ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5799.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5799/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, proti žalovaným 1) A. P. , zastoupenému JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem ve Zlíně – Prštné, Nábřeží 599, 2) Ing. L. Č. , a 3) ADPe realitní s. r. o. , se sídlem v Napajedlích, 2. května 1668, identifikační číslo osoby 018 29 262, zastoupeným JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Hluboká 1366, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 248/2012, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. září 2016, č. j. 59 Co 44/2016-674, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. září 2016, č. j. 59 Co 44/2016-674, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. ledna 2016, č. j. 36 C 248/2012-491, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 36 C 248/2012-491, zrušil podílové spoluvlastnictví původně žalobkyně a žalovaného A. P. k označenému nemovitému majetku (výrok I.), nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z jejich prodeje bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.) a dále rozhodl o vrácení části účastníky složených záloh na znalečné (výroky V. a VI.).
Soud prvního stupně tak rozhodl na základě zjištění, že „žalovaný (roz. nyní žalovaný 1/) je tedy v katastru nemovitostí...aktuálně zapsán jako vlastník nemovitostí v k. ú. N., a to jednak na základě darovací smlouvy ze dne 11. 10. 2010 (id. ½ nemovitostí) a jednak na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, č. j. 24 C 16/2013-96, ve znění jeho opravy a doplnění, který (m) bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj tak, že se povoluje návrh na vklad vlastnického práva k id. ½ nemovitostí ve prospěch žalovaného podle darovací smlouvy ze dne 16. 12. 2011 (citovaný rozsudek ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, č. j. 24 C 16/2013-173).“ Soud dále vycházel ze zjištění, že na pozemcích p. č. 2156/4 a p. č. 2156/55 v katastrálním území (dále již „k. ú.“) N. se nacházejí stavby (průmyslové haly), které byly postaveny za trvání manželství účastníků, jež zaniklo rozvodem dnem 19. července 2012, a jelikož v zákonem stanovené tříleté lhůtě nedošlo ohledně tohoto majetku k vypořádání (rozvodem) zaniklého společného jmění účastníků a ani v uvedené hltě nebylo zahájeno soudní řízení o vypořádání tohoto majetku, nastoupila zde nevyvratitelná právní domněnka, že předmětné haly vlastní účastníci v podílovém spoluvlastnictví, a to každý rovným dílem.
Mezi účastníky bylo (spolu)vlastnické právo sporné, přičemž tuto otázku soud prvního stupně řešil jako otázku předběžnou; stran (spolu)vlastnické geneze pak soud uvedl:
„Žalovaný byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník pozemků p. č. 1107 a p. č. st. 1108/1 včetně staveb na nich stojících, pozemků p. č. 2156/4, p. č. 2156/24 a p. č. 2156/49 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 11. 2000 s právními účinky vkladu ke dni 1. 12. 2000 (výpis z LV 3956 ke dni 1. 10. 2001). Pozemek p. č. 2156/55 nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2001 s právními účinky vkladu ke dni 4. 7. 2001 (kupní smlouva ze dne 26. 2. 2001 a návrh na provedení vkladu podle této kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2001). Nemovitosti tedy nabyl za trvání manželství účastníků, tedy do jejich společného jmění. Darovací smlouvou ze dne 4. 6. 2010 předmětné nemovitosti daroval své matce A. P. Právní účinky vkladu nastaly ke dni 7. 6. 2010 (darovací smlouva ze dne 4. 6. 2010 včetně katastrální doložky). Tato je darovala účastníkům do podílového spoluvlastnictví darovací smlouvou ze dne 11. 10. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 27. 10. 2010 (darovací smlouva ze dne 1. 10. 2010 včetně katastrální doložky). Neplatnost darovací smlouvy, kterou žalovaný převedl majetek v SJM účastníků na svou matku bez souhlasu žalobkyně, žalobkyně nikdy nenamítala (námitka relativní neplatnosti jí svědčila dle ust. §145 odst. 2 ve spojení s ust. §40a obč. zák. – darovací smlouva byla uzavřena za jeho účinnosti). Od 27. 10. 2010 tak účastníci vlastní předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví. Mezi účastníky nebylo sporné, že dne 16. 12. 2011 uzavřeli darovací smlouvu, v níž se dohodli, že žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. N. daruje žalovanému. Nerozporovali ani, že téhož dne uzavřeli darovací smlouvu, kterou žalovaný daroval žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl na pozemcích v k. ú. M. n. M. Smlouvy měly být dle účastníků prvním krokem při jejich majetkovém vypořádání v souvislosti s rozvodem. Smysl svého počínání však vysvětlovali rozdílně. Dle žalobkyně těmito smlouvami měly být vypořádány nemovitosti, které účastníci vlastnili v podílovém spoluvlastnictví – spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. N. za spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. M. n. M. – a protože žalovaný touto směnou nabýval majetek vyšší hodnoty (nemovitost v k. ú. N.), měla jí být tato nerovnost kompenzována větším podílem na nemovitostech, které účastníci vlastnili v SJM.“
Na základě provedeného dokazování pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že „důvodem uzavření darovacích smluv byla potřeba účastníků majetkově se vypořádat při rozvodu. Pokud se měli účastníci tímto způsobem majetkově vypořádat, je evidentní, že převody spoluvlastnických podílů na nemovitostech v k. ú. N. a v k. ú. M. spolu souvisely a byly vzájemně podmíněny (spoluvlastnický podíl žalobkyně za spoluvlastnický podíl žalovaného). Uvedené potvrzuje výpověď Ing. E. H., která vzájemné darování spoluvlastnických podílů jako ideální způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví manželů při rozvodu účastníkům doporučila. Vůle účastníků vypořádat majetek v podílovém spoluvlastnictví směnou spoluvlastnických podílů na nemovitostech v k. ú. N. a v k. ú. M. n. M. vyplývá i z žaloby, kterou se žalovaný u Okresního soudu v Břeclavi domáhal vrácení daru (spoluvlastnického podílu) na nemovitostech v k. ú. M. n. M.), protože se skutečný, v darovacích smlouvách však nevyjádřený, záměr účastníků spoluvlastnické podíly směnit nezdařil a žalovaný na rozdíl od žalobkyně spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. N. nenabyl, s čímž nesouhlasil a požadoval svůj ‚dar‘ vrátit jenom proto, že nezískal protiplnění. Převody spoluvlastnických podílů tak nebyly bezúplatné, jak je uvedeno v darovacích smlouvách, v nichž není provázanost převodů nikterak vyjádřena. Darovací smlouvy tak neodrážejí skutečnou vůli účastníků, čehož je důkazem i projednávaný spor. Povolil-li katastrální úřad vklad vlastnického práva jen podle jedné darovací smlouvy, nabyla žalobkyně spoluvlastnický podíl od žalovaného skutečně bezúplatně. To však, jak popsal žalovaný v žalobě na vrácení daru a ve vyjádření k žalobě, nebylo záměrem účastníků a jejich skutečnou vůli tento stav neodráží. Pokud by písemný projev vůle účastníků odrážel jejich skutečnou vůli (vůli spoluvlastnické podíly směnit), nemohl by být povolen vklad vlastnického práva jen ve prospěch jednoho z účastníků. Při nepovolení vkladu by tak měli oba účastníci zájem formální nedostatky smlouvy odstranit, nebo by zůstal zachován původní stav. Vzniklá situace vyvolávající spor účastníků již sama o sobě vypovídá o tom, že písemný projev vůle účastníků neodrážel jejich skutečnou vůli.“
Soud proto předmětnou darovací smlouvu ze dne 16. prosince 2011, podle níž byl posléze povolen vklad vlastnického práva na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 24 C 16/2013, shledal ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatnou. V důsledku toho posléze přistoupil k vypořádání tvrzeného spoluvlastnictví účastníků k předmětnému nemovitému majetku, jak již shora bylo zreferováno.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný 1). V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) - s ohledem na žalovaným učiněné převody spoluvlastnických podílů v rozsahu id. ½ k nemovitému majetku dotčeného žalobou v tomto řízení - usnesením ze dne 2. srpna 2016, č. j. 59 Co 44/2016-625, rozhodl o přistoupení Ing. L. Č. (nyní žalované 2/) a společnosti ADPe realitní s. r. o. (nyní žalované 3/) do tohoto řízení na místo dosavadního žalovaného, který coby spoluvlastník v rozsahu zbylé id. ½ předmětných nemovitostí nadále vystupoval v procesním postavení žalovaného 1).
Rozsudkem ze dne 21. září 2016, č. j. 59 Co 44/2016-674, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV. změnil tak, že se jednak ruší podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) k označenému nemovitému majetku, dále, že se ruší podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 3) k označenému majetku a nařizuje se prodej nemovitostí dotčených těmito výroky ve veřejné dražbě za dále stanovených podmínek, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně o vrácení zůstatků složených záloh původním účastníkům řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s právním posouzením věci. Okolnosti, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se žalovaný 1) stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále, že v průběhu odvolacího řízení jednu ideální polovinu těchto nemovitostí převedl na žalované 2) a 3), nepovažoval odvolací soud, s přihlédnutím ke stavu zápisů v katastru nemovitostí v době vydání jeho rozhodnutí, za relevantní.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále vyložil, že „účastníci uzavřeli naoko uvedené darovací smlouvy, ač ve skutečnosti šlo o směnnou smlouvu, či dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které neměly zákonem požadované náležitosti s odkazem na argumentaci soudu I. stupně, analogicky použitelnou i pro tvrzení žalovaných 2. a 3. ohledně dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Důvod absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy spočívá v obcházení zákona (§39 obč. zák.). Účastníci nerozporovali zjištění soudu I. stupně ze svědecké výpovědi Ing. E. H., která vzájemné darování spoluvlastnických podílů jako ideální způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví manželů při rozvodu účastníkům doporučila.
Uvedené akceptovatelné doporučení účastníky smlouvy souviselo s náklady při dispozici s jejich majetkem. V té době byli manželé...a podléhali osvobození od darovací daně (§19 odst. 3, §11 odst. 2 zákona č. 357/92 Sb., ve znění v době uzavření smluv), čemuž by tak nebylo v případě dohody o směně, či vypořádání podílového spoluvlastnictví (§6 odst. 1, §5 cit. zák.).“
Odvolací soud se posléze zabýval přezkumem rozsudku soudu prvního stupně z hlediska jeho rozhodnutí o zrušení a vypořádání tvrzeného spoluvlastnictví, přičemž – jak již shora bylo uvedeno – se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. S ohledem na proběhnuvší změny zápisů v katastru nemovitostí pak odvolací soud formuloval znění výše vyložených měnících výroků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní včasná dovolání.
Žalovaný 1) uplatnil v dovolání dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezil s tím, že napadené rozhodnutí se v řešení tří dále uvedených právních otázek odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně:
„1) Každý ze spoluvlastníků je vlastníkem celé věci v podílovém spoluvlastnictví; rozdělena podílem není společná věc, ale spoluvlastnický podíl jako míra, kterou se spoluvlastník podílí na právech a povinnostech ke společné věci. Tento právní názor je reprezentován mj. následujícími rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR: R 19/1967...R 61/1996...sp. zn. 28 Cdo 3939/2009...sp. zn. 26 Cdo 26/2009...
2) Ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může dojít také převodem celého spoluvlastnického podílu mezi dvěma výlučnými spoluvlastníky. Tento právní názor byl vysloven mj. v usnesení Nejvyššího soudu ČR: sp. zn. 22 Cdo 2476/2005...
3) Pokud se vůle účastníků nijak neliší od písemného obsahu smlouvy, nelze písemnou smlouvu kvalifikovat jako zastřené právní jednání. Tento právní názor zastává Nejvyšší soud ČR mj. v následujících rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 3/2005...sp. zn. 30 Cdo 885/2012...“
Podle žalovaného 1) napadené rozhodnutí se odchyluje i od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky [(dále již „Ústavní soud“); dovolatel odkazuje na označené nálezy Ústavního soudu].
V další části svého dovolání žalovaný 1) velmi podrobně uplatňuje svou dovolací argumentaci (ve vztahu k výše vymezeným právním otázkám), přičemž dospívá k závěru, že „předmětná darovací smlouva je tedy platná; převodem spoluvlastnického podílu žalobkyně na žalovaného 1. podílové spoluvlastnictví zaniklo a žalovaný 1. se stal výlučným vlastníkem komplexu nemovitostí v N. Pokud žalobkyně i přesto učinila tyto nemovitosti předmětem zrušení a vypořádání, učinila tak v rozporu s hmotným právem a není tedy aktivně legitimována k podání takové žaloby; její žaloba by proto měla být v celém rozsahu zamítnuta.“ Z uvedených důvodů žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadeným rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady řízení (před soudy všech stupňů).
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření učiněném prostřednictvím svého advokáta (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného 1). Žalovaný 1) není věcně legitimován k podání dovolání, neboť účastníky soudního řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohou být pouze podíloví spoluvlastníci. Původní podílový spoluvlastník – žalovaný 1) svůj podíl na předmětných nemovitostech převedl na žalované 2) a 3), takže podílovými spoluvlastnicemi jednotlivých nemovitostí jsou právě žalované 2) a 3), nikoliv žalovaný 1), což bylo reflektováno i posléze (ve smyslu §107a o. s. ř.) vydaným procesním rozhodnutím odvolacího soudu. Žalovaným 1) v dovolání vymezené právní otázky ve skutečnosti v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu řešeny nebyly. „Ústředním motivem tohoto řízení bylo posuzování právních úkonů účastníků, zkoumání a posuzování jejich vůle, soulad skutečně provedených úkonů se zákonem a zjištění jejich platnosti či neplatnosti.“ Navíc je zapotřebí vycházet ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, nikoliv tvrzeného žalovaným 1) v dovolání. Soudy dospěly k závěru, že vůlí účastníků darovacích smluv bylo uzavření směnné smlouvy, která byla jako zastřený právní úkon pro nedostatek formy shledána absolutně neplatnou. Tyto smlouvy nelze považovat ani za dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jak formuluje žalovaný 1) v dovolání, neboť to vůlí účastníků nebylo a v samotném řízení to ostatně nebylo ani tvrzeno. I kdyby však soud takto mezi dotčenými účastníky učiněné právní úkony posoudil, uplatnily by se tytéž důvody pro posouzení tohoto úkonu jako absolutně neplatného, a to s odkazem na nedostatek formy a absenci projevu vůle na téže listině. Pokud soudy dospěly k závěru, že důvod simulace spočíval v daňovém zvýhodnění, nelze akceptovat názor žalovaného 1), který nyní tvrdí, že k jakémukoliv daňovému zvýhodnění s ohledem na textaci právních předpisů nedošlo. V soudním řízení bylo zjištěno, že vůlí účastníků řízení nebylo si nemovitosti vzájemně darovat. Byť žalovaný 1) namítá, že odvolacím soudem došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, s ohledem na obsah dovolání lze mít za to, že žalovaný 1) uplatňuje toliko vady skutkové, což by předmětem dovolacího přezkumu být nemělo. Oba soudy uskutečněné právní úkony posoudily podle jejich obsahu a zejména podle vůle jejich jednotlivých účastníků. Obsahem těchto právních úkonů byla směna nemovitostí, což bylo na základě provedeného dokazování zjištěno soudem prvního stupně a soudem odvolacím jako správný závěr potvrzeno. V rámci dovolání by tento skutkový závěr neměl být zpochybňován. I kdyby však uvedené darovací smlouvy měly být považovány za jiný zastřený právní úkon – např. smlouvu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (což však ani jedna ze stran netvrdila) uplatnily by se tytéž důvody pro posouzení tohoto právního úkonu jako absolutně neplatného, a to s odkazem na nedostatek formy a absenci projevu vůle na téže listině. Jednalo by se tedy o stejný případ jako v případě zastřené smlouvy směnné. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Na vyjádření žalobkyně reagoval žalovaný 1) písemnou replikou. K absenci věcné (pasivní) legitimace žalovaný 1) uvedl, že Nejvyšší soud se ve vztahu k určování vlastnictví a věcné legitimace vyjadřuje naprosto jednoznačně, a to tak, že věcně legitimovanou osobou v řízení o určení vlastnictví musí být vždy osoba, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, nebo ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003). Pokud by došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi dvěma subjekty, aniž by byl reflektován stav, že v katastru je jako spoluvlastník veden subjekt třetí, došlo by tak k duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí, přičemž tento duplicitní stav by bylo nutno řešit další žalobou o určení vlastnictví nemovitosti, což je zjevně nežádoucí (žalovaný 1/ v tomto směru odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 585/2012); v uvedeném směru se proto žalovaný 1) ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Žalovaný 1) má za to, že dovolacímu soudu předestřel k zodpovězení právní otázky, které se předmětného sporu reálně týkají. Pochybení obou soudů lze spatřovat v nedostatečném akcentu na autonomii vůle smluvních stran, který se projevil ve formalistickém přístupu kvalifikace smlouvy.
Dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly (rovněž prostřednictvím svého advokáta) žalované 2) a 3) (dále též „dovolatelky“), neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezují tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odvolací soud se odchýlil mj. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 885/2012 ze dne 25. 4. 2012 či rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 3/2005 ze dne 22. března 2006, kterážto rozhodnutí, jsouce reprezentanty judikatury dovolacího soudu, obsahují právní názor dovolacího soudu spočívající v tom, že směřuje-li vůle účastníků k uzavření smlouvy za jiných podmínek než je ve smlouvě uvedeno, je uzavření smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavřená za podmínek, k nimž směřovala vůle účastníků. Odvolací soud se dle názoru dovolatelek od této judikatury odchýlil v tom smyslu, že dospěl k závěru o simulaci smlouvy, ačkoliv se vůle účastníků ani podmínky, za kterých měla být daná smlouva uzavřena, a contrario od písemného vyhotovení smlouvy nijak nelišily, a ačkoliv byla smlouva zcela v souladu se zákonem.“ Podle dovolatelek je dovolání přípustné také proto, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena následující právní otázka: „Vypořádají-li smluvní strany – manželé svoje podílové spoluvlastnictví ke dvěma celkům nemovitostí různé hodnoty, každý v jiném katastrálním území tak, že se každý z manželů stane výlučným vlastníkem jednoho z celků a podílové spoluvlastnictví zcela zanikne, a to formou uzavření dvou darovacích smluv (každá k jednomu z celků), lze toto jejich jednání považovat za zastřenou směnu?“
Dovolatelky rozporují závěr obou soudů o simulaci předmětných darovacích smluv, neboť v jejich případě se jednalo o vypořádání podílového spoluvlastnictví, byť směnou, „a pro tento případ má zákon u dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí zvláštní ustanovení, které uvedenou transakci subsumuje opět pod daň darovací, tedy daňový dopad je totožný....pokud uvedenými darovacími smlouvami došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jednalo se toliko o jeden z možných důvodů realizace celé transakce, a tedy nelze konstatovat neplatnost těchto smluv, přičemž obě transakce splňují naprosto totožné podmínky a je jimi dosaženo téhož cíle.“ Dovolatelky dále namítají, že důvodem zastření skutečné smlouvy měly být podle žalobkyně a obou soudů daňové aspekty celé transakce, ovšem z obou rozsudků soudů není zřejmé (není v nich konkrétně specifikováno), v čem by měla tvrzená daňová výhodnost spočívat. Dovolatelky posléze podrobně argumentují ve prospěch závěru, že k žádnému daňovému zvýhodnění nedošlo. K otázce platnosti darovacích smluv argumentují, že není neobvyklé, že smlouvy, které jsou právními tituly vedoucími k zániku podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání, se takto neoznačují a nesou název podle toho, zda je vypořádání prováděno za úplatu či bez protiplnění. Soud prvního stupně, resp. odvolací soud „opomenul, že pakliže by se jednalo o směnu podílů, musela by výsledkem takové změny být zákonitě další existence podílového spoluvlastnictví účastníků, byť i s třetími osobami. Cílem celé majetkové transakce, ať už byla formálně označena jakkoliv, však nebylo podíly vyměnit za současného zachování podílového spoluvlastnictví, nýbrž vypořádat podílové spoluvlastnictví tak, aby nadále neexistovalo. Pokud tedy došlo k faktickému zániku spoluvlastnictví...jednalo se nikoliv o směnu, nýbrž o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání, a to tak, že žalobkyně se stala výlučným vlastníkem nemovitostí v M. a žalovaný 1 se stal, resp. se měl stát výlučným vlastníkem nemovitostí v N.“ Nelze přitom v daném případě vycházet z argumentace vyložené v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 885/2012, jelikož žalobkyně a žalovaný 1) uzavřenými smlouvami nesimulovali úplatný převod, nýbrž již popsané zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku. Dovolatelky dále poukazují na jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalovaných 2) a 3) nesouhlasí s uplatněnou dovolací argumentací dovolatelek. Předně zdůrazňuje, že dovolatelky rozporně uplatňují dva předpoklady přípustnosti dovolání (jednak pro absenci řešení určité právní otázky, dále pak z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe). V případě právní otázky dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu je žalobkyně přesvědčena, že takto položená otázka by dovolacím soudem ani řešena být neměla, neboť judikatura by neměla kauzálně dopadat na zcela konkrétní případy, měla by být nadána určitou mírou obecnosti tak, aby pod její závěry mohla být podřazena široká masa různorodých právních vztahů. To vše s ohledem na skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel. Stran daňového zvýhodnění žalobkyně uvádí, že v soudním řízení bylo zjištěno, že vůlí účastníků nebylo si nemovitosti vzájemně darovat. Žalobkyně nesouhlasí ani s argumentací dovolatelek týkající pochybení odvolacího, resp. obou soudů při výkladu obsahu předmětných darovacích smluv. Bylo zjištěno, že obsahem těchto úkonů byla směna nemovitostí, přičemž tento skutkový závěr nelze v dovolacím řízení zpochybňovat. Žalobkyně se nedopustila porušení dobrých mravů ani jakékoliv nepoctivosti, když absolutní neplatnost smluv je třeba posuzovat z moci úřední. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných 2) a 3) zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaných jsou – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustná a jsou i důvodná.
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že předmětné darovací smlouvy, které dne 16. prosince 2011 uzavřeli žalobkyně a žalovaný 1), jsou absolutně neplatné. Zatímco soud prvního stupně absolutní neplatnost shledal ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., odvolací soud konstatoval jejich absolutní neplatnost ve smyslu §39 obč. zák. pro obcházení zákona.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná darovací smlouva, jejíž předmět byl dotčen žalobou v této věci (při soudy reflektované právní argumentaci žalobkyně, že po právu k převodu předmětného spoluvlastnického podílu na žalovaného 1/, nedošlo, takže ohledně předmětného nemovitého majetku se žalovaný 1/ nemohl stát jeho výlučným vlastníkem a s tímto majetkem dále nakládat), je podle §39 obč. zák. (pro obcházení daňových předpisů) absolutně neplatná, je jím vydaný rozsudek, jímž ruší podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) a 3), vnitřně rozporný (nesoulad mezi meritorními výroky a jejich odůvodněním). Jinak řečeno, závěr o absolutní neplatnosti předmětných darovacích smluv, resp. posuzované darovací smlouvy, na základě které žalobkyně měla žalovanému 1) darovat svůj předmětný spoluvlastník podíl tak, aby se žalovaný 1) stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, vylučuje reflektovat v mezidobí žalovaným 1) učiněné další majetkové dispozice s tímto nemovitým majetkem, takže by správně mělo být – byl-li by závěr o absolutní neplatnosti uvedené darovací smlouvy správný - vypořádáno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1), přičemž účastníky řízení by měly být (coby tzv. katastrální spoluvlastníci) také žalované 2) a 3).
V daném případě ovšem odvolací soud s přihlédnutím k existenci katastrálních zápisů plynoucích ve prospěch žalovaných 1), 2) a 3) (z katastru nemovitostí vyplývá, že žalovaní 1/ a 2/ jsou spoluvlastníky, každý v rozsahu id. ½ vzhledem k celku, nemovitého majetku zapsaného na listech vlastnictví č. 5435 a č. 6500 pro obec a k. ú. N., a dále, že žalovaní 1) a 3) jsou spoluvlastníky, každý v rozsahu id. ½ vzhledem k celku, nemovitého majetku zapsaného na listu vlastnictví č. 6504 pro obec a k. ú. N.), pro své meritorní rozhodnutí vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ač v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku naopak vycházel z právního stavu (právní reality). Již pro tento nesoulad, jakkoliv jej odvolací soud odůvodňuje ve svém rozhodnutí s odkazem na stav zápisů v katastru nemovitostí, napadené rozhodnutí nemůže obstát.
I v poměrech nové úpravy občanského zákoníku je uplatnitelný závěr dovolacího soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3152/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto. Při určení okruhu spoluvlastníků ovšem není rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností.
Odvolací soud sice správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jím vydané rozhodnutí není podkladem pro zápis v katastru nemovitostí, avšak dostatečně nezohlednil, že při shora jím učiněných závěrech stěží mohou další sledovaná stadia (dražba ve vazbě na katastr nemovitostí) vést k dosažení zamýšleného vypořádání mezi žalobkyní a žalovaným 1) (pokud byl učiněn závěr o neplatnosti předmětných darovacích smluv, resp. neplatnosti odvolacím soudem posuzované darovací smlouvy ze dne 16. prosince 2011, avšak do výroků bylo pojato rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi žalobkyní a žalovanými 2/ a 3/). De lege lata již nepřichází v úvahu zápis tzv. duplicitního vlastnictví, přičemž i soudní rozhodnutí, na jehož základě má dojít k předmětnému zápisu do katastru nemovitostí, je jako veřejná listina předmětem vkladu; přitom ve vkladovém řízení příslušný katastrální úřad mj. ve smyslu §17 odst. 1 písm. f) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, zkoumá, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Znamená to tedy, že mělo-li by být vypořádáno (podle výroků rozsudku odvolacího soudu) podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných 2) a 3) k předmětnému nemovitému majetku, ač podle stavu zápisů v katastru nemovitostí žalovaný 1) je ohledně tohoto majetku stále veden jako jeho podílový spoluvlastník v rozsahu id. ½ vzhledem k celku, nemohlo by takto realizované vypořádání doznat reflexe ve vztahu ke katastru nemovitostí, dokud by navrhovaný vklad podle veřejné listiny (vzešlé na základě realizované dražby) nenavazoval na dosavadní zápisy.
Z řečeného vyplývá, že v situaci, kdy nemovitý majetek zcela nebo jen zčásti podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní třetí osoby, ač podle právního stavu jde o majetek v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a „původního“ katastrálního spoluvlastníka, je nezbytné nejprve rozsudečným výrokem deklarovat existenci spoluvlastnického vztahu dotčených osob (účastníků řízení) k onomu majetku (aby deklarovaný právní stav doznal reflexe i ve stavu zápisů v katastru nemovitostí), a teprve poté přistoupit ke zrušení a vypořádání tohoto majetku podle soudem zvoleného způsobu s tím, že žalovanými jsou rovněž (i zbylí) katastrální spoluvlastníci těchto nemovitostí.
Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jednak dovodil, že „v daném případě účastníci uzavřeli na oko uvedené darovací smlouvy, ač ve skutečnosti šlo o směnnou smlouvu, či dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které neměly zákonem požadované náležitosti...“ , a dále konstatoval, že „důvod absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy spočívá v obcházení zákona (§39 obč. zák.“).“ Tyto závěry jsou – jak bude dále vyloženo – rovněž rozporné.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.
Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle , v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení §41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, nebo ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016).
Zatímco u simulovaného jednání absentuje vážnost vůle, u právního jednání, jímž se obchází zákon, tato vážnost vůle naopak zachována je.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 47, svazek 30, nakladatelství C. H. Beck) vyložil, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. Jinými slovy vyjádřeno, k obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99).
Jelikož odvolací soud výše vyložené limity vedoucí k sankci absolutní neplatnosti právního úkonu nereflektoval, nemůže jeho rozhodnutí ani z tohoto důvodu obstát.
Kromě toho závěr odvolacího soudu o obcházení zákona žalobkyní a žalovaným 1) nebyl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložen, neboť k závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy (v tomto případě) z důvodu, že obchází daňové předpisy, nestačí pouze odkázat na příslušná ustanovení daňových zákonů, ale je nezbytné přesně vyložit, v čem konkrétně, resp. s jakými důsledky mělo dojít k obcházení zákona, obzvláště v situaci, kdy žalovaný 1) poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve vztahu ke svému tvrzení, že předmětný převod byl neúplatný, neboť jeho smyslem a účelem bylo vypořádat podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy absentuje (logicky se nabízejí) závěr o tom, v čem konkrétně (tj. s jakými konkrétními důsledky) mělo dojít k obcházení příslušných daňových předpisů [např. že v důsledku uzavřené darovací smlouvy neplynula pro toho kterého účastníka předmětná daňová povinnost, ačkoliv byla-li by uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi těmito účastníky, pak daňová povinnost (povinnost zaplatit předmětnou daň v soudem konstatované výši) by byla založena v předmětném rozsahu, v čemž je spatřováno obcházení zákona těmito účastníky atd.].
Pokud by při řádné verifikaci těchto esencí (odvolací) soud nakonec naznal, že v daném případě k obcházení zákona nedošlo, a zaobíral se opětovně otázkou simulovaného právního jednání, pak je zapotřebí uvést následující.
Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2476/2005, vyložil, že v případě, kdy jde o převod celého spoluvlastnického podílu druhému spoluvlastníku, který vlastní celý zbývající spoluvlastnický podíl, má taková nabídka logicky podobu návrhu dohody na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle níž se oslovený podílový spoluvlastník stane výlučným vlastníkem celé věci a za to zaplatí nabízejícímu spoluvlastníku jím navrženou cenu (náhradu) za jeho spoluvlastnický podíl.
V obdobném směru judikoval Ústavní soud, který v usnesení ze dne 4. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 650/2006, vyložil právní názor, že právní úprava podílového spoluvlastnictví v občanském zákoníku nevylučuje, aby ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo též převodem celého spoluvlastnictví podílu mezi dvěma výlučnými spoluvlastníky, přičemž v takovém případě se jedná o dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud by k nabídce takového převodu došlo v rámci jednání mezi těmito spoluvlastníky, nejedná se o nabídku vykonanou v důsledku zákonného předkupního práva spoluvlastníka.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, zdůraznil, že přístup ovlivněný minulou doktrínou silné veřejnoprávní ingerence do soukromoprávních poměrů chápe v zásadě jakýkoli nesoulad právního úkonu se zákonem jako způsobující neplatnost onoho právního úkonu. Kvalifikace právního úkonu jako absolutně neplatného prodělává v podmínkách upevňování atributů demokratického právního státu, zahrnujících i respekt k dispozičním oprávněním subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj. Namísto strnulého lpění na formálním pojetí neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. „za každou cenu“ se objevují v literatuře i v judikatuře úvahy, akcentující zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a dále ze dne 10. června 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 2004, č.j. 28 Cdo 440/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 9985/2003, příp. z odborné literatury – Salač, J.: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle §39 občanského zákoníku, Právní rozhledy 10/1997, str. 510 a Komentář k občanskému zákoníku publikovaný v ASPI]. Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Nejvyšší soud dospívá k závěru, že sama okolnost, že podíloví spoluvlastníci uzavřou darovací smlouvy, jimiž si navzájem darují předmětné spoluvlastnické podíly za účelem dosažení výlučného vlastnictví a tím tedy zrušení a vypořádání jejich dosavadního podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, nevede bez dalšího k závěru o absolutní neplatnosti těchto smluv. Vyjádřeno ještě jinak, jen z toho důvodu, že účastníci neuzavřeli dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v níž by explicitně vyložili svůj úmysl zrušit svou spoluvlastnickou participaci na daném nemovitém majetku, nýbrž uzavřeli toliko darovací smlouvy, jejichž právním důsledkem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitému majetku, nezakládá absolutní neplatnost těchto darovacích smluv.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek (včetně jeho výroku VIII., jimiž byly zrušeny výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, který by samostatně obstát nemohl) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (zčásti) také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu