ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4163.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4163/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. K. V. , zastoupeného JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí 829/10, proti žalované M. D. , zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, s adresou pro doručování: Praha 9 – Prosek, Na Vyhlídce 74/13, o 660.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 303/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 55 Co 145/2016-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 55 Co 145/2016-110, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 28 C 303/2012-82 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu shora uvedenou částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se v řízení dožadoval vrácení finančních prostředků, jež žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce za účelem uhrazení emisního kursu akcií společnosti FIANZA CZ a. s., již účastníci společně zakládali. Jelikož se žalobci ani přes poučení, kterého se mu od soudu dostalo ve smyslu §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce, kvalifikoval obvodní soud jeho žádání jako uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Stran žalovanou namítaného promlčení shledal, že rozhodné skutečnosti o bezdůvodném obohacení žalované na jeho úkor byly žalobci známy již v okamžiku poskytnutí plnění, a návrh byl tudíž u soudu uplatněn až po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., pročež přistoupil k zamítnutí žaloby v plném rozsahu.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 55 Co 145/2016-110, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k odlišnému závěru ohledně aktivní věcné legitimace žalobce dožadovat se vydání částky 330.000 Kč, o níž bylo prokázáno, že byla na účet společnosti FIANZA CZ a. s. připsána dne 5. 1. 2009 z účtu společnosti LiFire, a. s., jíž je žalobce jediným společníkem. Za oprávněnou k vymáhání zmíněné sumy považoval právě posledně jmenovanou korporaci. Žalobce se proto mohl v řízení domáhat toliko zbylých 330.000 Kč uhrazených jím dne 15. 1. 2010 v hotovosti. Z důvodu neprokázání uzavření tvrzené smlouvy ztotožnil se odvolací soud ve směru k tomuto obnosu s právním názorem soudu nižší instance a zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák., jímž se žalované dostalo bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Jelikož však bylo právo na jeho vydání k okamžiku podání žaloby již promlčeno, přikročil k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Předně oponuje postupu městského soudu, který potvrdil dle jeho mínění nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zjednal nápravu vad, jimiž bylo zatíženo. Za rozporný s ustálenou judikaturou (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 176/2010, a jeho usnesením ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012) považuje názor odvolacího soudu o absenci aktivní věcné legitimace žalobce, neboť pokládá za standardní situaci, v níž je závazek uhrazen od dlužníka odlišným, avšak s jeho osobou provázaným, subjektem. Neztotožňuje se proto s náhledem odvolacího soudu, dle něhož se ve vztahu k polovině žalované částky jedná o bezdůvodné obohacení žalované na úkor společnosti LiFire, a. s., nýbrž opakovaně prosazuje, že jde o půjčku jím poskytnutou ve prospěch žalované. Nepovažoval-li pak soud za prokázanou existenci smlouvy o půjčce, měl, nevázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě, aplikovat §531 a §534 obč. zák. a na věc nahlížet jako na převzetí dluhu či přistoupení k závazku. Ani ve vztahu ke druhé polovině žalované částky nesouhlasí s posouzením svého nároku jako práva z bezdůvodného obohacení a dodává, že i v případě, že by se o ně jednalo, soudy v důsledku nesprávně (v rozporu s judikaturou dovolacího soudu) určeného počátku promlčecí doby chybně přisvědčily námitce promlčení. Má za to, že nejdříve se o bezdůvodném obohacení žalované mohl dozvědět až v okamžiku, kdy mu bylo zřejmé, že tato nebude pro zakládanou společnost jakkoliv činná a prospěšná. Závěrem namítá, že se nadto jedná o vztah obchodněprávní ve smyslu §261 odst. 3 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), čemuž mělo odpovídat i posouzení promlčení z něj vyplývajícího práva. Vedle řečeného polemizuje o příslušnosti dotčených soudů a dospívá k závěru, že v daném sporu byl k rozhodování v prvním stupni věcně příslušný soud krajský. Nezohlednil-li soud tyto okolnosti ani k námitce žalobce v odvolacím řízení, porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. Z vylíčených důvodů proto navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila žalovaná, jež odkazuje na svá dříve učiněná podání ozřejmující její postoj k projednávané věci. Zopakovala, že trvá na neexistenci smlouvy o půjčce mezi ní a žalobcem, jehož tvrzení označuje za spekulativní a účelová. Závěrem přitakává rozhodnutím soudů nižších stupňů a navrhuje dovoláním napadený rozsudek potvrdit.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze považovat za přípustné, neboť při posouzení aktivní věcné legitimace žalobce se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu, vydat, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006). Bezdůvodného obohacení se ve smyslu §454 obč. zák. dostane tomu, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (blíže k aktivní věcné legitimaci srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, a dále ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013).
Odvolacímu soudu lze přitakat, neměl-li pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobce domáhat se z titulu bezdůvodného obohacení poloviny žalované částky uhrazené jím ve prospěch žalované v hotovosti, pokud se mu dle názoru městského soudu nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce a bylo postaveno na jisto, že k úhradě závazku žalované vůči společnosti FIANZA CZ a. s. došlo z jeho prostředků. Není však již možné ztotožnit se s názorem odvolacího soudu, uzavřel-li, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby ohledně částky poukázané z účtu společnosti LiFire, a. s. Plnila-li totiž tímto způsobem uvedená korporace existující dluh, jejž měla vůči žalobci (viz Dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků ze dne 5. 1. 2009 uzavřená mezi žalobcem a společností LiFire, a. s.), mají dotčené finanční prostředky rovněž původ v majetkové sféře žalobce, z níž byly poskytnuty ve prospěch žalované, a nemohlo tak dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor jmenované společnosti, jež popsaným způsobem toliko plnila svůj závazek vůči žalobci. Naopak za dané situace se jeví pravděpodobným, že právě žalobce byl tím, kdo prostřednictvím zmíněné platby plnil za žalovanou, co po právu měla činit sama, pročež se jí i skrze částku uhrazenou poukazem z účtu společnosti LiFire, a. s., dostalo majetkového profitu k jeho újmě. Na ozřejmění vzájemných poměrů zúčastněných subjektů nicméně městský soud ve svém posouzení zcela rezignoval, což nutně vedlo k nepřiléhavému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce, a jeho rozhodnutí proto nelze kvitovat jako správné.
K námitkám kontrujícím úvahám odvolacího soudu stran promlčení žalobou uplatněného práva, jež představují značnou část dovolací argumentace, lze pak uvést, že jedná-li se o promlčení práva z bezdůvodného obohacení v právním vztahu podřízeném regulím občanského zákoníku, sleduje úsudek odvolacího soudu a stejně tak i soudu prvního stupně v zásadě ustálenou judikatorní praxi soudu dovolacího (představovanou především usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2692/2015, jakož i dalšími v něm citovanými rozhodnutími, dále pak například usneseními téhož soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4462/2014, a ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013). Leč nevypořádal-li se odvolací soud nikterak s námitkami žalobce uplatněnými v doplnění odvolání doručeném mu dne 29. 4. 2016 (zjevně chybně datovaném ke dni 28. 5. 2016 – viz č. l. 103 a 105) a rezignoval-li zcela na zaujetí stanoviska k akcentované obchodněprávní povaze předmětného vztahu, jež by byla eventuálně s to ovlivnit úvahy o promlčení z něj vyplývajícího práva, zamezil tak možnosti náležitého přezkumu posouzení daného aspektu sporu, majícího zásadní vliv na výsledek řízení. Jelikož v případě přípustného dovolání přihlíží dovolací soud i k procesním nedostatkům představujícím vady řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), lze v tomto směru shledat opodstatněnou i výtku dovolatele ohledně nedostatečné pozornosti věnované odvolacím soudem jeho argumentům poukazujícím na obchodněprávní povahu poměru mezi účastníky dané pře. Jak již dříve ve svých rozhodnutích upozornil Nejvyšší soud (srov. kupř. jeho rozsudek ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012, jakož i v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, či ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu si žádá, aby tento v odůvodnění svého rozhodnutí reflektoval (přihlédl k nim, či je vyvrátil) odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Jelikož se zmíněným žalobce snažil poukázat na pro řešení pře významné skutečnosti, bylo úkolem odvolacího soudu zohlednit jeho argumentaci, popř. vysvětlit, z jakých důvodů ji nepokládá za případnou.
Neobstojí-li rozsudek městského soudu již ze shora vyložených důvodů, bylo by v dané procesní situaci předčasným podrobněji se zabývat námitkou nedostatku věcné příslušnosti ve sporu rozhodujících soudů, jejíž posouzení se bude ve značné míře odvíjet od závěru o charakteru předmětného závazkového vztahu.
Námitka vztahující se k existenci smlouvy o půjčce pak napadá takřka výhradně skutková zjištění soudů nižších stupňů, a proto nemohla založit přípustnost dovolání ani být způsobilým dovolacím důvodem, stejně tak jako tvrzení dovolatele o skutkové okolnosti nastalé po zaplacení sporné částky spočívající ve ztrátě důvodu, pro nějž byla částka za žalovanou uhrazena.
Jelikož bylo dovolání žalobcem podáno důvodně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento podle §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu