ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4273.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4273/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. S. , T-A., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, proti žalovanému: Ústecký kraj, IČO: 70892156, se sídlem Krajského úřadu Ústeckého kraje v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I, Řetězová 195/2, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 440/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2016, č. j. 10 Co 760/2015-513, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2015, č. j. 17 C 440/95-493, tak, že žalovanému uložil, aby žalobci vydal jednu ideální polovinu parcely č. 1426/1, jejíž součást tvoří stavba, a parcel č. 1425, 1426/2, 1427/1, 1427/2 a 1427/3, vše v katastrálním území a obci T., a ve zbývající části žalobu o vydání nemovitých věcí zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující vůči té výrokové části, jíž mu bylo uloženo vydat žalobci jednu ideální polovinu označených nemovitých věcí. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nevymezil přitom žel žádnou konkrétní otázku hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a ohledně níž by ohlašoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže ohlašuje, že odvolacím soudem řešená hmotněprávní otázka, na níž napadené rozhodnutí záviselo, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, konkrétním způsobem žádnou takovouto otázku dovolacímu soudu k řešení nepředestřel, přičemž se ani z obsahu dovolání nepodává, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva /právní otázku/ základající přípustnost dovolání mohl mít dovolatel na mysli.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Námítá-li přitom dovolatel, že žalobce jakožto osoba oprávněná ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném od 1. 7. 1994, uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitých věcí opožděně, když k jejich vydání vyzval povinnou osobu až 2. 5. 1995, dlužno uvést, že ustanovení §3 odst. 2 (včleněné do zákona o mimosoudních rehabilitacích s účinností od 1. 7. 1994 novelou publikovanou pod číslem 116/1994 Sb.) prostřednictvím odkazu na odstavec 1 daného zákonného ustanovení rovněž podmiňovalo existenci restitučního nároku žadatele jeho trvalým pobytem na území České republiky. Jestliže tedy nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaným pod č. 164/1994 Sb. byla s účinností od 1. 11. 1994 podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky zrušena, pak žalobce jakožto občan České republiky, který neměl evidován trvalý pobyt na jejím území, mohl svůj restituční nárok uplatnit ve lhůtě šesti měsíců, jež počala běžet účinností uvedeného nálezu a skončila (v situaci, kdy na 1. 5. 1995 připadl státní svátek - §122 odst. 3 obč. zák.) právě dnem 2. 5. 1995 (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 11, roč. 1999, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 165/97). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce svůj restituční nárok uplatnil u povinného včas.
Závěr odvolacího soudu, že se dovolatel v důsledku přechodu předmětných nemovitých věcí z majetku státu do jeho vlastnictví (na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zák. č. 290/2002 Sb.“) stal osobou povinnou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak rovněž odpovídá ustálenou judikaturou respektovanému principu, dle něhož věci přecházejí z majetku státu do vlastnictví jiné osoby se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně případné povinnosti tyto věci vydat (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaný pod č. 17, roč. 1997, číslo 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2599/2000, řešící obdobnou otázkou v souvislosti s přechodem věcí ex lege z majetku státu do vlastnictví obcí, či v poměrech zák. č. 290/2002 Sb. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4487/2014; z rozhodovací praxe Ústavního soudu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161, svazek 9, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, publikovaný tamtéž pod č. 3, svazek 25, ročník 2002).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobci, jenž se k dovolání nevyjádřil, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu