ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.309.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 309/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný I. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 7 To 377/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného I. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 T 7/2016 , byli obviněný I. R. a spoluobviněná T. F., v S., uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ na železniční trati ze S. do N. S., okr. S., jako cestující ve vlakové soupravě č. ..., tvořené jedním motorovým vozem řady 810, dne 25. 11. 2015 v době od 23.21 hod. (odjezd ze ŽST S.) do 23.30 hod. (příjezd do ŽST N. S.), nejprve obtěžovali poškozeného občana SRN S. G., tak, že po něm T. F. opakovaně požadovala cigarety, přičemž vedle ní seděl obžalovaný I. R. společně s nezletilými dětmi Kopretinou *) a Růží *), z důvodu obtěžování odešel S. G. od těchto osob směrem ke dveřím vlaku, kam za ním opět přišel obžalovaný a ukazoval na něj gesto, při kterém si bouchal pěstí jedné ruky do dlaně druhé ruky, když poté vlak zastavil v železniční stanici N. S., okr. S., S. G. z vlaku vystoupil a na schodišti podchodu ho opět oslovila obžalovaná T. F. a opakovaně po něm požadovala „krystal“ (slangový výraz pro drogu zvanou pervitin), na to jí odpověděl, aby ho nechali na pokoji, že nic nemá, poté byl nejméně sedmi ranami otevřenou dlaní obžalovaným R. udeřen do tváře, poškozený se následně od nich snažil odejít, na toto obžalovaný I. R. reagoval tak, že vytáhl z kapsy injekční stříkačku (typu tzv. inzulínka), kterou zvedl do úrovně ramen hrotem proti poškozenému S. G., ve kterém vzbudil obavu o jeho život a zdraví, následně jej oba prohledali, poškozený se nebránil a následně jim vydal finanční hotovost ve výši 10 Euro v drobných mincích a 60 Kč, aby ho nechali jít a nepíchli ho injekční stříkačkou, o které si poškozený myslel, že je nakažená nějakou nemocí, poté se poškozenému S. G. podařilo z podchodu utéct směrem k panelové zástavbě v Obci N. S., odkud přivolal na místo Policii ČR, shora uvedeným jednáním byla způsobena poškozenému S. G., v M., Spolková země Bavorsko, Spolková republika Německo, bytem G. S. ..., M., Spolková republika Německo, škoda ve výši 10 Euro a 60 Kč, což činí 330 Kč (při kurzu ČNB 27,02 Kč za 1 Euro ze dne 25. 11. 2015) “.
Za to byl obviněný I. R. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněná T. F. byla odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému I. R. stanovena povinnost uhradit poškozenému S. G., škodu způsobenou trestnou činností, a to zaplacením peněžité částky ve výši 330 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. G., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 T 7/2016, podal obviněný I. R. odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Spoluobviněná T. F. podala odvolání směřující toliko do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 7 To 377/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného I. R. zamítl.
K odvolání obviněné T. F. současně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 T 7/2016, ve výroku o uloženém trestu ve vztahu k této obviněné a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná T. F. se odsuzuje podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 7 To 377/2016, podal obviněný I. R. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 592–593), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný popírá, že by se spoluobviněnou T. F. byli domluveni na tom, že poškozeného okradou. Spoluobviněná s poškozeným sice měla ve vlaku nějaký kontakt, ale tomu nevěnoval pozornost. Nebylo také prokázáno, že by poškozeného desetkrát uhodil do tváře rukou, přičemž tvrzení poškozeného, že tyto rány ustál a útočník byl menší a slabší než on, zní směšně a nevěrohodně. Výpověď poškozeného shledává naprosto nevěrohodnou, přičemž o nějakých způsobených zraněních neexistují žádné záznamy. Obviněný dále poukazuje na to, že poškozený nebyl u soudu vyslechnut, čímž mu byla odepřena možnost osobní konfrontace s poškozeným. Nepravdivost výpovědi poškozeného shledává dále v tvrzení, že jej měl zastrašovat injekční stříkačkou. Od počátku řízení shodně se spoluobviněnou uváděli, že injekční stříkačku měla v ruce spoluobviněná a on jí ji toliko vzal a strčil si ji do kapsy, což si poškozený špatně vyložil. Obviněný má za to, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, když prvoinstanční soud neučinil všechny potřebné kroky k tomu, aby účast poškozeného u Okresního soudu v Sokolově zajistil a provedl jeho výslech a konfrontaci.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 20. 1. 2017. Dne 23. 2. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 93/2017, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 7 To 377/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změna výroku o trestu se týkala toliko spoluobviněné T. F.). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především se jedná o výpověď poškozeného S. G., a částečně i výpověď spoluobviněné T. F.; spadá sem i námitka neprovedení výslechu poškozeného v hlavním líčení a případná konfrontace s obviněným) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kdo měl v ruce injekční stříkačku, povahu zranění, která poškozený údajně utrpěl, povaha kontaktu, který měla spoluobviněná s poškozeným ve vlaku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se spoluobviněnou se nedohodli na tom, že poškozeného okradou, kdy jej fyzicky nenapadl a injekční stříkačku měla v ruce spoluobviněná a on pouze ve chvíli, kdy ji tuto sebral a schoval ji do kapsy).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely zejména z výpovědi poškozeného S. G. jakožto přímého usvědčujícího důkazu, bylo třeba celou věc pečlivě posoudit. Lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 5 až 8, kde se soudy zabývaly výpověďmi obou obviněných a poškozeného, přičemž tyto vzájemně konfrontovaly, a to v rámci časové osy, stejně jako ve vztahu k dalším provedeným důkazům (zejména pak záznamu z kamerového systému). Stěžejní byla taktéž výpověď spoluobviněné T. F., která svou výpověď učiněnou v přípravném řízení zcela změnila.
Nelze proto konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný I. R. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Jednalo se zejména o konfrontaci s poškozeným, ale současně i jeho výslech u hlavního líčení. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k návrhům na doplnění dokazování výslechem poškozeného a konfrontaci mezi obviněným a poškozeným vyslovil přímo v rámci odůvodnění na str. 7, kdy vysvětlil, jaké objektivní překážky bránily tomu, aby byl poškozený osobně vyslechnut před soudem. V této souvislosti uvedl, že „ si je vědom, že trestní řízení je ovládáno mj. zásadou ústnosti a bezprostřednosti, tak v tomto případě by odročování hlavních líčení za účelem zajištění přítomnosti svědka vedlo pouze k iracionálnímu prodlužování trestního řízení a tím porušení zásad rychlosti a hospodárnosti trestního řízení “ (str. 7 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného I. R. opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, přičemž se s nimi již dostatečným způsobem vypořádal soud odvolací (zejména str. 5 až 6 napadeného rozsudku).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.