ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2513.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2513/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 130/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017, č. j. 12 Co 292/2016-466, ve spojení s usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. 12 Co 292/2016-475, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. 47 C 130/2010-432, uložil žalované povinnost odstranit z tam specifikovaných žalobcových pozemků všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu definované podle katastrálních území a parcelních čísel, jejichž středy jsou určeny prostřednictvím GPS souřadnic uvedených v příloze rozsudku, a takto vyklizené pozemky předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na odstranění všech velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu z tam specifikovaného dalšího žalobcova pozemku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2017, č. j. 12 Co 292/2016-466, ve spojení s usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. 12 Co 292/2016-475, odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku II. citovaného rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). Uzavřel, že po uplynutí doby, na níž účastníci uzavřeli nájemní smlouvu ze dne 1. dubna 2000, žalovaná užívá tam specifikované žalobcovy pozemky bez právního důvodu (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Současně nepovažoval za rozporný s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) výkon žalobcova práva realizovaný žalobou na vyklizení, a to i s ohledem na to, že provozování reklamních zařízení na předmětných pozemcích přinášelo žalované po celou dobu jejich užívání zisk. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. Nadto – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 – dodal, že uvedená nájemní smlouva je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., a to nejen z pohledu jeho vymezení v původní nájemní smlouvě, ale i v jejích následných čtvrtletních aktualizacích, přičemž tuto neurčitost nelze dodatečně odstranit.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti výroku II., pokud jím odvolací soud potvrdil ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť tam (účinně) nastolené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Vzhledem k některým dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to zejména výtkou zpochybňující správnost zjištěného skutkového stavu (poukazem na to, k čemu směřovala vůle smluvních stran při uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 2000 a jak měla být tato vůle interpretována).
K ostatním, tentokrát účinně nastoleným, právním otázkám lze uvést následující.
Výrazem standardní soudní praxe je právní závěr, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu (§37 odst. 1 obč. zák. /k posouzení vzniku nájmu podle dosavadních předpisů viz §3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“/). V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu z 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, řešící skutkově shodné věci (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, a z 25. července 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/13). Závěry přijaté v těchto rozhodnutích přitom dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu z 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, a z 26. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu opustit je nezavdává ani nález Ústavního soudu z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se v obdobném případě vypořádal sám Ústavní soud v usnesení z 18. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti shora zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012).
Za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu lze považovat rovněž právní názor (byť nikoli výslovný), že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23/2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. C 266 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soud přitom z uvedeného právního názoru (mlčky) vycházel výhradně při posouzení otázky (ne)platnosti Nájemní smlouvy, a nikoli (snad) též při řešení otázky rozporu výkonu práva (realizovaného žalobou podanou v této věci) s dobrými mravy. Zmíněnou – svým rozsahem širší – otázku zneužití práva ve skutečnosti zvažoval, a to nejen z pohledu poměrů dovolatelky (v její neprospěch zohlednil zejména zisk, který jí přinášelo provozování reklamních zařízení), nýbrž také z pohledu okolností prospívajících žalobci, přičemž jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Možnou aplikací §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává i proti výroku II., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku III., a dále proti výroku III. napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání jakékoli odůvodnění.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu