ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5491.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5491/2017-648
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INTENERG s.r.o., se sídlem v Jeseníku, Horská 1259/1, PSČ 790 01, IČO 27496538, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, proti žalované ELGAS s.r.o., se sídlem v Pardubicích - Ohrazenice, Semtínská 211, PSČ 533 53, IČO 47469978, zastoupené Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 762/6, PSČ 500 02, o zaplacení částky 137 893,72 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 26/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. února 2017, č. j. 22 Co 414/2016-541, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 27 443 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Havlíčka, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 18 C 26/2015-455, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 318,75 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 24. srpna 2011 do zaplacení, částku 151,12 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 19. července 2011 do zaplacení, částku 27 978 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 7. října 2011 do zaplacení, částku 16 020 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 29. prosince 2011 do zaplacení, částku 19 192,95 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 3. ledna 2012 do zaplacení, částku 16 020 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 6. ledna 2012 do zaplacení, částku 16 981,20 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 26. ledna 2012 do zaplacení, částku 6 007,50 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a od 22. března 2012 do zaplacení, částku 25 632 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a od 31. května 2012 do zaplacení, částku 9 592,20 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 22. března 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. února 2017, č. j. 22 Co 414/2016-541, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým napadla výrok pod bodem I. Dle dovolatelky se odvolací soud dopustil porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž tato námitka je dle žalované podle usnesení Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. I. ÚS 3349/16, a jeho nálezu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, uplatnitelná jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Z toho nezbytně vyplývá i přípustnost dovolání.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že v dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost a jeho podstatou je nesouhlas žalované se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a proto je na místě je odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Dovolatelka v dovolání konstatovala nesprávnost řady skutkových závěrů odvolacího soudu s tím, že následně předestřela svoji verzi skutkového stavu, připomněla některé jí navržené a soudem provedené důkazy, doplnila nová skutková tvrzení a s odkazem na v řízení před nalézacími soudy nezjištěný skutkový stav se vymezila proti právnímu posouzení některých otázek učiněných odvolacím soudem a proti úplnosti a dostatečnosti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Vedle již výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu citovala dovolatelka v dovolání ještě další jeho rozhodnutí: nález ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 2946/16, nález ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, nález ze dne 2. června 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09. Dále žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
Dovolatelka se ve svém dovolání ani nepokusila formulovat či alespoň obsahově vymezit nějakou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo a která by při splnění dalších podmínek ve smyslu §237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, nýbrž své námitky postavila na polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Tím, že dovolatelka zpochybňovala „pouze“ skutková zjištění odvolacího soudu, nikoli odvolacím soudem učiněné právní posouzení otázky, na jejímž vyřešení závisí předmětné rozhodnutí, uplatnila jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vytýkala-li dovolatelka soudu nedostatek odůvodnění, jedná se ve své podstatě o namítanou vadu řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání; k vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Dovolatelka se odvolávala na rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, je uplatnitelná i jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř“. Dovolatelkou tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod se měl odvolací soud dopustit tím, že „de facto zcela ignoroval některé významné námitky žalované, když se s nimi řádně nevypořádal“. Z odůvodnění dovolání se však nepodává, že by žalovaná odvolacímu soudu vytýkala nevypořádání se s jí tvrzenými námitkami a nedostatek odůvodnění rozhodnutí tak, jak např. předvídá §157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž v souvislosti s jednotlivými argumenty, jimiž odvolací soud podepřel své závěry obsažené v rozhodnutí, pouze předestírala svůj pohled na skutkové okolnosti případu (nikoli nedostatky ve zdůvodnění rozhodnutí), řadu svých výtek navíc směřovala proti postupu soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).
Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek, splňujících předpoklady uvedené v §237 o. s. ř. Z citovaného rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.“ Ústavní soud rovněž doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v §241a odst. 1 až 3 a §237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“
Pokud se žalovaná vymezila proti (právnímu) závěru odvolacího soudu v souvislosti s otázkou výkonu činnosti obchodního zástupce ze strany žalobkyně, neuvedla (a z obsahu dovolání nevyplývá), pro který z důvodů uvedených v §237 o. s. ř. by měla tato otázka založit přípustnost dovolání.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání žalované pro nevymezení žádné právní otázky, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu a která by splňovala předpoklady uvedené v §237 o. s. ř., a proto je dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu