ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1667.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1667/2017-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců: a) M. Š. , b) T. H. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 34 C 33/2003, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2015, č.j. 1 Co 184/2014-229, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobami spojenými soudem ke společnému projednání a rozhodnutí domáhali vydání rozsudku, kterým by žalované byla uložena povinnost zaslat každému z nich písemnou omluvu za tvrzený neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, který spatřovali v tom, že dne 24. dubna 1995 při jednání ve správním řízení na Celním úřadu P., jeho ředitel bránil žalobci a) v zastupování žalobce b), ve vstupu do místnosti, kde výslech probíhal a přibouchl mu dveře přímo před obličejem. Zásah spatřovali dále v tom, že dne 8. prosince 1995 při předávání zboží v celním skladu ředitel Oblastního celního úřadu v Ú. n. L. žalobce a) slovně a fyzicky napadl, žalobci b) bránil, spolu s dalšími celníky, v pořizování videozáznamu a oba je a jejich společníky zamkl ve skladu a bránil ve vydávání zboží, dokud nebude předána kazeta s videozáznamem.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2013, č.j. 34 C 33/2003-159, věc posoudil podle ustanovení §11násl. a §420 odst. 2 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.zák“) a žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaná je v daném případě sice pasivně legitimována, ale v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci a) bylo bráněno v zatupování žalobce b) způsobem uvedeným v žalobě, ani fyzické napadení žalobce a), stejně jako to, že by celníci natáčení na kameru bránili takovým způsobem, který by mohl vyvolat narušení osobnostních práv žalobců. Pokud jde o uzavření a uzamčení skladu s žalobci uvnitř, k tomu došlo pro zcela nevhodné jednání a vystupování žalobce a) za účelem přivolání hlídky Policie ČR. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo-li v řízení prokázáno, že došlo k neoprávněnému protiprávnímu jednání směřujícímu proti právům žalobců, které by bylo přičitatelné žalované, je již zcela nadbytečné zabývat se naplněním dalších obligatorních předpokladů nezbytných pro vznik odpovědnostního vztahu. Neunesení důkazního břemene ze strany žalobců nemohlo vést k jinému závěru, než je zamítnutí obou spojených žalob v plném rozsahu.
K odvolání obou žalobců Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. března 2015, č.j. 1 Co 184/2014-229, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil jen tak, že žalované uložil povinnost omluvit se každému žalobci doporučeným dopisem za jejich zamčení v celním skladu a jinak jej potvrdil a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců v jejich uzamčení ve skladu, protože tímto postupem došlo k omezení jejich svobody, tedy jedné z hodnot chráněných ustanovením §11 obč.zák. Jinak se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu dne 3. srpna 2015 podal dovolání žalobce b), zastoupený advokátkou, a dne 15. června 2016 ve stejném znění žalobce a). Dovolání podávají z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu dovozují, že i další jednání celníků, nejen uzamčení obou žalobců v celním skladu, bylo neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobců. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že se odchýlil od žalobního návrhu, neboť napadené rozhodnutí neobsahuje přesné určení, jak má žalovaná jednat. Domnívají se, že podle ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) je soud vázán žalobním návrhem a nemůže namísto žalobce formulovat znění omluvy jinak, nežli je požadováno žalobou. Nemůže také přiznat jinou než navrženou formu morálního zadostiučinění (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 895/2006 ze dne 31.1.2006). Podotýkají, že rozsudek odvolacího soudu o povinnosti k omluvě neobsahuje žádnou lhůtu k plnění, což podle jejich názoru způsobuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé pak shrnují zdůvodnění předpokladů přípustnosti dovolání v označené věci celkem do pěti otázek:
- zda je soud vázán v žalobě navrženou formou morálního zadostiučinění, přičemž je tvrzen rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 895/2006),
- zda je neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti jednání úředních osob vybočující z mezí jejich úřední pravomoci,
- význam spoluzavinění neb vyvolání zásahu do práva na ochranu osobnosti jednáním poškozeného tím, že fyzická osoba odmítne uposlechnout neoprávněné výzvy úřední osoby,
- zda je nezbytné vyvolání následku v případě zásahu do práva osobnosti jednáním úředních osob vybočujícím z mezí jejich úředních pravomocí,
- zda je přiměřeným morálním zadostiučiněním vágní a strohá písemná omluva, která v rozporu se žalobním návrhem neobsahuje určení toho, za jakých okolností k neoprávněnému zásahu došlo.
Navrhují proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se vyjádřila žalovaná, která se plně ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud tato dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
V projednávané věci dovolatelé nejprve nesouhlasí s tím, že odvolací soud shledal nezákonný zásah do jejich osobnostních práv pouze v jejich uzamčení v celním skladu. Přehlížejí však, že odvolací soud v tomto rozsahu převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci ohledně dalších tvrzených nezákonných zásahů neunesli důkazní břemeno. Závěr o tom, že dovolatelé neunesli v dané věci své důkazní břemeno, představuje výstup procesu hodnocení důkazů, nikoli otázku právní, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 26. září 2011, sp. zn. 32 Cdo 3069/2011, a rozsudky téhož soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, respektive ze dne 6. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013).
Pokud se žalobci domnívají, že odvolací soud nepostupoval správně v otázce přiznání konkrétní formy zadostiučinění, pak je třeba především připomenout, že dovolací soud neshledal důvod odchylovat se od vlastní ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, či usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014).
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 obč. zák., přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).
V souzené věci odvolací soud přiznal zadostiučinění ve formě uvedené v žalobě, tedy ve formě omluvy ze strany žalované. Nelze zaměňovat formu omluvy a její konkrétní znění. V usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, Nejvyšší soud judikoval, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o.s.ř.). Uvedeným požadavkům napadený výrok zcela vyhovuje, když pasivně legitimovanou je žalovaná, nikoli její zaměstnanci, protiprávní zásah byl shledán pouze v uzamčení žalobců v celním skladu a žalobní návrh požadavek na určení lhůty k zaslání omluvy neobsahuje. Ani na podkladě této dovolací argumentace tak nebylo možné žádným způsobem dovodit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř.
Zbývající dovolateli formulované otázky, které by podle jejich mínění měli odůvodňovat v daném přípustnost dovolání, mají svůj základ v náhledu dovolatelů na řešení této věci a objektivně nenaplňují žádné z kritérií obsažených v ustanovení §237 o.s.ř.
Současně nelze pominout skutečnost, že nadto nikoliv nevýznamná část předmětného dovolání je založena na reprodukci skutkového stavu z pohledu dovolatelů, což neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu