ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.903.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 903/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 To 3/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 150/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 17 T 150/2016 , byl obviněný M. M. uznán vinným jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 31. 8. 2016 kolem 18:00 v Č. L. poté, co nejprve jako řidič vozidla VW Golf, RZ ..., oranžové barvy od kruhového objezdu v ulici U. J. přes ulice P., Ž., V., D., U. N. a B. pronásledoval vozidlo Hyundai I 20, RZ ..., hnědé barvy řízené poškozenou J. P., na místní komunikaci v ulici B. ve směru od ulice U. N. při jízdě vozidlem VW Golf úmyslně narazil a vytlačil ze silnice na chodník pro chodce jedoucí vozidlo Hyundai I 20, čímž poškozené J. P. způsobil škodu na poškození vozidla ve výši 25.327,- Kč “.
Za to by obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti sočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 17 T 150/2016, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 To 3/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný M. M. na podkladě skutkového stavu tak, jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, uznává vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněnému byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, kterýžto byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 To 3/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 155-157), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítá nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy má za to, že odvolací soud provedené důkazy hodnotil jednostranně v neprospěch obhajoby, tedy nerespektoval jednu ze základních zásad trestního řízení – zásadu in dubio pro reo. Nijak nepopírá, že byl účastníkem dopravní nehody, nicméně jeho jednání je nutno posuzovat toliko jako jednání přestupkové, a to konkrétně jako přestupek na úseku bezpečnosti a plynulosti dopravy. Poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů, zejména znalecký posudek vypracovaný na popud obhajoby, který má dle jeho mínění jakousi vyšší důkazní váhu než jiné ve věci provedené důkazy. Má za to, že soudy se s tímto důkazem nevypořádaly dostatečně, resp. nedbaly ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Naopak soudy zcela přecenily význam výpovědi poškozené, zejména pak její tvrzení, že ji sledoval. Jednalo se jen o její subjektivní pocit, přičemž byla náhoda, že měli s poškozenou společnou cestu. Obviněný rozporuje i výpověď svědka P., kteroužto dle jeho názoru nelze s ohledem na jistou konfliktní situaci na místě nehody označit za objektivní, naopak v jeho prospěch mluví výpovědi svědků V. a D. Všichni svědci pak byli ovlivněni teatrálním výstupem poškozené, která jako jediná tvrdila, že ji obviněný „honí“, což pojali za vlastní. Trvá na tom, že směřoval do prodejny Auto Kelly. Obviněný dále poukazuje na to, že je vzorným řidičem a má nekonfliktní a klidnou povahu, což se podává i z mnoha předložených posudků vypracovaných na jeho osobu.
Závěrem uvedl, že trest zákazu činnosti je pro něho v podstatě likvidační, neboť pracuje jako strojvedoucí a tato práce je jediným zdrojem jeho příjmů. Z tohoto důvodu tedy žádá dovolací soud, aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do doby, než bude meritorně rozhodnuto o podaném dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí s tím, že jednání obviněného je nadále posuzováno jako jednání v rovině přestupkové a případ nechť je následně předán k vyřízení příslušné komisi pro projednání přestupků.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 27. 6. 2017 (č. l. 162). Dne 10. 7. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 715/2017, v němž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 To 3/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především se jedná o znalecký posudek z oboru doprava Ing. Jana Kubelky a výpověď poškozené J. P., výpověď obviněného, stejně jako výpovědi svědků A. P., R. D. a R. V., kdy výpovědi označil za vzájemně si odporující a nekonzistentní) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kterou obviněný jel do obchodu Auto Kelly, resp. zda se jeho jízda shodovala s jízdou poškozené zcela náhodně, předchozího jednání poškozené), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. soudy vyhodnotily veškeré důkazy v neprospěch obhajoby) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný nepopírá, že byl účastníkem dopravní nehody, kteroužto zavinil, nicméně se jednalo toliko o přestupkové jednání, kdy rozhodně neměl v úmyslu poškozenou zranit či dosáhnout poškození jejího vozidla, a už vůbec jí nijak nestíhal a nehonil, toliko se její směr jízdy shodoval s jeho).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy vycházely nejen z výpovědi poškozené a naproti ní stojící výpovědi obviněného, ale také ze svědectví přímých svědků, A. P., R. D. a R. V. Soud taktéž provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru doprava Ing. Jana Kubelky předložený obhajobou. Je zcela mylný názor obviněného, že snad znalecký posudek vypracovaný akreditovaným znalcem má jakousi vyšší důkazní váhu, než jiné provedené důkazy. Každý důkaz je soudy hodnocen samostatně a ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy, kdy je pouze a toliko na úvaze soudu, jaké důkazní prostředky jsou pro projednávanou věc stěžejní, a jaké důkazní prostředky nemají v projednávané věci dostatečnou vypovídající hodnotu. Neexistuje snad jakýsi žebříček důležitosti, kterou jednotlivé důkazy automaticky disponují. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Důkaz znaleckým posudkem byl v projednávané věci řádně proveden, kdy nalézací soud uvedl, že „ znalecký posudek se však zabývá pouze technickou přijatelností výpovědi obžalovaného ohledně příčin střetu, kterou označuje za technicky přijatelnou na základě korespondence poškození obou vozidel, avšak bez hlubšího vysvětlení “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Závěry ze znaleckého posudku vyplývající soudy nijak nezpochybňují, nicméně se jedná pouze o jeden z provedených důkazů. V projednávané věci pak jistě mají dovolatelem zmiňovanou „vyšší váhu důkazní“ přímá svědectví svědků, kteří celý incident vnímali všemi svými smysly. Tyto výpovědi korespondují s výpovědí poškozené. Soudy se přiklonily k verzi uvedené poškozenou, kdy „ pro věrohodnost její výpovědi svědčí i její soulad s výpověďmi tří očitých svědků, kteří poškozenou P. neznali, neměli k ní žádný vztah a neměli tak důvod popisovat událost jinak, než se doopravdy odehrála “, přičemž je současně zřejmé i to, že „t yto svědecké výpovědi nezpochybňuje ani znalecký posudek z oboru doprava “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Jak již Nejvyšší soud uvedl v v usnsení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný sice vznesl námitku stran subjektivní stránky předmětného jednání, resp. že nejednal v úmyslu poškozenou zranit či poškodit její majetek, s tím, že se jednalo o přestupek, kterýžto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným takto vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněný úmyslně narazil do vozidla poškozené, čímž jí způsobil škodu na majetku, jednání se dopustil na veřejné komunikaci za přítomnosti dalších osob, kdy poškozenou s jejím vozem vytlačil ze silnice na chodník pro chodce. Jak uvedl odvolací soud „ jednání obžalovaného spočívalo ve vytlačení či najetí do jedoucího vozidla poškozené v úmyslu dát jí tzv. „za vyučenou “ (str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V takovémto jednání lze zcela jistě spatřovat výtržnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011). Jedná se o poměrně časté jednání některých řidičů, přičemž není žádným pravidlem, že by se snad jednalo toliko o řidiče vykazující agresivní chování či mající záznamy v trestním rejstříku související s porušováním pravidel silniční dopravě.
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými.
S ohledem na závěry výše uvedené pak Nejvyšší soud nerozhodoval o odkladu výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu