ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4048.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4048/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. H., P., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, za účasti M. Č., P., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 64/2015, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2016, č. j. 24 Co 115/2016-493, takto:
Dovolání žalobce a žalované se o d m í t aj í .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 15 C 64/2015-266, připustil změnu žaloby učiněnou žalobcem v písemném podání ze dne 24. 9. 2015 a při jednání soudu dne 22. 1. 2016 (výrok I.), řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků parc. č. 414/1, parc. č. 793/6 a parc. č. 793/10, vše zapsáno na LV 10002 pro k. ú. a obec Š. M. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, zastavil (výrok II.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem ve výroku tohoto rozsudku uvedenou smlouvu podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, o převodu specifikovaných pozemků v kat. území Č. D., v kat. území P. p. S. a v kat. území Š. M., všech zapsaných na listu vlastnictví č. 10002, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 42.193,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Martina Purkyta (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 24 Co 115/2016-493, odvolání žalované v části směřující proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), v části výroku III., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parcelní čísla 28 a 192 v katastrálním území Č. D. a parcelní čísla 157/1, 164/1 a 249 v katastrálním území P. p. S. k uspokojení nároku žalobce na převod náhradních pozemků za pozemek, který mu dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, nelze vydat, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), v části výroku III., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parcelní čísla 190/1, 211/1, 250/1, 263/9, 301/1, 407/1, 408, 423/1, 611/2, 654/1, 654/4, 658, 660/1, 660/3, 666/1, 678/6, 678/8, 698/3, 793/1, 793/3 a 793/5 v katastrálním území Š. M., a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce a žalovaná.
Žalobce, jehož dovolání směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v části výroku III. zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že v této části napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 158/2012), a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, v důsledku čehož odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, zda předběžné opatření váznoucí na daných pozemcích je překážkou, která brání vydání pozemků žalobci na základě soudního rozhodnutí (ve smyslu ust. §134 občanského soudního řádu veřejné listiny)“. Podstatou projednávané věci je tedy posouzení otázky, „zda vydané předběžné opatření je zákonnou překážkou, která odůvodňuje nevydání náhradních pozemků v rámci soudního řízení jiné oprávněné osobě, než oprávněné osobě, v jejímž řízení bylo předběžné opatření nařízeno“. Navrhl, aby dovolací soud „změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že se rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 1. 2016, č. j. 15 C 64/2015-266, v části výroku III., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 190/1, 211/1, 250/1, 263/9, 301/1, 407/1, 408, 423/1, 611/2, 654/1, 654/4, 658, 660/1, 660/3, 666/1, 678/6, 678/8, 698/3, 793/1, 793/3 a 793/5 v k. ú. Š. M., a ve výroku IV. potvrzuje“.
Žalovaná, jejíž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, odkázala ohledně jeho přípustnosti (taktéž) na §237 o. s. ř. s tím, že „právní otázkou k posouzení dovolacím soudem je nesprávné ocenění nevydaného pozemku parc. č. 272/1 o výměře 7.721 m2 v kat. území Ř., přičemž tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“; k této otázce poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Dále dovolatelka uvedla, že s výrokem II. rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí též z toho důvodu, že v „tomto konkrétním případě nebyla žalobcem prokázána liknavost či svévole žalovaného“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. nejsou přípustná, a dovolání žalované navíc trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovoláním žalobcem napadeném výroku III. je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že domáhá-li se žalobce rovněž bezúplatného převodu jím označených pozemků nacházejících se v katastrálním území Š. M., nejsou tyto pozemky k uspokojení jeho restitučního nároku vhodné , neboť ke dni, kdy žalobce uplatnil nárok na jejich bezúplatný převod (dne 24. 9. 2015), již bylo žalované vykonatelným předběžným opatřením Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 1. 2012, č. j. 6 C 8/2012-145, k návrhu jiné oprávněné osoby zakázáno s nimi disponovat. Byť pro případ, kdy předběžné opatření zakazující právnímu předchůdci žalované (Pozemkovému fondu ČR) disponovat s pozemky bylo vydáno v soudním řízení zahájeném až poté, co nárok na bezúplatný převod totožných pozemků uplatnil jiný oprávněný, Nejvyšší soud dovodil, že nařízení předběžného opatření nebrání tomu, aby soud uložil povinnost bezúplatného převodu pozemků na jinou oprávněnou osobou, než která navrhla vydání předběžného opatření (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012), nelze závěry dovolacího soudu prezentované v tomto rozhodnutí aplikovat na projednávanou věc, ve které bylo předběžné opatření zakazující dispozice s pozemky vydáno dříve, než byl nárok na jejich bezúplatný převod uplatněn též žalobcem. Při respektování principu právní jistoty účastníků řízení a jejich důvěry ve vymahatelnost soudních rozhodnutí (nařízených předběžných opatření) tak v posuzované věci bylo namístě vést účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je totiž řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce, aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku (§118 a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít na následek nesprávnost rozhodnutí, přičemž za odvolacího řízení nelze zjednat nápravu. Odvolací soud při posouzení nevhodnosti zmíněných pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobce vzal při svém rozhodnutí v úvahu též to, že u Okresního soudu v Trutnově byly podány intervenční žaloby (§91a o. s. ř.) PeadDr. I. S. (viz čl. 305 a násl. spisu), O. Ž. (viz čl. 327 a násl. spisu) a J. K. (viz čl. 352 a násl. spisu), které se týkají totožných pozemků, přičemž řízení o těchto žalobách dosud probíhá.
Otázka formulovaná žalobcem, „zda vydané předběžné opatření je zákonnou překážkou, která odůvodňuje nevydání náhradních pozemků v rámci soudního řízení jiné oprávněné osobě, než je oprávněná osoba, v jejímž řízení bylo předběžné opatření nařízeno“, přípustnost dovolání v dané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, jelikož odvolací soud, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobce bezúplatného převodu jím označených pozemků nacházejících se v katastrálním území Š. M., nejsou tyto pozemky k uspokojení jeho restitučního nároku vhodné, a nikoliv k závěru, že by vykonatelné předběžné opatření vydané v restituční věci jiného restituenta bylo zákonnou překážkou pro vydání těchto pozemků žalobci. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Mimo to žalobce zřejmě přehlédl, že odvolací soud ve svém závěru o nevhodnosti těchto pozemků k uspokojení jeho restitučního nároku zohlednil rovněž tu skutečnost, že u Okresního soudu v Trutnově byly uvedenými osobami podány intervenční žaloby (§91a o. s. ř.), týkající se totožných pozemků, přičemž řízení o těchto žalobách dosud probíhá. Žalobce však v tomto směru tento závěr odvolacího soudu nikterak nezpochybnil, takže ani řešení jím formulované otázky dovolacím soudem za předpokladu, že by na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku III. záviselo, by nemělo žádný význam. Jelikož přezkum této otázky by výsledek sporu v tomto výroku odvolacího soudu ani při splnění uvedeného předpokladu neovlivnil, nebylo by dovolání i z tohoto důvodu přípustné jako celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 17, ročník 1998, resp. č. 3, ročník 2002, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Pokud pak jde o dovolání žalované, jež dovolacímu soudu předložila k přezkumu otázku ocenění pozemku parc. č. 272/1 v kat. území Ř. [který právní předchůdkyni žalobce (jejíž restituční nárok žalobce zdědil v rozsahu 5/24 vzhledem k celku) nebyl rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, vydán] vzhledem k jeho územnímu (administrativnímu) začlenění, dovolací soud především odkazuje, stejně jak to učinil již odvolací soud, na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Ústavní soud v něm na jedné straně zdůraznil potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemků ke dni odnětí státem, na straně druhé však poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být poskytnut též pozemek v malé obci, ovšem tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost do velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a v usneseních ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015, či ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016).
Závěr odvolacího soudu, že odňatý pozemek má být oceněn bez ohledu na změny v administrativním členění obcí nikoliv jako pozemek „venkovský“ (kterýžto charakter měl ke dni odnětí státem), ale jako pozemek nacházející se ke dni účinnosti zákona o půdě na území hlavního města P. podle §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tj. v daném případě částkou 250,- Kč za 1 m2 (viz závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Záluského), je tedy plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, podle nichž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, ke kterému došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka, je nepřípadný, neboť o takový případ se v dané věci nejedná.
Nesouhlasí-li dovolatelka dále s napadeným výrokem odvolacího soudu též z toho důvodu, že v „tomto konkrétním případě nebyla žalobcem prokázána liknavost či svévole žalovaného“, pak v tomto ohledu dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8.2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15); v této části trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [nehledě již na to, že jde o námitku skutkovou, která nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014)].
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu