ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.600.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 600/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání, které podala obviněná A. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. 3 To 642/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 142/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 T 142/2015, byla obviněná A. H. uznána vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tento zločin byla podle §325 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž jeho výkon jí byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR a postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného L. S.
O odvolání obviněné A. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 3 To 642/2016 , tak, že odvolání podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Obviněná uplatnila tento dovolací důvod ve dvou rovinách, přičemž jeden okruh námitek se týkal naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě, resp. otázce výkonu pravomoci poškozeným v době skutku popsaného ve výroku o vině a v druhé části dovolání namítla extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. V první části dovolání zabývající se naplněním formálních znaků skutkové podstaty jí přisuzovaného trestného činu obviněná uvedla, že „je jednak otázka, zda je zde subjektivní stránka – tedy úmysl odsouzené.“ Současně zpochybnila, že poškozený v tu chvíli vykonával pravomoc policisty, neboť podle předsvědčení obviněné byl v tu chvíli pouze občan, který šel přivolat policii, přičemž žádný takový úkon zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o policii), nezná. Poškozený o vzniklé situaci nesepsal ani úřední záznam, což nasvědčuje též tomu, že jakožto úřední osoba v danou chvíli nevystupoval. V další části dovolání obviněná zpochybňovala soudy zjištěný skutkový stav, zejména s poukazem na zprávu obchodní společnosti Balkar, s. r. o. a zdůrazněním nevěrohodnosti výpovědi svědkyně JUDr. M. D., když tato podle přesvědčení obviněné celou událost ze střešního okna vidět ani slyšet nemohla a pokud nebyla provedena obhajobou navrhovaná rekonstrukce podle §104d trestního řádu, jedná se o tzv. opomenutý důkaz. Soudy také vycházely ze svědectví svědka K., které však ničeho nevypovídá o tom, co je obviněné kladeno za vinu.
Obviněná proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 3 To 642/2016 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 T 142/2015 podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil, „jakožto i vadné řízení rozsudku předcházející“. Zároveň navrhla, aby dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
Opis dovolání obviněné byl za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že námitky obsažené v dovolání uplatnila obviněná v rámci své obhajoby již v rámci dosavadního trestního řízení. Byla bezpečně vyvrácena obhajoba obviněné spočívající v tvrzení, že na místě konfliktu toliko projížděla se synem, kterého chtěla uspat, a přitom víceméně náhodou potkala neznámého opilého cyklistu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněná A. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněné na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy jasně a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak tyto důkazy hodnotily (jednotlivě i ve vzájemných souvislostech) a proč dospěly k závěru o vině dovolatelky výše uvedeným trestným činem. Vycházely tak z výpovědi poškozeného L. S., která byla podpořena výpovědí svědkyně JUDr. M. D. (nyní S., manželky poškozeného), svědka P. K. (souseda poškozeného), závěrů znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře (týkajících se zranění poškozeného), odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie (prokazující shodu plastu na kole poškozeného a podvozku vozidla obviněné), přičemž všechny tyto důkazy svědčí tomu, že se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud dovolatelka tvrdí, že soud neměl vycházet z výpovědi svědka P. K., a že navíc tato výpověď ani nepotvrzuje výpověď poškozeného, nelze s ní souhlasit. Z výpovědi tohoto svědka totiž jasně vyplynulo, že předmětný večer začal nepříčetně štěkat pes, po informaci od manželky, že venku někdo běžel a je slyšet hlasy, šel svědek ven a potkal poškozeného, který telefonoval a sdělil mu, že mu tam „H. kradou ovce“. Tato výpověď zcela jednoznačně podporuje verzi události tak, jak ji popisoval poškozený a naopak zcela vyvrací verzi obviněné o náhodném setkání s blábolícím mužem s kolem, kterého považovala za opilého a ani mu nerozuměla, proto hned jela dál. Ostatně skutečnost, že poškozený rozhodně nebyl pod vlivem alkoholu, prokázala i dechová zkouška provedená dne 31. 10. 2014, tedy bezprostředně po projednávané události. Též zprávou od obchodní společnosti Balkar, s. r. o., týkající se možnosti rozsvícení světla ve vozidle obviněné se soudy pečlivě zabývaly, když soud prvního stupně dospěl k závěru (str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že skutečnost, zda se v autě svítilo či nikoli žádným způsobem nečiní výpověď poškozeného nevěrohodnou, navíc zpráva obchodní společnosti Balkar, s. r. o., není datovaná a nelze z ní žádným způsobem postavit najisto, že světlo se při otevření dveří nerozsvítilo i v době incidentu; soud zohlednil i skutečnost, že světlo šlo rozsvítit manuálně tlačítkem u dveří.
Co se týká námitky spočívající v tvrzení existence tzv. opomenutého důkazu, k té lze uvést, že existence tzv. opomenutých důkazů zakládá (podle judikatury Ústavního soudu) dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu nebo §134 odst. 2 trestního řádu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Soud odvolací na str. 5 odůvodnění svého usnesení uzavřel, že provedené rekognice na místě činu tak, jak se jí domáhá obviněná, by bylo samo o sobě značně problematické, neboť jen těžko by bylo možné navodit takovou situaci a poměry, které by časově, věcně i místně odpovídaly podmínkám v době posuzovaného trestného činu. Navíc není důvod zpochybňovat věrohodnost svědkyně JUDr. M. S. a není tedy nutné ověřovat její výpověď navrhovanou rekognicí, když tato výpověď je navíc ve významných bodech totožná s dalšími (ve věci provedenými) důkazy.
Pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než podané dovolání odmítnout jako podaného z jiného důvodu, než který je uveden v §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Právně relevantně z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu byla (avšak při značné míře tolerance) uplatněna námitka obviněné, že v jejím jednání absentuje subjektivní stránka jí přisuzovaného trestného činu. Nelze však přehlédnout, že i tuto námitku obviněná opírá o jiný skutkový děj, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy. Lze k ní však pro stručnost uvést následující:
Přestože byl poškozený v době posuzované události původně v postavení běžného občana, který se domníval, že by mohl být ohrožen jeho majetek, vzhledem k vývoji situace je zřejmé, že poté již jednal v postavení úřední osoby. Podle §127 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku je úřední osobou příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie. Podle §10 odst. 1 zákona o policii v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Tutéž povinnost má podle §10 odst. 2 zákona o policii policista i v době mimo službu, je-li bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda osob anebo majetek nebo došlo-li k útoku na tyto hodnoty. Je tedy zřejmé, že pokud poškozený jako policista mimo službu, byl toho přesvědčení, že je ohrožen majetek (byť jeho vlastní), měl právo jakožto úřední osoba zasáhnout. Prokázal se v souladu se zákonem (§12 odst. 2 zákona o policii) ústním prohlášením „policie“ a jeho příslušnost k policii vyplývala ostatně i z předchozí komunikace s obviněnou. Pokud tato na něj poté zcela úmyslně najela osobním automobilem, nemá ani dovolací soud žádných pochyb o tom, že se dopustila zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Nezbývá než uvést, že ani kdyby poškozený následně po incidentu volal policii nebo pokud by poté, co se prokázal obviněné příslušnosti k Policii ČR, tuto informoval, že v případě, že neuposlechne jeho výzev, přivolá posily, nic to nemění na tom, že svým jednáním obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty předmětného zločinu. Pokud totiž policista vzhledem k situaci na místě vyhodnotí, že k jejímu zvládnutí je třeba více příslušníků, a tyto následně přivolá, nic to nemění na jeho postavení jakožto úřední osoby.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné A. H. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu