ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.623.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 623/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci v detenčním zařízení umístěného V. A., , zastoupeného opatrovnicí pro řízení JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Modřínová 2, za účasti Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, se sídlem v Dobřanech, Ústavní 2 a Krajského státního zastupitelství v Plzni, o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu , vedené u Okresního soudu Plzeň-jih, pod sp. zn. 3 L 185/2015, o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2016, č.j. 15 Co 96/2016-125, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Okresní soud Plzeň-jih (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2016, č.j. 3 L 185/2015-87, rozhodl, že další držení umístěného V. A. ve zdravotním ústavu je přípustné po dobu šesti měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku.
K odvolání umístěného Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. května 2016, č.j. 15 Co 96/2016-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud uvedl, že umístěný nebrojí výslovně proti svému pobytu v Psychiatrické léčebně v Dobřanech, ale zejména zpochybňuje přesnost diagnózy jeho zdravotního stavu a žádá umístění v jiném ústavu. Odvolací soud poukázal na to, že detailní přesnost diagnózy není pro posouzení věci až tak významná, podstatné jsou projevy duševní poruchy posuzovaného a vzhledem k těmto projevům se všichni lékaři shodují na tom, že pobyt posuzovaného mimo ústav je pro společnost i jeho samého nebezpečný. Bylo poukázáno na to, že V. A. vraždil a nevznikla sebemenší pochybnost o tom, že příčiny a pohnutky tohoto jednání spočívaly v psychosomatickém stavu posuzovaného, tedy přes diskutovanou diagnózu je zřejmé, že příčina takového jednání spočívá právě v charakteru osobnosti V. A., která je hodnocená jak pro společnost i jeho samého bezprostředně nebezpečná.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu podal umístěný dne 14. července 2016 prostřednictvím své opatrovnice dovolání. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když nebyl předvolán k jednání dne 3. března 2016 a nemohl se tak vyjádřit ke všem skutečnostem, majícím vliv na jeho zdravotní stav, žádá, aby dovolacím soudem byla řešena otázka ustanovení §38 zákona č. 372/2011 Sb., ve spojení s §28 odst. 3 téhož zákona, jelikož i přes to, že je držen bez svého souhlasu, je pacientem ve smyslu tohoto zákona a má tedy práva pacienta a konečně poukazuje na nedostatečnost důkazů, které byly v řízení použity. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání umístěného v dané věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť přes oznamovaný rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dovolatel neuvádí žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu a neoznačuje ani žádné jiné okolnosti, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek uvedených v §237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. a §23 z.ř.s.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu