ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.89.2017.1
KSOS 36 INS XY
36 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 89/2017-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. Š ., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 737/2, PSČ 757 01, proti žalovaným 1/ M. P ., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, PSČ 756 61, a 2/ O. F ., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Radimem Dostalem, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 71/11, PSČ 757 01, o zaplacení částky 5.600.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2015, č. j. 36 ICm XY, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2016, č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), takto:
I. Řízení „o dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2015, č. j. 36 ICm XY, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2016, č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. dubna 2015, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, aby žalovaným (M. P. a O. F.) byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci (M. Š.) částku 5.600.000 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku insolvenčního soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadená rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v řešení otázky náhrady škody vzniklé v insolvenčním řízení jednáním znalce, který ohodnocuje nemovitost dlužníka a jednáním insolvenčního správce).
V části, ve které směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce podle §243b věty před středníkem a §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011 (rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Výše uvedenému požadavku přitom dovolatel v projednávané věci nedostál.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Srov. shodně např. shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Cdo 1172/2013.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak pomíjí, že k takové vadě může dovolací soud přihlédnout pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Navíc nelze přehlédnout, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti (jako v této věci), nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena (srov. §104a odst. 7 o. s. ř. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. konečně není způsobilá založit ani pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem. Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2017, sp. zn. I. ÚS 1543/17. Navíc nelze přehlédnout, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, nikoli právním. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010. Nesprávná skutková zjištění však s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu