ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2673.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2673/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K., B., zastoupeného JUDr. Evou Trefilovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Kolejním statku 522/2, proti žalovanému: DEA Motor s.r.o., IČ: 28186371, se sídlem v Benešově, Na Chmelnici 424, zastoupenému JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 208/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2016, č. j. 32 Co 509/2015-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Lucie Kadeřávkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 7.502,- Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 C 208/2014-171, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 120.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení z důvodu promlčení uplatněného práva, kvalifikovaného jako právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, a žalobci bylo uloženo, aby žalovanému nahradil náklady řízení před soudem prvního stupně 37.510,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně žalobce zavázal nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 21.545,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že právní otázka počátku a běhu promlčecí doby má být vyřešena jinak, než jak byla posouzena odvolacím soudem. Jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje řádné a úplné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál. Přípustnost dovolání totiž nezakládá dovolatelem ohlašovaný zájem, aby právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, byla dovolacím soudem oproti řešení zvolenému soudem odvolacím posouzena jinak. Předpokladem přípustnosti dovolání může být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. toliko okolnost, že se odvolací soud při řešení označené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (specifikované v dovolání odkazem na konkrétní judikaturu) nebo že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti stávající (konkretizované) judikatuře posouzena jinak.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vytýká-li pak dovolatel, že v případě závěru o neprokázání existence půjčky měl odvolací soud na podkladě provedeného dokazování uzavřít, že žalobce žalovanému poskytl předmětné peněžní prostředky na základě dohody s M. K. a J. P. jako „peněžitý vklad budoucího společníka“, dlužno uvést, že uvedeným způsobem napadá skutkové závěry odvolacího soudu, jenž dovodil, že ani žádný jiný právní důvod uplatňovaného peněžitého plnění ve výši 120.000,- Kč poskytnutého žalobcem žalovanému v řízení prokázán nebyl, a to ani svědeckou výpovědí J. P., jenž sice vypověděl o existenci jisté dohody dovolatelem označených osob o případném vypořádání práv k žalované společnosti, nepotvrdil tím však existenci právního důvodu peněžitého plnění uplatněného žalobcem v posuzovaném řízení. Uvedená námitka tudíž ani nepředstavuje (jediný) zákonný dovolací důvod, totiž nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), když dovolatel vlastní právní kvalifikaci poskytnutého plnění jako plnění z právního důvodu, který posléze odpadl (dohoda o peněžitém vkladu budoucího společníka), a z ní vyplývající závěry o počátku běhu objektivní promlčecí doby, v níž bylo třeba právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, konstruuje na skutkových závěrech, jež odvolací soud neučinil. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě, kdy žalobce poskytl žalovanému (na základě výsledků provedeného dokazování) peněžité plnění bez jakéhokoliv právního důvodu, dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba uplatnit nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení u soudu (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), počala běžet již dnem 22. 10. 2008, kdy došlo k předání peněžních prostředků žalovanému, pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, dle níž je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442); uvedenou vědomostí se přitom nemíní znalost právní kvalifikace či náhledu soudu na důkazní stav věci, v níž oprávněný z hlediska zjištěného skutkového stavu neúspěšně uplatňuje existenci jím tvrzeného právního důvodu plnění, nýbrž jeho vědomost o všech skutkových okolnostech (v daném případě poskytnutí peněžních prostředků žalovanému bez jakéhokoliv existentního právního důvodu), z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006).
Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, či ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. ani žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného (který podal vyjádření k dovolání) patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 5.900,- Kč (§7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty
(§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) ve výši 1.302,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu