ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1112.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1112/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. M., roz. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 12 To 60/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 154/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 6 T 154/2016, byla obviněná M. M. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „v době od 24. 1. 2016 do 21. 5. 2016 v H. K., v ulici M. H., ve svém bytě jako kartářka pod záminkou provedení rituálu "přitažení" výherních čísel ve Sportce, převzala k tomuto účelu od F. R. v několika splátkách finanční hotovost v celkové výši 763.500 Kč a jeden pár zlatých náušnic v hodnotě 4.500 Kč a od B. V. v několika splátkách finanční hotovost v celkové výši 32.800 Kč, kdy poté, co po opakovaném předání údajně výherních čísel k výhře ve Sportce nedošlo, dne 26. 3. 2016 podepsala "smlouvu o půjčce", kterou se zavázala vrátit peníze zpět v termínu určeném poškozeným, ač předem věděla, že peníze nevrátí a následně poté, co dne 13. 6. 2016 byla poškozeným R. vyzvána k uhrazení dlužné částky a uhrazení hodnoty zlatých náušnic s termínem splacení ke dni 25. 6. 2016, do současné doby finanční prostředky nevrátila, čímž způsobila škodu v celkové výši 800.800 Kč z toho poškozenému F. R., bytem P. Z., H. K. ve výši 768.000 Kč a B. V., bytem R. n. J., H. R., ve výši 32.800 Kč, a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 169/2012 ze dne 8. 2. 2013 odsouzena pro přečin podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků s dohledem“.
Za to a dále za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 121/2016, který ji byl doručen 22. 11. 2016, byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Pro výkon tohoto trestu byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 121/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému F. R., bytem P. Z., H. K. škodu ve výši 737.400 Kč za vylákané finanční prostředky a dámské náušnice a poškozené B. V., bytem S., H. K. škodu ve výši 32.800 Kč za vylákané finanční prostředky.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 6 T 154/2016, podala obviněná dovolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 12 To 60/2017, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná M. M. dovolání (č. l. 205–209), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná především namítla, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to obohacení, neboť finanční prostředky, které jí poškození předali, spálila, tedy neužila pro vlastní potřebu. V dané věci nelze dovodit ani úmysl obviněné, tedy naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty. V této souvislosti podrobně rozebírá jak svoji skutkovou verzi, tedy, že poškození o pálení peněz v rámci rituálu „přitažení výherních čísel“ ve Sportce věděli či předmětné peníze omylem shořely, a jednak skutkové verze poškozených. Ve věci nebyl orgány činnými v trestním řízení prokázán skutkový děj, tak jak je popsán ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ve vztahu ke skutečnosti, jaký byl osud finanční hotovosti po jejím předání. Dále rozebírá výpovědi poškozených V. a R., jež považuje za rozporuplné, v důsledku čehož došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jejího jednání. Obviněná má za to, s odkazem na skutková zjištění a zejména na smlouvu o půjčce, jež byla sepsána mezi ní a poškozeným R., že pokud by soudy dospěly k závěru o její vině, vzhledem k povaze smlouvy o půjčce mělo být její jednání kvalifikováno jako zpronevěra. Závěrem namítla, že soudy se nezabývaly otázkou aplikace principu ultima ratio na projednávanou věc.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 12 To 60/2017, stejně tak jako rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 6 T 154/2016, a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 758/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila obviněná v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obhajoba obviněné byla vyvrácena provedenými důkazy, a to zejména svědeckými výpověďmi poškozené B. V. a poškozeného F. R., kteří popsali, jakým způsobem od nich obviněná peníze vylákala. Obviněná si byla od počátku vědoma toho, že peníze nevrátí. Neučinila ani tak poté, co byla poškozeným F. R. vyzvána k uhrazení dlužné částky a hodnoty náušnic. Nelze ani přisvědčit obhajobě obviněné, že by poškození byli srozuměni s tím, že všechny peníze při rituálu přitažení výherních čísel spálí. Poškození vzali toliko na vědomí, že obviněná spálí 3.000 Kč a popelem posype karty, když ostatní peníze měly zůstat u obviněné za účelem úspěšného dokončení rituálu. S odkazem na teoretická východiska státní zástupkyně dále uvedla, že v úvahu nepřichází ani aplikace zásady ultima ratio, jak se jí domáhá obviněná, neboť její jednání naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž se jedná o trestný čin ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku, tedy protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 12 To 60/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozených F. R. a B. V., a dále smlouvu o půjče sepsanou mezi obviněnou a poškozeným F. R.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak zjištění stran vědomosti poškozených o pálení finančních prostředků v rámci rituálu „přitažení“ výherních čísel ve Sportce a taktéž skutková zjištění jakým způsobem bylo s předmětnými finančními prostředky naloženo po jejich předání), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny dostatečně a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit námitky obviněné stran nenaplnění subjektivní a objektivní stránky jí za vinu kladeného trestného činu, resp. že nedošlo k obohacení obviněné a nejednala v úmyslu jí předané finanční prostředky poškozeným nevrátit a ponechat si je pro vlastní potřebu. Stejně tak lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku uplatnění principu ultima ratio na projednávanou věc.
Na základě skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněná vylákala od poškozeného F. R. finanční hotovost ve výši 763.500 Kč a pár zlatých náušnic v hodnotě 4.500 Kč a od poškozené B. V. finanční hotovost ve výši 32.800 Kč. Obviněná poškozeným slibovala předání výherních čísel k výhře ve Sportce v rámci rituálu „přitažení výherních čísel“, a poté co k výhře nedošlo, zavázala se vrátit peníze poškozeným zpět. To však neučinila ani poté, co byla poškozeným F. R. dne 13. 6. 2016 vyzvána k uhrazení dlužné částky a hodnoty náušnic, a to do dne 26. 6. 2016. Za zcela nereálnou a účelovou lze považovat verzi obviněné, že poškození byli srozuměni s tím, že finanční prostředky při rituálu spálí. Poškození vzali toliko na vědomí, že obviněná spálí 3.000 Kč a popelem posype karty, kdy zbývající finanční hotovost měla zůstat u obviněné za účelem úspěšného dokončení rituálu. Stejně tak za nereálné a účelové lze považovat tvrzení obviněné, že peníze spálila nešťastnou náhodou. Obviněná si byla od počátku vědoma, že finanční prostředky poškozeným nevrátí. Právní kvalifikace jednání obviněné je zcela přiléhavá a Nejvyšší soud nemá tomuto závěru čeho vytknout a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, resp. odvolacího. Na základě výše uvedeného tedy nelze přisvědčit ani ne příliš konkrétní námitce obviněné stran posouzení jejího jednání jako trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 -118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Uvedené námitce obviněné tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněné opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněná uplatnila ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu