ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2651.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2651/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. V. D. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o 3.819.033,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 245/2009, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 54 Co 41,98/2014-292, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. června 2014, č. j. 54 Co 41,98/2014-302, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 54 Co 41,98/2014-292, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 6. 2014, č. j. 54 Co 41,98/2014-302, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 264.000,- Kč zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 16 C 245/2009-220, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 31. 10. 2013, č. j. 16 C 245/2009-264, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 1.176.902,60 Kč s úrokem z prodlení z částky 847.702,60 Kč, žalobu co do částky 2.642.130,40 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 8. 2008 řidič osobního motorového vozidla M. F. vytvořil žalobci, který za ním jel na motocyklu, náhlou překážku tím, že při odbočování vlevo mimo komunikaci mu nedal přednost ve chvíli, kdy jej žalobce na rovném a přehledném úseku povolenou rychlostí předjížděl. Za toto jednání byl M. F. trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 3. 2011, č. j. 2 T 68/2009-204, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví, neboť žalobce následkem nehody utrpěl zhmoždění kolena vpravo, infrakci femuru, zlomeninu obloku Th2 bez dislokace, zlomeninu obratle Th3 typu brust, zlomeninu horní přední hrany těla Th4, zlomeninu X. (IX.) žebra vlevo, kontuzi plic, přetržení vnitřního menisku pravého kolena, podvrtnutí vnitřního kolaterálního vazu pravého kolena, přetržení předního zkříženého vazu pravého kolena, podvrtnutí zápěstí vpravo a zlomeninu kosti člunkové pravé ruky bez posunu. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že se žalobce nespolupodílel na vzniku dopravní nehody. Žalovaná má proto povinnost v plném rozsahu poskytnout žalobci pojistné plnění podle §6 odst. 2 písm. a) a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Na náhradě za ztrátu na výdělku u Metrostav, a. s., po dobu pracovní neschopnosti náleží žalobci za období od 30. 8. 2008 do 31. 7. 2009 180.975,- Kč a od 12. 1. 2011 do 13. 2. 2011 15.161,- Kč. Žalobcem uplatněný nárok na náhradu nevyplacených prémií ve výši 110.000,- Kč u tohoto zaměstnavatele neshledal soud opodstatněným, neboť se nejednalo o pevnou složku mzdy, ale o odměnu, jejíž výplata záležela výhradně na uvážení zaměstnavatele, a nelze spolehlivě učinit závěr, že by žalobce prémie v rozhodném období obdržel, pokud by pracoval. Dále soud žalobci přiznal náhradu za ztrátu na výdělku z vedlejší pracovní činnosti ve výši 275.000,- Kč, neboť zjistil, že měl uzavřít se společností VÚN-AQUAHOLDING, s. r. o., pracovní smlouvu o vedlejším pracovním poměru se dnem nástupu do práce 1. 9. 2008, avšak v příčinné souvislosti s úrazem do tohoto zaměstnání nenastoupil. Žalobci dále náleží náhrada nákladů léčení, které vynaložil na léky ve výši 28.178,- Kč, a náhrada nákladů na léčení v celkové výši 17.600,60 Kč představující parkovné v nemocnici, uhrazené regulační poplatky, cenu zpracovaných znaleckých posudků, náklady na lázeňskou péči a rehabilitaci, nikoliv ovšem náhrada ve výši 1.540,- Kč představující cenu jedné letenky za neuskutečněný let. Soud shledal důvodným i nárok na náhradu cestovních výdajů ve výši 51.608,- Kč, které byly vynaloženy v souvislosti s poškozením zdraví, a nákladů, které zaplatily osoby blízké za jeho ošetřování ve výši 65.200,- Kč. Výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) určil soud prvního stupně podle §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Bolestné bylo hodnoceno 1.226,5 body, včetně zvýšení znalcem v souladu §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky, čemuž odpovídá 147.180,- Kč. Náhrada za ZSU byla stanovena na základě znaleckého posudku ve výši 1.100 bodů, včetně zvýšení znalcem podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky na 132.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky. Zohlednil, že žalobce pracoval jako stavbyvedoucí a aktivně se věnoval (nikoli na vrcholové úrovni) sportům, např. jízdě na kolečkových bruslích, na kole, lyžích, potápění, hrál fotbal a tancoval. Po úrazu nadále pracuje, avšak došlo k částečné ztrátě či omezení sportovních aktivit. Zohlednil také věk žalobce (28 let v době úrazu) a dospěl k závěru, že přiměřené je zvýšení náhrady za ZSU o dvojnásobek, tj. na celkovou výši 396.000,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 54 Co 41,98/2014-292, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 6. 2014, č. j. 54 Co 41,98/2014-302, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 947.664,60 Kč tak, že ohledně částky 264.000,- Kč žalobu zamítl, změnil jej i ve výrocích o nákladech řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž řidič, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla byla pojištěna u žalované pojišťovny, vytvořil náhlou překážku žalobci, který jel na motocyklu a předjížděl jej. Žalobce předjížděl na rovném a přehledném úseku povolenou rychlostí, aniž bylo prokázáno, že by zahájil předjíždění v době, kdy již řidič vozidla dával znamení o změně směru jízdy; žalobce tedy neporušil §17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Střetu obou vozidel mohl zabránit pouze řidič automobilu, nikoli žalobce, který se na vzniku škody nepodílel, a není proto dáno jeho spoluzavinění podle §441 obč. zák., které by odůvodňovalo snížení náhrady. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že žalobce dostatečně netvrdil skutečnosti týkající se náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti s tím, že žalobní tvrzení o výši ztráty na výdělku byla zcela dostačující. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce měl být zaměstnán u společnosti VÚN-AQUAHOLDING, s. r. o., od 1. 9. 2008 na dobu neurčitou, avšak toto zaměstnání nemohl vykonávat v příčinné souvislosti se svým zraněním při dopravní nehodě. Žalobci proto náleží i náhrada škody ve formě ušlého zisku ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o rozsahu mimořádného zvýšení náhrady za ZSU; k tomu odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“). Vyšel ze znaleckého posudku, podle kterého stav po vyléčení předpokládá poměrně dobrou možnost pěstovat většinu sportů na slušné amatérské úrovni bez větších zdravotních rizik. Následky zranění se nijak negativně nepromítly do profesního (je zaměstnán u téhož zaměstnavatele) ani rodinného života. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 3 o. s. ř.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 264.000,- Kč zamítá, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012, a formuluje otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi řešena, totiž zda je soud povinen při stanovení výše náhrady za ZSU povinen přihlédnout i k míře náročnosti volnočasových aktivit, jsou-li po úrazu omezeny. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s výpověďmi svědků, kteří se vyjadřovali k aktivitám žalobce před a po úrazu, a že se dostatečně nezabýval ani rozsahem omezení některých aktivit, které dosud žalobce provozoval (potápění, lyžování, jízda na kole a motocyklu), a proto přiznaná náhrada není v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005. Dále namítá, že odvolací soud nezohlednil nízký věk poškozeného a nezdůvodnil, z jakého důvodu se přiklonil ke znaleckému posudku MUDr. Luňáčka, nikoli MUDr. Kolaříka. Domnívá se, že dovolací soud dosud neřešil otázku mimořádného zvýšení náhrady za ZSU ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky v případě, kdy poškozený provozoval své zájmové aktivity na vysoké rekreační úrovni (např. absolvoval kurzy), nikoli profesionálně. Dovolatel napadá i výrok o náhradě nákladů řízení s tím, že je zcela nelogické a v rozporu se základními zásadami civilního sporného řízení, aby žalobci, byla-li mu přiznána plná náhrada nákladů řízení, byly při výpočtu zohledněny jen některé právní úkony. Vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k částce, aniž by řádně uvedl, za které právní úkony je přiznána. Navrhuje, aby dovolací soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu změnil nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že není důvod pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky, a odkázala na závěry znaleckých posudků. Ohledně nákladů řízení upozornila, že žalobce se domáhá, aby dovolací soud vycházel z jiného počtu úkonů, než byl počet prokázaný a zjištěný odvolacím soudem; domáhá se tak nikoli revize právního hodnocení, ale skutkových zjištění. Dovolání žalobce proto považuje za nedůvodné.
Žalovaná podala dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutkové okolnosti zjištěné z provedených důkazů, mimo jiné z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 3. 2011, č. j. 2 T 68/2009-204, z nějž explicitně nevyplývá, že by pojištěnec žalované způsobil dopravní nehodu výlučně svým zaviněním, a proto nelze vyvozovat jednoznačné závěry o jeho občanskoprávní odpovědnosti. Podle dovolatelky nebyl řádně zjištěn skutkový stav, neboť žalobce porušil povinnost podle §17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Dále žalovaná namítá, že se nemohla vyjádřit k nároku žalobce na náhradu nákladů léčení v soudem stanovené lhůtě 15 až 30 dnů, neboť nemohla vystavit potřebné pověření (plnou moc) a její zaměstnanec ve stanovené lhůtě nemohl nahlédnout do spisu. Odmítá praxi soudů, které nezasílají přílohy; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010. Třetí vymezená otázka se vztahuje k náhradě ušlého zisku od společnosti VÚN-AQUAHOLDING, s. r. o., s výtkou, že se odvolací soud nezabýval podmínkou pravidelnosti běhu věcí ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku. Žalobcem tvrzené příjmy lze totiž vnímat pouze v rovině pravděpodobnosti, nikoli tedy jako zisk, který by při pravidelném běhu událostí mohl očekávat; k tomu žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 83/2010. Odvolací soud navíc věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, protože ji kvalifikoval jako ušlý zisk, nikoliv jako ztrátu na výdělku. Dovolatelka pak obsáhle zdůvodňuje své přesvědčení, že jde o vykonstruovaný nárok. K výroku o náhradě nákladů řízení uvádí, že mělo být rozhodnuto podle §142 odst. 2 o. s. ř., nikoliv podle §142 odst. 3 o. s. ř.; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované odmítl jakoukoli míru spoluodpovědnosti na střetu, což prokazují znalecké posudky podané v řízení a hodnocené soudy obou stupňů. K otázce náhrady za ztrátu na výdělku uvádí, že dostatečně vylíčil rozhodné skutečnosti k uplatněnému nároku, takže nároky ze smlouvy se společností VÚN-AQUAHODLING, s. r. o., jsou doloženy, nikoliv vykonstruovány. Ve věci náhrady nákladů řízení odkazuje žalobce na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, a ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009. Odmítá použití §142 odst. 2 o. s. ř., čímž by byl obcházen §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. Podle žalobce má být dovolání žalované jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce i žalované byla podána včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle §237 o. s. ř. a je i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce mimořádného zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky; dovolání žalované přípustné není.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Vzhledem k těmto přechodným ustanovením vyšel odvolací soud při stanovení výše náhrady za ZSU důvodně ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižení dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Odvolací soud správně odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky, ze kterého vyplývá, že odškodnění ZSU představuje již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále též jen „Soubor“). Předpokladem přiměřeného zvýšení základní náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně vzal za základ mimořádného zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky bodové ohodnocení stanovené lékařem ve výši 1.100 bodů (tomu odpovídá náhrada ve výši 132.000,- Kč) a které zvýšil na celkový trojnásobek s poukazem na věk žalobce a šíři zejména sportovních aktivit, v nichž je po úrazu limitován; celková výše náhrady tak byla stanovena na 396.000,- Kč. Odvolací soud se však neztotožnil s tímto zvýšením a shledal jako přiměřené odškodnění pouze ve výši základního ohodnocení, tj. 132.000,- Kč.
Soudy obou stupňů přitom vyšly ze zjištění (správnost těchto skutkových závěrů nepodléhá podle §241a odst. 1 a odst. 6 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), že žalobce v důsledku úrazu trpí omezením pohyblivosti hrudní páteře lehkého stupně a omezenou pohyblivostí zápěstí dominantní horní končetiny lehkého stupně, dále byl diagnostikován stav po odstranění části vnitřního menisku a rekonstrukci předního zkříženého vazu pravého kolena. Před úrazem se velmi aktivně věnoval širokému spektru činností typu jízdy na kolečkových bruslích, na kole, lyžích, potápění, hrál fotbal, tancoval; provozoval tedy činnosti s intenzivnějším fyzickým nasazením. Šíře a charakter aktivit, jež žalobce před zraněním provozoval a v nichž je od svých 28 letech omezen (byť ne zcela zásadně a není z nich ani vyloučen), opravňuje k závěru, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, tj. vybočující z rámce případů obvyklých, v nichž by u osob stejného věku nebyl zásah do běžného způsobu života a životních aktivit stejně rozsáhlý a intenzivní. Sportovní vyžití může být významnou životní hodnotou a obtíž v této oblasti může spočívat nejen ve zúžení aktivit, nýbrž i ve snížení kvality a úrovně dosahovaných výkonů, byť v rámci rekreačního sportu, a to natolik, že nejde jen o běžný (ve smyslu vyhlášky) zásah do dosavadního způsobu života, nýbrž vzhledem k věku a šíři činností o dopad vykazující rysy mimořádnosti ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4138/2011, Soubor C 12514, a obdobně též rozsudek ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, Soubor C 2991). Jestliže odvolací soud za těchto okolností neshledal důvod pro aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky, jde o názor nesprávný a nepodložený, neboť nevzal v úvahu podstatné okolnosti, zejména věk žalobce ani rozsah a kvalitu jeho dosavadních aktivit v oblasti sportovního zapojení.
Za nepřiměřeně nízkou lze přiznanou náhradu považovat také z hlediska porovnání absolutní výše náhrady s jinými obdobnými případy posuzovanými dovolacím soudem. Případ žalobce, který nic neztratil na soběstačnosti a byl schopen se i s popsanými trvalými zdravotními následky vrátit k převážné většině předchozích činností, lze srovnat například s trvalými následky popsanými ve věci sp. zn. 25 Cdo 4853/2014, kdy důvodem pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvouapůlnásobek základního ohodnocení (celkem 225.000,- Kč) byl stav po ztrátě sleziny, poúrazovém omezení hybnosti páteře lehkého stupně a jizvě na břiše po odstranění sleziny u poškozené, jejíž zapojení do běžného života zůstává na téměř stejné nikterak mimořádné úrovni jako v době před úrazem, při nutnosti pravidelně rehabilitovat a dodržovat určitá omezení, aby nedošlo k poškození jejího imunitního systému. V již citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4138/2011 šlo o ztrátu sportovních aktivit ze soutěžní úrovně u ještě mladší dívky, čemuž odpovídala i o něco vyšší částka (celkem 483.600,- Kč) po mimořádném zvýšení na dvojnásobek, aniž bylo dotčeno zapojení pracovní a rodinné.
Z uvedeného vyplývá, že výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně 264.000,- Kč zamítá, spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle §243e o. s. ř. tuto část rozhodnutí zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a podle §243g odst. 1 o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu o důvodnosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU ve smyslu §243g odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř. a znovu posoudí a zdůvodní rozsah zvýšení náhrady.
Dovolání žalované proti části výroku rozsudku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů léčení (17.600,60 Kč), náhradě vynaložených nákladů na léky (28.178,- Kč) a ztrátě na výdělku v roce 2011 (15.161,- Kč), není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jehož výše nepřesahuje zákonem stanovený limit 50.000,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události (úraz žalobce při dopravní nehodě), mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání se proto posuzuje ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Na tento závěr nemá vliv ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, neboť jím nelze nahradit zákonem stanovené podmínky, za nichž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Zpochybňuje-li žalovaná svou povinnost plnit v celém rozsahu námitkou, že žalobce si vznik škody spoluzavinil porušením povinnosti stanovené v §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu, neboť předjížděl v době, kdy řidič automobilu dával znamení o změně směru jízdy vlevo, napadá skutková zjištění o konkrétním průběhu nehody, a tudíž taková námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Ani výhrady, že soudy zasílají účastníkům pouze podání protistrany bez příloh, které jsou založeny do soudního spisu, a proto žalovaná obdržela pouze vylíčení nároku na náhradu za ztrátu výdělku za určité období a nemohla se dobře vyjádřit k nároku v soudem stanovené lhůtě, přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu pouze na tomto závěru nestojí. Žalovaná pouze polemizuje se soudní praxí, nevymezuje otázku procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. a neuvádí žádné relevantní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Žalovanou uváděná rozhodnutí nejsou přiléhavá, protože nejsou na této otázce procesního práva založena. Ve věci sp. zn. 28 Cdo 1396/2010 dovolací soud řešil povinnost tvrzení a povinnost důkazní; připustil, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Ve věci pod sp. zn. 28 Cdo 705/2004 se dovolací soud zabýval úplností skutkových tvrzení k projednatelnosti žaloby v souvislosti s odmítnutím žaloby podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovanou uvedená judikatura není přiléhavá.
Žalované lze přisvědčit, že odvolací soud se dopustil nepřesnosti v právní kvalifikaci nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti z předpokládané vedlejší pracovní činnosti u VÚN-AQUAHOLDING, s. r. o., neboť jej označil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu za ušlý zisk podle §442 obč. zák. namísto náhrady za ztrátu na výdělku podle §447 obč. zák. Podle konstantní judikatury k odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení §445 a násl. obč. zák. může dojít i tehdy, jestliže poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo. Žádné zákonné ustanovení neváže poskytování náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví na trvání výdělečné pracovní činnosti poškozeného (tzn. pracovního či jiného obdobného poměru) v době úrazu. Právní řád naopak vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku úrazu pouze předpokládána a její výkon by začal později, nebýt úrazu a poškození zdraví z něho vyplývajícího (srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a řadu na něj navazujících rozhodnutí). I v takovém případě jde ovšem o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, nikoliv o ušlý zisk. Neodpovídající právní kvalifikace odvolacího soudu však na správnosti jeho závěru o opodstatněnosti nároku nic nemění a i výše nároku je za těchto okolností zřejmá, neboť mělo-li jít o vedlejší pracovní příjem, neuplatní se ohledně něj odečet částek přijatých na nemocenských dávkách, které již byly zohledněny při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku u hlavního zaměstnavatele (Metrostav, a. s.).
Napadá-li žalovaná skutková zjištění, podle nichž žalobce prokázal, že mu měla být vyplácena mzda 25.000,- Kč měsíčně na základě předjednané pracovní smlouvy, přehlíží základní zásadu dovolacího řízení, že skutkový stav nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud je jím vázán. Obsáhlá polemika s okolnostmi, za nichž se měl žalobce do vedlejšího zaměstnání zapojit, proto není způsobilým dovolacím důvodem, který by mohl založit přípustnost mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž žalovaná rovněž vznáší námitky, byl pro svou závislou povahu bez dalšího zrušen k dovolání žalobce, dovolací soud nemá důvod jeho správnost přezkoumávat, neboť o náhradě všech nákladů řízení nyní bude rozhodovat znovu odvolací soud a účastníci zde mají možnost uplatnit svou argumentaci. Je namístě pouze připomenout, že ustálená judikatura při rozhodování o náhradě nákladů řízení rozlišuje jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody na zdraví (srov. zejména rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikované pod č. 28/1970 Sbírky, a na něj navazující četnou judikaturu nynějšího dovolacího soudu) a že u těch nároků, při jejichž posouzení závisí úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o výši plnění (typicky náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění), nastupuje výjimka ze zásady částečného úspěchu ve věci (§142 odst. 2 o. s. ř.) a uplatní se zvláštní režim ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. V takovém případě základem pro určení výše odměny advokáta není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (srov. zmíněné rozhodnutí č. 28/1970 Sbírky a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).
Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. v plném rozsahu odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu