ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3823.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3823/2017-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) F. P. , b) D. P. , oba zastoupeni Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, proti žalované KP Development s. r. o. , se sídlem Praha 4, Za Jalovým dvorem 1949/7a, IČO 28171454, zastoupené JUDr. Vladimírou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Lidice, Josefa Stříbrného 57, o 825.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 53/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29 Co 456/2016-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 29 C 53/202012-280, zamítl žalobu na náhradu škody za snížení tržní hodnoty bytové jednotky žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako stavebník bytových domů v rámci projektu „V. K.“ nedodržela podmínky stavebního povolení tím, že umístila domy v jiném postavení a v menší vzdálenosti od sousedního bytového domu, v němž žalobci vlastní bytovou jednotku, než jak je uvedeno v projektové dokumentaci. Vzdálenost mezi fasádami domů činí 8,43 m namísto ve stavebním povolení uvedených 9,20 m. Od kruhového balkonu bytové jednotky žalobců, předsunutého před fasádu, k protější fasádě domu je pak vzdálenost 7,24 m. Dále bylo zjištěno, že výstavbou dle projektu nedošlo k výraznějšímu snížení míry oslunění a osvětlení bytu žalobců, ani k narušení jejich soukromí nebo zhoršení klidu dopravy v okolí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke snížení tržní hodnoty bytové jednotky žalobců nedošlo, není zde proto splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, jímž je vznik škody. Žalobci předložili k prokázání vzniku škody především znalecký posudek Ing. Hromádkové. Znalkyně v něm vypočetla tržní cenu bytové jednotky žalobců tak, jako by v sousedství žádná stavba nestála, přičemž dále uvedla, že pokud by se parametry stavby stanovené původním stavebním povolením dodržely, na cenu bytové jednotky žalobců by to nemělo vliv. Zde soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že pozemek, na němž došlo k realizaci projektu, je pozemkem určeným k výstavbě, není proto možné srovnávat současnou situaci se stavem zcela nezastavěného pozemku. Posudek navíc zohledňoval pouze nedodržení odstupové vzdálenosti. K tomu soud prvního stupně uvedl, že nedodržení některého z parametrů stavebního povolení nemůže stát izolovaně od dalších relevantních skutečností, ovlivňujících tzv. „pohodu bydlení“. K tomuto pojmu soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 8 As 27/2012.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29 Co 456/2016-358, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že z posudku Ing. Hromádkové nelze vycházet a v řízení nebylo dále jinak prokázáno snížení tržní ceny bytové jednotky žalobců v důsledku snížení odstupové vzdálenosti mezi předmětnými objekty, nebyl tak prokázán vznik škody. Jestliže žalobci požadovali, aby soud zadal k vypracování revizní posudek, odvolací soud k takovému postupu nevidí důvod, neboť by nepovažoval takový důkaz za schopný změnit výsledek řízení. V této souvislosti též zohlednil zásadu procesní ekonomie. Žalobci dále namítali, že soud prvního stupně nesprávně připustil důkaz znaleckým posudkem Ing. Doležala, kterým žalovaná oponovala znaleckému posudku Ing. Hromádkové, a to až po provedené koncentraci řízení. K tomu odvolací soud uvedl, že se jedná o důkaz ve smyslu §118b odst. 1 věta třetí o. s. ř., jímž měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které žalobci uvedli až poté, co byli vyzváni k doplnění rozhodujících skutečností. Nedošlo proto k procesnímu pochybení soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2938/2005), a to v otázce posouzení závěrů znaleckého posudku soudem. Namítají, že pokud soud měl pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku Ing. Hromádkové, a to i po provedeném výslechu znalkyně, měl jí zadat k vypracování nový posudek, případně ustanovit jiného znalce k vypracování revizního posudku. Dle dovolatelů místo takového postupu soud nahradil znalecký posudek nepřípustně vlastním názorem. Jde-li o obsah znaleckého posudku Ing. Hromádkové, dovolatelé jej nadále považují za správný, přičemž je z něj dle nich jednoznačně patrné, jaká je výše škody vzniklá v příčinné souvislosti s jednáním žalované. K znaleckému posudku Ing. Doležala pak namítají, že neměl být jako důkaz proveden, neboť byl soudu předložen až po koncentraci řízení a po uplynutí soudcovské lhůty. Po obsahové stránce jde dle dovolatelů pouze o subjektivní souhrn názorů a pocitů znalce, s kterými navíc neměli možnost v řízení ústně ani jinak polemizovat. Namítají rovněž, že znalecký posudek Ing. Doležala nesplňuje podmínky §127 o. s. ř. (vzhledem k neprovedení výslechu znalce), je proto vyloučeno na něj nahlížet jako na důkaz (poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 544/2006). Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobcům náhradu nákladů řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Námitkami, opírajícími se o vlastní interpretaci znaleckých posudků, jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu o tom, že v řízení nebyl prokázán vznik škody, dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Správnost skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1 o. s. ř). Výhrady dovolatelů, že ze znaleckého posudku Ing. Hromádkové je jednoznačně patrné, jaká je výše škody na jejich majetku vzniklá v příčinné souvislosti s jednáním žalované, a že znalecký posudek Ing. Doležala obsahuje pouze subjektivní souhrn názorů a pocitů znalce, se týkají především hodnocení důkazů a nemohou tak založit přípustnost dovolání, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Budují-li dovolatelé svou kritiku právního posouzení věci na vlastních odlišných skutkových závěrech, nenaplňují žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci procesních norem upravujících dokazování znaleckým posudkem (procesní právní otázka), jestliže se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku Ing. Hromádkové, a to i po provedeném výslechu znalkyně, vyřešil tak, že závěry v něm uvedené nahradil vlastním názorem. K této námitce je třeba uvést, že otázka snížení tržní ceny bytové jednotky dovolatelů v důsledku realizace projektu „V. K.“ v rozporu se stavebním povolením vyžaduje posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. §127 odst. 1 o. s. ř). V takovém případě si soud vyžádá u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Není-li pro složitost posuzované otázky takový postup postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. V řízení před soudem prvního stupně dovolatelé předložili znalecký posudek Ing. Hromádkové, který vyčíslil škodu na jejich majetku ve výši 825.000 Kč a který soud provedl postupem podle §127a o. s. ř. Ani po provedeném výslechu znalkyně však soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by byl prokázán vznik škody, natož její výše. Pro svůj závěr vyšel z řady dalších provedených důkazů, z nichž za podstatné označil odborná vyjádření orgánů veřejné moci (rozhodnutí správních orgánů o udělení výjimky z odstupových vzdáleností v řízení o dodatečném povolení stavby), studii oslunění a denního osvětlení, zaměření skutečného umístění stavby a místní šetření. Není proto pravdivé tvrzení dovolatelů, že by soud prvního stupně nahradil závěry znaleckého posudku Ing. Hromádkové vlastním názorem, a nelze tak ani konstatovat, že procesní postup soudu prvního stupně, následně potvrzený soudem odvolacím, by byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2938/2005, neboť ten na danou věc nedopadá.
Lze dodat, že pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, a to i po provedeném výslechu znalce, nemusí zadat k vypracování nový posudek, případně ustanovit jiného znalce k vypracování revizního posudku, postačují-li pro závěr o skutkovém stavu odborná vyjádření z jiných relevantních důkazů, například z odborných vyjádření orgánů veřejné moci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho uvážení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). V posuzovaném případě oba soudy zmíněným judikatorním závěrům dostály.
Další námitkou dovolatelů, že posudek Ing. Doležala neměl být jako důkaz proveden, neboť byl žalovanou soudu předložen až po koncentraci řízení a po uplynutí soudcovské lhůty, se dle dovolacího soudu není třeba pro nadbytečnost zabývat. Ze závěru o skutkovém stavu (k němuž dospěl soud prvního stupně a odvolací soud z něj následně vycházel) totiž vyplývá, že se jedná pouze o podpůrný důkaz, na němž není rozhodnutí obou soudů významněji založeno. Jeho absence by nic neměnila na závěru, že dovolatelé neprokázali vznik škody na svém majetku.
Námitkou, že se soudy nesprávně spokojily pouze s písemným vyhotovením znaleckého posudku Ing. Doležala a neprovedly výslech znalce, dovolatelé namítají vadu řízení, která nezakládá přípustnost dovolání. K vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu