ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.988.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 988/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. Z. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze den 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 59/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 63/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 32 T 63/2015 , byl obviněný P. Z. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v P. dne 4. 10. 2014 kolem 13:15 hodin na vozovce ulice O. B. jako řidič motocyklu zn. Harley Davidson, dojel osobní automobil Škoda Octavia, řízeného V. S., tohoto přiměl vozidlo zastavit a poté úderem pěstí do levé části přední kapoty vozidla Škoda Octavia na této způsobil promáčklinu o průměru 3 cm a hloubky 0,5 cm, následně z místa ujel a majiteli vozidla, společnosti Europatida, s. r. o., IČ: 01608371, se sídlem Praha, Trojická 1910/7, tak způsobil škodu ve výši nejméně 11.092 Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené Europatida, s. r. o., se sídle Polská 1211/26, 120 00 Praha 2, IČ: 01608371, škodu ve výši 13.963,29 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 32 T 63/2015, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 59/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 59/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 301–311), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v rámci obsáhlého dovolání uvádí, že nalézací soud v této věci vydal již tři rozsudky, přičemž tyto byly vždy napadeny odvoláním, dvakrát z jeho strany a jednou ze strany státního zástupce. Má za to, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nemá oporu v žádném z důkazů, na jejichž základě byl odsouzen. Na podporu svého tvrzení obviněný rozebírá skutkovou a důkazní situaci, a to i ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím vydaných ve věci. Zejména se jedná o jeho vlastní výpověď, resp. verzi celé události. Dále se zaměřuje na svědeckou výpověď poškozeného V. S., přičemž rozporuje jeho verzi události. Stejně tak obviněný rozebírá výpověď svědka J. V., kterážto podporuje verzi události jím uváděnou, kdy se vyjadřuje i k osobě svědka a jeho tělesným a povahovým vlastnostem, dále výpověď svědka J. V., která naopak podporuje verzi uváděnou poškozeným, kdy současně poukazuje na její rozpornost s výpovědí poškozeného, a výpověď svědkyně R. B., která se dostavila později a nebyla samotnému incidentu přítomna. Má za to, že soud se výpověďmi svědků S. a V. nezabýval tak detailně, jako například výpovědí svědka V. Obviněný rozporuje zejména tvrzení poškozeného, že do jeho auta udeřil vyšší a silnější z obou motorářů, přičemž rozdíl mezi jím a svědkem V. je ve skutečnosti nepatrný. Poškozený jej neidentifikoval, neposkytl žádné podrobnosti stran oblečení nebo motorek, jeho popis pachatele sedí v podstatě na jakéhokoli řidiče motorek typu Harley. Obviněný trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, do kapoty vozidla řízeného poškozeným neudeřil, přičemž zpochybňuje i samotné poškození, resp. zda je vůbec možno takové poškození způsobit pouhým úderem ruky. V této souvislosti poukazuje i na odborné vyjádření znalce z oboru ekonomika, doprava a strojírenství Ing. Žaluda, které se vyjádřilo ke stanovené výše škody a možnostem opravy vozidla. Za skandální považuje obviněný skutečnost, že se soud nijak nezabýval samotným vznikem poškození, resp. zda je vůbec možné, aby poškození vozidla vzniklo tvrzeným způsobem, a namísto toho byl soudem odkázán na internetový vyhledávač. Namítá dále i neprokázání subjektivní stránky předmětného přečinu, tedy úmyslné zavinění. Trvá na své nevině a je toho názoru, že se stal pouze náhodnou obětí poškozeného, který si jej vybral, aby mu byla uhrazena škoda na vozidle, o které neví, jak vznikla. Obviněný je slušný člověk a násilné jednání, z kterého je obviněn, je mu zcela cizí. Má za to, že se soud nechal ovlivnit špatnou pověstí motorkářů obecně, stejně tak, že porušil zásadu in dubio pro reo, kdy veškeré důkazy hodnotil v jeho neprospěch.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 59/2017, a poté věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 17. 7. 2017. Dne 21. 7. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 774/2017, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 592017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především se jedná o jeho vlastní výpověď, stejně jako výpověď poškozeného V. S., svědků J. V., J. V. a R. B., dále audiozáznam tísňového volání, odborné vyjádření z oboru ekonomika, doprava a strojírenství Ing. Žaluda) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kde k údajnému incidentu došlo, kolik motorkářů bylo přítomno, jaké znaky měly identifikovat obviněného jako útočníka, co předcházelo samotnému incidentu, teda zda se poškozený a obviněný dostali předtím do nějakého konfliktu, případně jakého, kdy a jak došlo k poškození kapoty vozidla, zda je možné takové poškození způsobit úderem ruky), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. skutek nemá oporu v žádném z provedených důkazů) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného škodlivého jednání nedopustil, do kapoty vozu, který řídil poškozený, neudeřil; uvedl, že se s poškozeným dostal do konfliktu, kdy tento jej předtím neopatrným manévrem coby řidič osobního vozidla ohrozil, v důsledku čehož byli se svědkem V. nuceni prudce brzdit, vozidlo pak objel zleva, na poškozeného toliko verbálně utrousil nějakou poznámku a pokračovali v jízdě na oběd, kdy cestou zastavili na druhé světelné křižovatce, kde na červenou čekali, až budou moci odbočit, nijak víc se s poškozeným nestřetli; naopak má obviněný za to, že si jej poškozený náhodně vybral, aby mu byla uhrazena škoda na vozidle, o které neví, jak vznikla).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Takový postup však není v rámci dovolacího řízení možný.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, uvedená v rozsudku ze dne 9. 1. 2017, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Soudy ve věci rozhodovaly třikrát, přičemž zejména rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 8 To 530/2015, obsahuje detailní rozbor nedostatků, jichž se v předešlé fázi řízení dopustil nalézací soud. Jednalo se především o nedostatky v protokolu o hlavním líčení, provedení a vyhodnocení svědeckých výpovědí, výslech poškozeného a svědka bez přítomnosti tlumočníka, nedostatky v samotném odůvodnění a závěrech nemající oporu v provedených důkazech. Na podkladě tohoto usnesení pak nalézací soud provedl potřebné doplnění dokazování, především pak znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy stran mechanismu vzniku poškození kapoty vozidla, neboť odvolací soud zcela správně neshledal závěry nalézacího soudu, že je možno takový závěr učinit i jen prostým vyhledáním na vyhledávači Google, za dostačující. Nalézací soud provedl i výslechy poškozeného a svědka v přítomnosti tlumočnice. Následně vydaný zprošťující rozsudek nalézacího soudu byl odvolacím soudem na podkladě odvolání státního zástupce zrušen s tím, že „ zprošťující výrok nemůže obstát, neboť okresní soud zaujal vadné právní úvahy o zavinění u úmyslného trestného činu, o subjektivní stránce trestného činu, a to aniž by doplněním dokazování došlo k podstatné změně skutkových okolností. Nalézací soud se tak dostává do logického rozporu s předchozími závěry o subjektivní stránce úmyslného trestného činu, neboť v předchozím odsuzujícím rozhodnutí o subjektivní stránce, alespoň v podobě úmyslu nepřímého, nepochyboval “ (str. 4 odůvodnění Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 233/2016). Jednalo se tedy o vadu spočívající v závěru nalézacího soudu stran naplnění subjektivní stránky, kdy závěry nalézacího soudu v tomto směru postrádaly logiku, neboť nebyly ve shodě se závěry učiněnými v tomto směru v rámci prvního rozhodnutí ve věci (ze dne 19. 8. 2015, č. j. 32 T 63/2015-118), přestože byla skutková zjištění na pokyn odvolacího soudu doplněna, čímž byly odstraněny nedostatky jím vytýkané, přičemž nedošlo k jejich podstatné změně (závěru, že to byl obviněný, kdo způsobil svým jednáním – úderem ruky – škodu na vozidle).
Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného V. S. jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť i nepřímými, důkazy [zejména výpovědí svědka J. V., a listinnými důkazy – odborné vyjádření znalce z oboru ekonomika, doprava a strojírenství (č. l. 28–33), znalecký posudek z oboru silniční doprava (č. l. 172–183)], nelze konstatovat, že by skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku nalézací soudu na str. 2 až 7, kde je rozebrána skutková a důkazní situace. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Částečně formulace námitek obviněným vznesená směřuje proti samotnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. obviněný se ohrazuje proti přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího, a potažmo i nalézacího soudu. Je však třeba připomenout, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. Z. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, kteroužto by s určitou dávkou benevolence bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená je uplatněna způsobem zcela neregulérním, neboť je uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný vytýká soudům, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto hodnotily vadně, je třeba říci, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily. Nejde tedy v tomto případě o námitky, které by mohly založit přezkum předmětné námitky.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že otázkou zavinění se jak nalézací, tak odvolací soud řádně zabývaly. Nalézací soud uvedl, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž „ srozumění s následkem v podobě způsobené škody a její výše, i tím, že škoda bude patrně vyšší než limitní hranice škody 5.000,- Kč, je třeba dovozovat i z okolností trestného činu, neboť obžalovaný úder pěstí do kapoty učinil až poté, co svědka S. bezdůvodně přinutil zastavit a poté, co mu vulgárně nadával “, přičemž „ se jednalo o vozidlo střední cenové třídy, nové a ve velmi dobrém technickém stavu a obžalovaný musel být srozuměn s tím, že s ohledem na místo, kam jeho úder směřoval (přední kapota) budou náklady na opravu vozidla vyšší než 5.000,- Kč “ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, přičemž dodal, že „ jednání v afektu, v rozčilení nemůže obžalovaného vyvinit “ (str. 7 napadeného usnesení). Nejvyšší soud tak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího, potažmo odvolacího soudu, kdy závěrům soudů stran naplnění subjektivní stránky přečinu kladeného obviněnému za vinu nelze ničeho vytknout.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu