ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2101.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2101/2017-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) Technická správa komunikací hl.m. Prahy , IČO: 63834197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, b) hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze1, Těšnov 1059/1 , c) P. K. , d) P. K. , žalobci c) a d) zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, za účasti: 1) Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci , IČO: 00063347, se sídlem v Praze 1, Betlémská 267/9, zastoupený JUDr. Danielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Ke kašně 507/36, 2) Správní bytové družstvo Rozvoj , IČO: 00033006, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1276/17, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2, 3) Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci , IČO: 00063541, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1594/19, zastoupený Mgr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Podskalská 295/4, 4) MOTOKOV a.s. v likvidaci , IČO: 00000949, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, a 5) Česká telekomunikační infrastruktura a. s. , IČO: 04084063, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2681/6, o určení vlastnictví k nemovitostem podle zákona o půdě , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 284/2003, o dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 24 Co 49/2016-765, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze tak, že změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 28 C 284/2003-680 (jenž byl vydán po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, č. j. 28 Cdo 4086/2013-606) ve výroku pod bodem I „jen v tom, že žalobci c) a d) a jejich právní předchůdkyně A. K., nejsou vlastníky každý ideální 1/18 nemovitostí specifikovaných v tomto výroku, s výjimkou pozemku v katastrálním území K., a v tom, že ohledně tohoto pozemku se žaloba zamítá“; jinak odvoláním napadený rozsudek ve výroku pod bodem I, o nevydání dalších v tomto výroku identifikovaných pozemků, potvrdil (výrok I); v ostatních (nákladových) výrocích (pod body II – V) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci c) a d).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (korespondující též závěrům aktuální judikatury Ústavního soudu) a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Odvolací soud se nyní nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené judikatury, na kterou Nejvyšší soud v dané věci poukázal již ve svém předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, a na kterou dovoluje si v zásadě odkázat i nyní (z níž srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; nebo usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), podle níž se při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami, tedy že je třeba přihlížet také k celkové funkční provázanosti dotčených pozemků s ostatními pozemky a stavbami, tvořícími vzájemně provázaný soubor staveb (areál), jímž může být za určitých okolností i sídlištní celek (k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014). Zákon o půdě slouží totiž k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je právě veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci.
V otázce, zdali pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek, jakož i zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze pak dále odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014; ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014; a ze dne 24. 5. 2017, 28 Cdo 5045/2015; nebo v usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí, vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
Také lze znovu připomenout, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Nebude-li snad již možné uspokojení nároku v zákonem privilegované formě, tj. poskytnutí jiného vhodného pozemku (jak se dovolatelé současně obávají vzhledem k omezené nabídce náhradních pozemků a blížící se „restituční tečce“ k 30. 6. 2018 – viz zákon č. 503/2013 Sb.), jistě pak není vyloučeno poskytnutí náhrady v penězích (viz §16 odst. 1 zákona o půdě; k výši náhrady pak srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Rozhodnutí odvolacího soudu (byť jsou dovolatelé také jiného mínění) není založeno na mechanické (slovy dovolatelů „čistě formalistické“) aplikaci prezentovaných judikatorních závěrů Ústavního soudu či dovolacího soudu, bez zohlednění konkrétních (dle dovolatelů specifických) okolností věci, nýbrž na jejich logickém uplatnění v návaznosti na nalézacím soudem učiněná (a odvolacím soudem současně prověřená) skutková zjištění, jež jsou detailně – vztahu k jednotlivým pozemkům – popsána v odůvodnění rozsudku a z nichž je patrno, že předmětné pozemky funkčně souvisejí se stavbami (ať již jde o stavby bytových domů či komunikací), tvoří se stavbami funkční celek a jsou také dotčeny veřejným užíváním (kdy držba oprávněných osob, došlo-li by k naturální restituci, byla by permanentně rušena a restituce vedla by tak toliko k holému vlastnictví).
Zhodnocení skutkových zjištění (povahy staveb, jejich rozsahu i účelu řešeného komplexu) je přitom primárně na úvaze soudů nižších stupňů (na nichž tak spočívá i náležité uvážení funkční provázanosti jednotlivých pozemků s celkem – areálem, což je z podstaty věci dominantně právě otázkou konkrétních skutkových okolností; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15).
Na aplikovatelnosti uvedených závěrů (k nimž se Ústavní soud znovu přihlásil i nálezem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, vydaným za skutkových okolností obdobných okolnostem projednávané věci) v zásadě nemůže pak nic změnit ani dovolateli namítaná doba uplynuvší od vydání (nahrazovaného) rozhodnutí pozemkového úřadu (tvrdí-li dovolatelé, že obnovené vlastnické právo znovu ztrácejí po mnoha letech od jeho konstituování), ba ani okolnost, jsou-li některé z jimi nárokovaných pozemků (podílů k nim) v uvažovaném celku ve spoluvlastnictví jiných osob (proto, že podíly k nim – navzdory překážkám naturální restituce dle §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě – byly jiným rozhodnutím pozemkového úřadu, žalobou však posléze nenapadeným, vydány jiným oprávněným osobám, jež však takto nabyté právo také nemohou plně realizovat).
Tedy ani tato dovolateli uplatňovaná argumentace nemůže nikterak ovlivnit závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a že není důvod se od této praxe odchýlit (a to i s ohledem na ústavněprávní dimenzi věci zvažovanou právě v odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu); proto dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jelikož rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně současně ve všech jeho nákladových výrocích zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, jenž doposud o náhradě nákladů řízení před nalézacími soudy nerozhodl; v konečném rozhodnutí tak bude tedy rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.; k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3858/2009).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 207
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu