ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.694.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 694/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání obviněné D. A., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 31 To 506/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 145/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné D. A. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 145/2014, byla obviněná D. A. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou dvojnásobným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
1) obviněná D. A.
v L., v ul. K., dne 14. 2. 2011 v 8:00 hodin jako řidička osobního motorového vozidla SAAB 9-3 YS3F, RZ ..., VIN ..., předstírala dopravní nehodu, ke které došlo údajně tak, že narazila do za zaparkovaného vozidla IVECO 35 10 ZCFC35701, RZ ..., VIN ..., ačkoliv k nehodovému ději, vzniku a rozsahu poškození vozidla nedošlo tímto uvedeným způsobem a je podle znalce technicky nepřijatelný, kdy obviněná jednala v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění z pojistné smlouvy č. ..., jejímž předmětem bylo havarijní pojištění pro vozidlo SAAB 9-3 YS3F, RZ ..., VIN ..., ve prospěch spol. Auto A., s. r. o., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem je její manžel M. A., který následně jako majitel vozidla SAAB nahlásil dne 15. 2. 2011 u České pojišťovny, a. s., vznik této pojistné události evidované pod č. ... a poškození předmětného vozidla bylo zadokumentováno při fyzické prohlídce dne 15. 2. 2011 pracovníkem České pojišťovny, a. s., v L. v prostorách servisu Auto A., s. r. o., na základě čehož bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 154.632 Kč převodem na účet č. ... patřící spol. Auto A. s. r. o., IČ ..., která vystavením faktury č. ... deklarovala provedení opravy shora uvedeného vozidla SAAB, kdy tímto způsobila spol. Česká pojišťovna, a. s., IČ 45272956, škodu ve výši vyplaceného neoprávněného pojistného plnění,
2) obviněná společně se spoluobviněným D. J. a po předchozí vzájemné dohodě
v L., v ul. Š., dne 18. 4. 2011 v 10:00 hodin po předchozí domluvě s D. J., předstírali dopravní nehodu vozidla SAAB 9-3 YS3F, RZ ..., VIN ..., s vozidlem Škoda Fabia, RZ ..., VIN ..., ke které došlo údajně tak, že řidič vozidla Škoda Fabia, RZ ..., VIN ..., D. J. při couvání narazil do zaparkovaného vozidla SAAB 9-3 YS3F, RZ ..., VIN ..., řidičky D. A., ačkoliv k nehodovému ději, vzniku a rosahu poškození došlo jiným než uvedeným způsobem a podle znalce je technicky nepřijatelný, kdy takto oba jednali v úmyslu získat neoprávněné pojistné z pojistné smlouvy č. ..., jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Škoda Fabia, RZ ..., VIN ..., ve prospěch spol. Auto A., s. r. o., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem je její manžel M. A., který následně jako majitel vozidla SAAB nahlásil dne 19. 4. 2011 u České pojišťovny, a. s., vznik pojistné události evidované pod č. ... v souvislosti s výše uvedenou dopravní nehodou, kdy poté bylo poškození vozidla SAAB zadokumentováno při fyzické prohlídce dne 19. 4. 2011 pracovníkem České pojišťovny, a. s., v L. v objektu servisu Auto A., s. r. o., na základě čehož bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 125.043 Kč, a to dílem ve výši 103.715 Kč převodem na účet č. ... společnosti Auto A., s. r. o., IČ ..., která vystavením faktury č. ... deklarovala provedení shora uvedeného vozidla SAAB a dílem ve výši 28.595 Kč převodem na účet ... patřící M. A., který příjmovým dokladem č. ... deklaroval hotovostní platbu za zapůjčení náhradního vozidla, tímto jednáním způsobili České pojišťovně, a. s., IČ 45272956, škodu ve výši vyplaceného neoprávněného pojistného plnění v celkové výši 125.043 Kč.
Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Liberci obviněné podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené České pojišťovně, a. s., IČ 45272956, škodu ve výši 154.632 Kč. Dále obviněné společně se spoluobviněným D. J. uložil povinnost nahradit poškozené České pojišťovně, a. s., IČ 45272956, škodu ve výši 125.043 Kč. Poškozenou Českou pojišťovnu, a. s., IČ 45272956, pak odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 145/2014, podala obviněná i spoluobviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 31 To 506/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 31 To 506/2016, podala obviněná dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněná namítá, že popis skutku je věcně nesprávný, neboť škoda, která měla být pojišťovně způsobena byla mimo jiné následkem řetězce právních jednání, ve kterém majitel vozidla M. A. uplatnil nárok na náhradu škody vůči poškozené, ačkoliv vlastníkem předmětného vozidla v té době nebyl. Proto nemohl nahlásit jako majitel vozidla vznik pojistné události, což je podstatná skutečnost v popisu skutku zejména s ohledem na potřebu definice poškozeného a vyjasnění různých pozic osob vyskytujících se v trestním řízení. Ve výroku pod bodem 2 rozsudku není pak uvedeno, které osoby jsou v rozsudku definovány a s kým měly spolupůsobit. V bodě 2 rozsudku není ani vyjádřeno jednání, kterým se měla trestného činu dopustit a to ani ve smyslu vyjádření subjektivní stránky trestného činu a v čem měla spočívat její spoluúčast na spáchaném trestném činu. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že se neúčastnila nehodového děje a ani uplatnění nároku na náhradu škody. Vyplněním „euro formuláře“ pouze deklarovala, že byla řidičkou uvedeného automobilu. Není tedy jasné, z čeho soudy dovozují její vědomost o spáchání trestného činu. Následně vyjadřuje přesvědčení, že pro odsouzení nebyly provedeny důkazy v potřebném rozsahu a že rozhodnutí soudů se jeví jako nezákonné.
Obviněná dále uvádí, že reálně existují pochybnosti, které svědčí v její prospěch a které vyplývají nejen z výpovědi svědků, ale i znaleckých posudků. Soud prvního stupně rozhodl tím způsobem, že když existuje znalecký posudek ústavu, že má vyšší kvalitu než jiný znalecký posudek, který je soudu předkládán. S tímto ovšem nelze podle dovolatelky souhlasit. Zdůrazňuje skutečnost, že znalecký posudek ČVUT (znaleckého ústavu) sice tvrdí, že kapoty na vozidlech uvedených ve skutku pod bodem 1 a 2 mají shodný způsob poškození, ovšem znalecký ústav vycházel toliko z fotografií, které nemají vysokou kvalitu, takže z nich nelze činit žádné relevantní závěry. Obdobné závěry lze vztáhnout i na znalecký posudek Ing. Kubelky, ve kterém jsou rovněž deklarovány další pochybnosti. Obviněná vyjadřuje přesvědčení, že mělo být postupováno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Dále poukazuje na skutečnost, že trestní stíhání trvalo 6 let, aniž by ona sama trestní řízení nějak prodlužovala. Trest, který jí byl uložen, tedy není adekvátní délce řízení.
Současně obviněná požádala o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. z důvodu rodinných, když náhrada způsobené škody je pro ní likvidační, pravděpodobně by se dostala do exekuce. Zdůrazňuje, že poškozená společnost je právnickou osobou, na trhu má velmi solidní postavení, takže odklad výkonu rozhodnutí pro ni nebude mít zásadní vliv.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 479/2017, rekapituluje obsah podaného dovolání. Následně uvádí, že obecně formulovaná námitka ohledně rozsahu provedeného dokazování neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Stejně tak argumentace ohledně údajných pochybností o vině obviněné. Rovněž námitka týkající se nezohlednění délky řízení při ukládání trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto námitku by bylo možno spíše uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to při značně rozšiřujícím výkladu. Přesto považuje státní zástupce za potřebné konstatovat, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 10. 1. 2014, takže trvalo 3 roky, nešlo o věc bagatelní, neboť bylo nutné provést poměrně rozsáhle znalecké zkoumání. Za této situace nelze hovořit o extrémním průtazích, jenž by znamenaly porušení ústavního práva dovolatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě. Obviněné byl uložen trest mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem, takže délka řízení byla zohledněna dostatečně.
Ohledně namítaného nesprávného popisu skutku státní zástupce konstatuje, že námitka, že na vzniku škody se podílel celý řetěz příčin, se spíše týká otázky příčinné souvislosti. V tomto směru státní zástupce zdůrazňuje, že závěru o existenci příčinné souvislosti nebrání skutečnost, že k následku kromě jednání pachatele vedlo i jednání dalších osob nebo jiné skutečnosti. Příčinná souvislost je tedy dána i za situace, kdy se na vzniku škody podílelo i jednání M. A., který nebyl ve věci stíhán. Za bezpředmětné považuje námitky ohledně vlastnictví vozidla, když pro vyvolání pojistné události je zcela bez významu, zda auto bylo ve vlastnictví fyzické osoby, tj. M. A. či ve vlastnictví firmy Auto A., s. r. o., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem byl právě M. A. V případě skutku pod bodem 2 není v popisu skutku uvedeno, že by se na předstírání nehody měl podílet ještě někdo jiný než obviněná a spoluobviněný, takže tyto námitky jsou bezpředmětné. Státní zástupce připouští, že popis skutku mohl být vyjádřen přiléhavěji, když ovšem není pochyb o tom, že vozidlo obviněná přistavila na parkoviště, přičemž znala stav vozidla před údajnou nehodou a podílela se na sepsání záznamu o dopravní nehodě. Proto mohlo být její jednání posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku.
Uplatněné námitky tedy pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze částečně podřadit, přičemž v případě podřaditelných námitek se jedná o námitky zjevně nedůvodné. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka neuvedla žádnou právně relevantní argumentaci, takže k němu nelze přihlížet.
V závěru vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci, byť to obviněná výslovně neuvádí, přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání a tato zamítl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z podaného dovolání obviněné je zřejmé, že naplnění dovolacího důvodu dovozuje z nesprávného popisu skutku, nevymezení objektivní stránky a z důkazní situace a délky trvání trestního řízení.
Lze konstatovat, že částečně lze uplatněné námitky obviněné podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky týkající se popisu skutku, byť s jistými výhradami, které budou rozvedeny následně, a námitky ohledně naplnění objektivní stránky a zavinění. Ohledně zbývajících námitek lze uvést, že tyto nelze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný podřadit.
V souvislosti s argumentací obviněné týkající se důkazní situace (bod V. dovolání) je nezbytné uvést, že takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněná uplatněnými námitkami jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištění soudů nižších stupňů, zejména se způsobem hodnocení znaleckého posudku ústavu – ČVUT. Takto formulovanou argumentací obviněná míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tato argumentace má procesní charakter. Obviněná totiž rozporuje závěry znaleckého posudku ČVUT, přičemž namítá, že znalecký ústav své závěry opírá o pořízenou fotodokumentaci, která podle jejího přesvědčení je nekvalitní, takže z těchto fotografií nelze dovozovat žádné závěry, když znalecký ústav neprovedl vlastní ohledání předmětného vozidla. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, konkrétně znalecký posudek ústavu, vše ve vyústění do závěru, že měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ovšem není ani v dané věci namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy ji usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 6–9 rozhodnutí). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 4–8 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Uvedený soud i sám na základě odvolání obviněné rozvedl své úvahy ohledně skutkových zjištění z pohledu námitek, které obviněná a spoluobviněný uplatnili v rámci podaného odvolání (str. 4–9 rozhodnutí). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když své závěry i řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Nad rámce shora uvedeného je třeba uvést, že soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost objasnění otázce průběhu údajného nehodového děje v případě skutku pod bodem 1 a 2 rozsudku. Soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že znalecké posudky předloženy jednak orgány činnými v trestním řízení (znalecký posudek Ing. Vlasáka, Ing. Haringy), jednak obhajobou (znalecký posudek Ing. Kubelky) jsou v rozporu, a proto nejprve znalce k jejich závěrům slyšel u hlavního líčení, když nechal i vypracovat doplněk znaleckého posudku Ing. Haringou. Následně, protože se nepodařilo odstranit rozpory mezi znaleckými posudky předloženými orgány činnými v trestním řízení a obhajobou rozhodl podle §110 odst. 1 tr. ř. o přibrání znaleckého ústavu k vypracování znaleckého posudku k určení technické přijatelnosti dopravních nehod, kdy úkolem znaleckého ústavu bylo určit zda zjištěné poškození vozidel odpovídá z technického hlediska průběhu nehodového děje (viz č. l. 359–360). Soud prvního stupně tedy neprováděl dokazování selektivním způsobem, tak že by se spokojil se závěry znaleckých posudků, které byly vypracovány na základě přibrání orgánů činných v trestním řízení, ale rozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku. Následně pak i zpracovatele revizního znaleckého posudku vyslechnul v rámci hlavního líčení a rovněž vyslechnul ke závěrům revizního znaleckého posudku i znalce obhajoby. Poté soud prvního stupně řádně zdůvodnil, k jakým závěrům ohledně průběhu skutkového děje dospěl a na základě jakých důkazů. Pokud obviněná vyjadřuje přesvědčení, že znalecký posudek ústavu nemůže obstát, neboť znalci vycházeli při formulování svých závěrů z pořízené fotodokumentace, tedy auta osobně neohledali, tak je třeba uvést, že se jedná opětovně o argumentaci do způsobu hodnocení důkazů. V dané souvislosti je ovšem třeba říci, že znalci vycházeli z fotodokumentace, kterou pořídili pracovnici České pojišťovny a. s., kteří nepochybně mají patřičné odborné znalosti týkající se ohledání vozidel po haváriích včetně pořizování fotodokumentace pro účely stanovení škody vzniklé při pojistné události. Navíc nelze pominout, že závěry ke kterým dospěl znalecký ústav, jsou ve shodě se znaleckými posudky, které vypracovali znalci Ing. Vlasák a Ing. Haringa, čímž se potvrdily i jejich závěry. Obecně lze v souvislosti se znaleckými posudky uvést, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, neboť nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály, když revizní znalecký posudek hodnotily v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména dalšími provedenými znaleckými posudky, včetně znaleckého posudku předloženého obhajobou, tedy tento při hodnocení důkazů nepomíjí.
Ohledně argumentace obviněné, jenž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo je nutno uvést následující. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněná porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (závěru znaleckých posudků), se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z její verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obecně platí, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Pokud obviněná namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy v potřebném rozsahu, tak je třeba konstatovat, že se opětovně jedná o procesní námitku. Rozsah dokazování je limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon pak nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Je pak na úvaze soudu jakými důkazními prostředky, bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces se pak vyžaduje, aby soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst. 2 tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). V souvislosti s touto argumentací, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno dále uvést, že ani samotná obviněná nenamítá, které důkazy nebyly provedeny, takže její námitka má pouze obecný charakter.
Ohledně námitky obviněné, že z popisu skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, kdo měl s kým spolupůsobit, je třeba uvést, že tato argumentace se jeví zmatečná. Z popisu skutku je totiž nepochybné, že soudy dospěly k závěru o existenci dohody mezi obviněnou a spoluobviněným D. J. o předstírání dopravní nehody, která se ovšem nestala, když k poškození vozidla obviněné muselo dojít jiným způsobem. Tedy soudy nedospěly při formulaci skutku k závěru, že by se na trestné činnosti z hlediska odpovědnosti podle trestního práva podílely i další osoby. Z popisu skutku je také patrno, kdo je poškozeným, že poškozeným v dané věci je Česká pojišťovna, a. s., která vyplatila pojistné plnění na základě předstírané dopravní nehody, se kterou bylo spojeno pojistné plnění, když došlo ke vzniku majetkového prospěchu ve vztahu k firmě Auto A., s. r. o.
Jak již bylo naznačeno, s jistou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky týkající se popisu skutku, neboť z formulace těchto námitek lze dovodit, že obviněná v podstatě namítá, že na vzniku škody poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., se podílela řada příčin, když nároky z titulu pojistného plnění uplatnil M. A., nikoliv ona. Jedná se tedy o námitky týkající se naplnění všech znaků objektivní stránky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, konkrétně existence příčinné souvislosti. Obecně je možno konstatovat, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnutý zaviněním. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (R 20/1981). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. R 69/1953, R 20/1981 a R 21/1981). U úmyslných trestných činů tedy pachatelovo zavinění musí zahrnovat příčinný průběh jako možný, přičemž pro tento případ s ním musí být pachatel alespoň srozuměn (blíže viz P. Šamal a kol., Trestní zákoník I. §1až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 124).
Nejvyšší soud má za to, že v dané věci nepochybně existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem. Obviněná si v případě skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně byla vědoma, že k poškození vozidla SAAB nemohlo dojít tím způsobem, který byl popsán v záznamu o dopravní nehodě ze dne 14. 2. 2011 (č. l. 122), jenž i podle vlastního vyjádření podepsala, čímž nepochybně ztvrdila pravdivost tohoto záznamu včetně průběhu dopravní nehody, přičemž si byla vědoma, že záznam o dopravní nehodě slouží k vyřízení náhrady škody. Obviněná i podepsala čestné prohlášení řidiče poškozeného vozidla pro pojišťovnu ohledně nepožívání alkoholu při dopravní nehodě, takže jí bylo zřejmé a známo, že byl uplatněn požadavek na pojistné plnění na základě údajné nehody ze dne 14. 2. 2011, při které mělo dojít k poškození vozidla SAAB 9-3 YS3F, RZ ... V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že podle §8 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla platného do 31. 12. 2011, byl pojištěný, což byl manžel obviněné, povinen v případě dopravní nehody nepodléhající oznámení Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích bez zbytečného odkladu předložit pojistiteli společný záznam o dopravní nehodě v případech, kdy nevznikne povinnost oznámit nehodu policii. Na uvedené ustanovení navazuje §47 odst. 3 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích platného do 31. 3. 2012, podle kterého jsou účastníci dopravní nehody, což v dané věci byla obviněná, povinni sepsat společný záznam o dopravní nehodě, který podepíší a neprodleně předají pojistiteli; tento záznam musí obsahovat identifikaci místa a času dopravní nehody, jejích účastníků a vozidel, její příčiny, průběhu a následků. Tuto povinnost musí účastníci dopravní nehody splnit neprodleně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 5 As 4/2013-6). Tedy obviněné při sepisování záznamu o dopravní nehodě bylo nepochybně zřejmé, že tento bude sloužit jako podklad pro řešení otázky, zda došlo k pojistné události a pokud ano, jaká byla vzniklá škoda, jenž bude předmětem pojistného plnění. Bez tohoto záznamu by pojistné plnění nemohlo být nárokováno. Z uvedeného je tedy nepochybné, že samotná skutečnost, že nárok vůči České pojišťovně, a. s., uplatnil M. A., nemá za následek, že by mezi jednáním obviněné a vzniklou škodu nebyla dána příčinná souvislost.
Pokud obviněná dále namítá, že M. A. nebyl vlastníkem předmětného vozidla, a že tudíž nemohl uplatňovat pojistné plnění za poškození tohoto vozidla, tak je třeba poukázat na skutečnost, že z předložených listinných důkazů vyplývá, že M. A. byl jediným společníkem a vlastníkem společnosti Auto A., s. r. o., jež měla být vlastníkem předmětného vozidla, a jako takový byl oprávněn za uvedenou společnost jednat navenek. Společnost s ručením omezeným je totiž právnickou osobou, kdy statutárním orgánem je jednatel (blíže viz §194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích). Statutární orgán pak jedná jménem právnické osoby, takže M. A. byl oprávněn jednat za uvedenou právnickou osobu i při vyřizování předmětné pojistné události a uplatňování pojistného plnění.
Ohledně námitky obviněné, že z popisu skutku pod bodem 2 není patrno, jakým jednáním měla naplnit skutkovou podstatu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, lze připustit, že i tuto argumentaci lze podřadit po zvolený dovolací důvod, byť s jistou shovívavostí, neboť většina zvolené argumentace směřuje do skutkových závěrů soudu nižších stupňů (obviněná tvrdí, že se neúčastnila žádného nehodového děje). V dané souvislosti je třeba uvést, že obviněná byla uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá pojistnou událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje a způsobí tak větší škodu. Z hlediska zavinění se vyžaduje k základní skutkové podstatě zavinění ve formě úmyslu, když se nevyžaduje úmysl přímý, postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněné je kladeno za vinu, že v úmyslu sebe nebo jiného obohatit, předstírala pojistnou událost, s níž je spojeno právo na pojistné plnění a činem způsobila větší škodu. Na rozdíl od obviněné dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek, tak jak byl formulován soudem prvního stupně, z hlediska naplnění objektivních znaků naplňuje zvolenou skutkovou podstatu, přestože ho lze považovat za stručnější. Obecně je třeba uvést, že z hlediska chápání skutku v trestním řízení se za skutek považují ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro trestněprávní následek, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. R 8/1985). Od skutku je třeba odlišovat popis skutku, který představuje slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska a naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. R 41/2002-I. a R 23/2012). V dané věci je zřejmé, že obviněná se měla skutku dopustit tím, že po předchozí domluvě s D. J. předstírali dopravní nehodu mezi vozidel SAAB 9-3 YS3F, RZ ..., a vozidlem Škoda Fabia, RZ ..., ačkoliv k nehodovému ději, vzniku a rozsahu poškození vozidla došlo jiným způsobem a tento byl podle znalce technicky nepřijatelný, když takto jednali v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, přičemž předmětnou pojistnou událost nahlásil M. A. a následně došlo k vyplacení pojistného plnění ve výši 125.043 Kč. Jinak řečeno soudy dospěly k závěru, že předstírání pojistné události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, spočívalo v předstírání dopravní nehody, ke které nemohlo dojít uvedeným způsobem, přičemž takto obviněná jednala v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, konkrétně opatřit prospěch společnosti Auto A., s. r. o., a způsobila tak škodu ve větším rozsahu, když škoda přesáhla částku 50.000 Kč (blíže viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Lze mít za to, že trestněprávní jednání obviněné spočívalo v tom, že předstírala, že došlo k uvedené dopravní nehodě, když existenci uvedené dopravní nehody, při které mělo dojít k poškození vozidla, stvrdila tím, že vyhotovila společně se spoluobviněným D. J. záznam o dopravní nehodě, podle kterého došlo k poškození vozidla SAAB při dopravní nehodě. Tvrzení obviněné uvedené v záznamu o dopravní nehodě se ovšem nezakládalo na pravdě, když k poškození vozidla SAAB muselo dojít před touto údajnou nehodou, neboť vozidlo mělo stejně poškozené víko jako při předchozí údajné dopravní nehodě a poškození vozidla ani neodpovídalo popsanému nehodovému ději, což muselo být obviněné jako řidičce, která vozidlo používala a dojela s ním na místo činu, známo. V dané souvislosti lze připustit, že popis skutku mohl být vyjádřen pregnantněji, když v popisu skutku mohlo být vyjádřeno, že obviněná vyhotovila nepravdivý záznam o dopravní nehodě. Tento jistý nedostatek není ovšem takového rázu, že by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nemohl obstát, když v popisu skutku, byť stručněji, jsou uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, které naplňují znaky zvolené skutkové podstaty. Proto lze považovat námitky obviněné za zjevně neopodstatněné.
Ohledně námitky obviněné, že se soudy nezabývaly otázkou zavinění v případě skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně, je třeba uvést, že i tato námitka má převážně procesní charakter, když obviněná v podstatě vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, které dospěly k závěru, že obviněná předstírala společně se spoluobviněným dopravní nehodu, když předestírá vlastní verzi události, že pouze podepsala euro formulář (obviněná má pravděpodobně na mysli záznam o dopravní nehodě) a že ji nebyly známy ostatní okolnosti. Přestože tyto námitky jsou v podstatě procesního charakteru, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při posuzování otázky zavinění nelze vycházet toliko z výpovědi obviněné, nýbrž je třeba hodnotit její výpověď v kontextu dalších provedených důkazů.
V předmětné věci se soudy nižších stupňů otázkou zavinění zabývaly. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz str. 8–9 rozhodnutí soudu druhého stupně). Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněná, jak vyplývá z její vlastní výpovědi, předmětné vozidlo dovezla na místo činu, když vzhledem ke skutečnosti, že vozidlo mělo některá stejná poškození jako při předchozí dopravní nehodě (ze dne 14. 2. 2011), si musela být vědoma skutečnosti, že při sepisování záznamu o dopravní nehodě uvádí neopravdivé údaje ohledně skutečnosti, že k poškození vozidla došlo při předmětné dopravní nehodě. Zároveň si musela být vzhledem k předchozí údajné dopravní nehodě vědoma skutečnosti, že předmětný záznam bude sloužit jako podklad pro pojišťovnu a že bude uplatněna žádost o pojistné plnění ze strany majitele předmětného vozidla, kterým byla firma jejího manžela, když i sami zaměstnanci jeho firmy nahlásili poškození vozidla a přistavili ho k fyzické kontrole pro pojišťovnu. Současně také nelze pominout skutečnost, že se v podstatě jednalo o stejný modus operandi jako v případě skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.
Námitka obviněné, že soud při ukládání trest nedal výraz délce trestního řízení, může naplňovat zvolený dovolací důvod, když Nejvyšší soud se již v minulosti přiklonil i k výkladu, v rámci něhož lze za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat i námitku, v rámci níž obviněný namítá nepřiměřenou délku trestního řízení nezapříčiněnou jeho vlastním jednáním, resp. délku doby od spáchání činu s tím, že v této době žil řádným životem a má za to, že nepřiměřená délka vedení trestního řízení nebyla dostatečně zohledněna při rozhodování o výši trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 208/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013). Předmětná námitka v podstatě namítá porušení základních práv obviněného (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů), která jsou svojí povahou hmotněprávní, a tedy se jedná o námitku podřaditelnou pod tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 430/2010).
Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně judikovalo, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).
Podle §39 odst. 3 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a §42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
Z pohledu shora uvedené argumentace je třeba uvést, že obviněná byla v dané věci ohrožena trestem odnětí svobody od 1 do 5 let. Pokud jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, tedy trest odnětí svobody mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené §211 odst. 4 tr. zákoníku, takto uložený trest odpovídá skutečnosti, že obviněná se dopustila dvou trestných činů, ale i její dosavadní trestní bezúhonnosti. Trest byl obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, což odpovídá zejména výši způsobené škody. Ohledně námitky obviněné týkající se délky řízení je třeba zdůraznit, že v dané věci byly zahájeny úkony trestního řízení dne 29. 6. 2012 (viz č. l. 2), přičemž trestní stíhání bylo zahájeno dne 25. 2. 2014, když obžaloba napadla dne 24. 6. 2014. První hlavní líčení se konalo dne 11. 9. 2014, přičemž ve věci bylo konáno několik hlavních líčení, když rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 10. 10. 2016. Délka řízení před soudem prvního stupně byla nepochybně ovlivněna nutností vypracování revizního znaleckého posudku, kdy znalecký ústav byl přibrán dne 12. 6. 2015, přičemž znalecký posudek byl zpracován dne 13. 5. 2016 z důvodu vytíženosti znaleckého ústavu (množství znaleckých posudku), když znalecký ústav požádal o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku. Z uvedeného je nepochybné, že délka řízení nebyla ovlivněna průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale objektivními důvody spočívající v určité obtížnosti věci.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který mohl být v předmětné věci naplněn prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obviněná v rámci podaného dovolání požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu uloženého rozhodnutím soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová