. 1 obch. zák.) nemůže dojít konkludentně tím, že toto dílo převezme další objednatel, pokud nebylo provedeno způsobem a postupem sjednanými účastníky ve smlouvě.
Dovolatelka se snaží uvedený právní závěr zvrátit poukazem na §266 obch. zák. a zavedenou praxi stran s tím, že montážní deníky (denní záznamy) lze považovat za zápisy o předání a převzetí díla. Tyto námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu při výkladu projevu vůle, však přípustnost dovolání nezakládají. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ani montážní deníky podepsané třetí osobou, byť konečným odběratelem, nelze ani výkladem dle §266 obch. zák. považovat za zápisy o předání a převzetí díla, jak předpokládala smlouva o dílo, pak odvolací soud nevybočil z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Dovolací soud v této souvislosti pouze připomíná opakovaně vyslovený názor, že výklad projevu vůle ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, či rozhodnutí odkazovaná v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4108/2013). Podobně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro posouzení určitosti právního úkonu (i za použití výkladových pravidel projevu vůle dle §266 obch. zák.) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě. K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle §266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4307/2010).
Ostatně i dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, které zdůrazňuje, že soud i při výkladu dle §35 odst. 2 obč. zák. přihlíží k pozdějšímu chování účastníka, předpokládá, že jde o situace, kdy je projev vůle účastníků z hlediska jeho jazykového vyjádření nejednoznačný a připouští dvojí možný výklad. O takovou situaci se v projednávané věci však nejedná, neboť ze skutkových zjištění soudů jednoznačně plyne, že montážní deníky – denní záznamy – jež však nejsou potvrzeny žalovanou jako objednatelem, nelze považovat za smlouvou předpokládaný zápis o předání a převzetí díla. Tak je třeba chápat i odkaz odvolacího soudu na §266 obch. zák. s tím, že ani při uvážení relevantních okolností dle odst. 3 tohoto ustanovení nelze dospět k jinému závěru. V takto ustaveném rámci neobstojí proto ani námitky dovolatelky, která odvolacímu soudu vyčítá, že nepostupoval dle §157 odst. 2 o. s. ř., neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, jaké konkrétní důvody vedly soud k závěru, že ani montážní deníky podepsané třetí osobou, byť konečným odběratelem, nelze ani výkladem dle §266 obch. zák. považovat za zápisy o předání a převzetí díla.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žádné prodlení v poskytnutí součinnosti žalovanou žalobkyni nebylo zjištěno, ve smlouvě o dílo žádná konkrétní součinnost dohodnuta nebyla a žalobkyně ani žádnou jinou potřebnou součinnost, resp. absenci jiné konkrétní součinnosti ani netvrdila ani neprokazovala), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na uvedeném nic nemění v dovolání uplatněný odkaz na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, neboť v projednávané věci nejsou skutková zjištění soudů nižších stupňů ani protichůdná, resp. rozporná, či zjevně nedostatečná, a jsou srozumitelně a určitě vyloženy v odůvodnění odvolacího soudu.
V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu