ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4835.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4835/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce E. V. , zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, za účasti Šroubárny Turnov, a. s. , IČ 465 04 613, se sídlem v Turnově, Bezručova 788, zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o nahrazení správního rozhodnutí , vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 133/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2016, č. j. 20 Co 163/2016-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit Šroubárně Turnov, a. s., na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Vernera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 5 C 133/2014-170, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud změnil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 17. 7. 2014 tak, že určí jeho vlastnické právo k vyjmenovaným pozemkům v katastrálním území T., eventuálně deklaruje jeho oprávnění požadovat za uvedené parcely náhradu dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce je synem závětního dědice A. Ř., které byl na základě rozhodnutí národního výboru z roku 1960 odňat pozemek, jehož rozdělením vznikly předmětné nemovitosti. Žalobce vznesl požadavek na vydání zmíněného majetku, odvolávaje se na zákon č. 229/1991 Sb., jeho nárok však v režimu tohoto předpisu nemůže být důvodným, jelikož není oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb. Z judikatury sice vyplývá, že i při odnětí vlastnického práva za použití vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, je myslitelné uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., to však neznačí, že by bylo při posuzování takové žádosti možné rezignovat na zkoumání, zdali ji vznáší oprávněná osoba. Rozhodnutí správního orgánu tedy podle soudu obstálo jako správné a žalobu bylo namístě zamítnout.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 20 Co 163/2016-196, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud byl plně zajedno se soudem okresním v tom ohledu, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Uplatňuje-li právo na vydání věci v režimu posledně citovaného předpisu, je nerozhodné, zda splňuje definiční znaky oprávněné osoby dle §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., neboť je vyloučeno suplovat absenci podmínek stanovených v jednom restitučním zákoně naplněním obdobného kritéria v normě odlišné. Takto nelze rozumět ani žalobcem citované judikatuře, jež připouští, aby se osoba, která neuspěla se svým nárokem podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo jej vůbec neuplatnila, domáhala vydání věci za použití zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud tudíž rozhodnutí soudu první instance shledal korektním.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž zdůrazňuje, že soudy měly prověřit existenci jeho nároku podle všech restitučních předpisů, nikoli pouze zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel má za to, že není určující, na jakou normu odkazoval v podání, jímž 21. 2. 1992 u Okresního úřadu v Semilech své právo uplatnil, a nelze mu klást k tíži eventuální uvedení zákona nepřiléhavého. Pokud pak jde o vztah v úvahu přicházejících zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb., upozorňuje dovolatel na ustálený závěr judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, v souladu s nímž fakt, že oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem dle prve zmíněného předpisu (či jej vůbec nevznesla), neimplikuje, že by nemohla uplatnit právo na vydání věcí na základě zákona uvedeného posléze. Nemovitosti, jež přešly na stát podle nařízení č. 15/1959 Sb., je pak možné restituovat též v režimu zákona o půdě.
Dovolatel je toho názoru, že si soudy měly nejprve položit otázku, zdali je oprávněnou osobou, a následně posoudit, jaké nároky pro něj z tohoto postavení plynou. Jelikož přitom splňuje vymezení oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., je třeba mu přiznat nárok dle zákona č. 229/1991 Sb., aniž by bylo nutné duplicitně zjišťovat, zda je rovněž oprávněnou osobou ve smyslu tohoto předpisu. Současně nelze přehlédnout, že A. Ř. zemřela bezdětná a svůj veškerý majetek odkázala synovcům, včetně žalobcova otce. Účelu restituční legislativy přitom odpovídá, aby bylo postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. přiznáno též právním nástupcům závětního dědice původní oběti bezpráví. V závěru svého podání se dovolatel Nejvyššího soudu táže, zda setrvává na svém názoru ohledně neplatnosti privatizace majetku zatíženého restitučními nároky vysloveném v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, přičemž navrhuje rozhodnutí obou soudů nižších instancí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila Šroubárna Turnov, a. s., jež je navrhuje odmítnout s ohledem na neopodstatněnost dovolací argumentace, s níž důkladně polemizuje.
Žalobce následně na vyjádření zmíněné účastnice reagoval replikou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V jádru žalobcem předestřené dovolací argumentace se zdá spočívat myšlenka, v souladu s níž existuje jakýsi status oprávněné osoby jdoucí napříč veškerou restituční legislativou, přičemž naplňuje-li určitý subjekt kritéria stanovená v tomto ohledu v jednom z restitučních předpisů, může bez dalšího vznášet nároky na základě kteréhokoli z nich; to je však představa lichá. Každý ze zákonů směřujících ke zmírnění historických majetkových křivd obsahuje vlastní vymezení okruhu osob, jež se v jeho režimu mohou domáhat vydání věci, respektive poskytnutí náhrady. Součástí zkoumání otázky, zda jsou dány podmínky existence nároku dle konkrétního zákona, tak rovněž musí být zjišťování, zdali je žadatel oprávněnou osobou ve smyslu příslušného (aplikovaného) předpisu. Úvahu krajského soudu, jenž konstatoval, že má-li být žalobci přiznáno právo podle zákona č. 229/1991 Sb., musí spadat do některé z kategorií osob vytyčených v jeho §4, tudíž nelze než označit za zcela korektní. Je nemyslitelné, aby soudy převzaly definici oprávněné osoby z jednoho předpisu a zbývající podmínky uplatnění restitučního nároku posuzovaly dle předpisu odlišného, neb tím by v podstatě konstruovaly novou restituční skutkovou podstatu nad rámec stanovený zákonodárcem, k čemuž nikterak zmocněny nejsou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 436/2010, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 308/05, ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2206/12). Ani imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří nemůže vést k tomu, aby soudní moc naznačeným způsobem překračovala učiněný projev vůle státu k restituci (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99, ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 619/05, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16). Uvádí-li se v dovolatelem citovaných nálezech Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 105/94, ze dne 14. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 59/95, ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 80/96, a ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 206/98, že požadavek na vydání majetku, jenž byl (tak jako předmětné pozemky) odňat na základě nařízení č. 15/1959 Sb., lze vznést též v režimu zákona č. 229/1991 Sb., a dodává-li se ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, že na překážku zmíněnému postupu není ani skutečnost, že oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo že jej podle citovaného zákona vůbec neuplatnila, nejsou tím shora popsané teze nikterak popřeny. Judikuje se totiž rovněž, že při posuzování opodstatněnosti restitučního nároku uplatněného s oporou v zákoně č. 229/1991 Sb. je i v podobných případech rozhodující splnění podmínek vydání věci stanovených právě tímto předpisem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1404/96), včetně definičních znaků oprávněné osoby upravených v §4 zákona č. 229/1991 Sb.
Má-li pak dovolatel za to, že naznačená kritéria splňuje, jelikož je potomkem závětního dědice původní majitelky dotčených pozemků, postačí zopakovat, co již Nejvyšší soud vyložil při aplikaci (obdobně koncipovaného) §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, totiž že výčet oprávněných osob obsažený v citovaném ustanovení má povahu taxativní a nelze jej rozšiřovat subsidiární či analogickou aplikací jiné normy. Právní nástupci závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, pak postavení oprávněných osob ve smyslu vzpomenutého zákona nepožívají [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2007 (které obstálo též z hlediska ústavněprávního, poněvadž ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 3140/07), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1935/2014]. Popsaný závěr se jeví jednoznačně použitelným i při výkladu §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v posuzované věci.
Jistou váhu by snad mohl mít argument, dle něhož byly soudy povinny zhodnotit existenci žalobcova práva na vydání sporných nemovitostí z hlediska všech restitučních předpisů, nikoli jen zákona č. 229/1991 Sb., neboť i v tomto kontextu lze v zásadě uplatnit tezi, že právní posouzení skutkových přednesů je věcí soudu, jejž tíží povinost zhodnotit důvodnost žalobního žádání z hlediska veškerých do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014) a který žalobu nesmí zamítnout, jestliže lze žalobci požadované plnění na základě zjištěného skutkového stavu přiznat, i kdyby se onoho plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 893/2009, či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012). V dané věci je však zcela nabíledni, že podmínky vydání předmětných nemovitostí žalobci v režimu zákona č. 403/1990 Sb., na nějž v průběhu sporu odkazoval, nemohly být ani podle jeho vlastních tvrzení splněny, neboť v souladu s tímto předpisem bylo nutné výzvu k vydání věci povinné osobě adresovat v prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode dne jeho účinnosti, tj. od 1. 11. 1990 (viz §19 odst. 1 a §26 zákona č. 403/1990 Sb., dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 725/06). Uplatnil-li tedy dovolatel svůj nárok dne 21. 2. 1992, jak sám uvádí, je zřejmé, že je vyloučeno, že by aplikace zákona č. 403/1990 Sb. v řešené věci mohla přivodit jeho úspěch. Pro úplnost lze pak podotknout, že ani použití zákona č. 87/1991 Sb. by žalobci nikterak neprospělo se zřetelem ke shora nastíněné podobnosti vymezení oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb. s definicí v zákoně č. 229/1991 Sb., jíž žalobce coby potomek závětního dědice původní vlastnice pozemků nekonvenuje.
Otázka použitelnosti závěrů vyslovených stran platnosti privatizace majetku zatíženého nevypořádanými restitučními nároky v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, pak postrádá jakoukoli zřetelnou vazbu na úvahy odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí, pročež se ani ona nemůže stát základem přípustnosti žalobcova dovolání, neboť účelem dovolacího řízení není řešení problémů ryze hypotetických bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a jeho usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015).
Jelikož v projednávaném dovolání nebyla nastolena žádná otázka odpovídající kritériím §237 o. s. ř., bylo jako nepřípustné odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly Šroubárně Turnov, a. s., v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy Šroubárna Turnov, a. s., právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4.2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu