ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.940.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 940/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) V. M. , a b) D. M. , zastoupených JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, o určení vlastnictví k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 356/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 32 Co 377/2016-113, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 32 Co 377/2016-113, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem dne 23. června 2016, č. j. 12 C 356/2015-60, určil, že „bytová jednotka, nacházející se ve třetím podlaží domu s podílem 171/1600 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 3221/4, včetně podílu o velikosti 1/8 tohoto pozemku st. p. č. 3221/4 o výměře 222 m2, garáže č. 1280/12 nacházející se v prvním podlaží domu s podílem 29/1600 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 3221/4, kteréžto nemovitosti jsou u Katastrální úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. zapsány na LV č. 4757 a 4003, vedeném pro obec a katastrální území P., jakož i ideální 1/40 pozemku č. 3221/1 o výměře 888 m2 a ideální 1/40 pozemku č. 3221/9 o výměře 1654 m2, kteréžto pozemky (ostatní plochy) jsou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště N. zapsány na LV č. 4013, vedeném pro obec a katastrální území P. (dále již „bytová jednotka“ nebo „předmětné nemovitosti“) , jsou v SJM žalobců a) V. M. a b) D. M.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V předmětné věci žalobci podali žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, kterou odůvodnili tím, že kupní smlouva, na základě které byly předmětné nemovitosti převedeny na žalovaného (dále již „kupní smlouva“), byla v předchozím soudním řízení shledána absolutně neplatnou. Soud prvního stupně při hodnocení skutkového stavu vycházel ze spisu téhož soudu ve věci sp. zn. 5 C 499/2001, přičemž z rozsudku téhož okresního soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 5 C 499/2001-154, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 28 Co 392/2003-184, vzal za prokázané, že žalovaný (v řízení pod sp. zn. 5 C 499/2001 vystupující v procesním postavení žalobce) podal proti žalobcům žalobu o vyklizení předmětných nemovitostí, kterou však soud prvního stupně zamítl; toto zamítavé prvoinstanční rozhodnutí soudu bylo posléze (jako věcně správné) potvrzeno shora již označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u téhož soudu v řízení ve věci sp. zn. 5 C 499/2001 byla řešena jako předběžná otázka, zda je u žalovaného dána existence vlastnického práva, přičemž soud dospěl k závěru, že žalovaný – tehdy žalobce – není vlastníkem předmětných nemovitostí. Kromě toho bylo zjištěno, že osoba, jejíž pohledávka měla být předmětnými nemovitostmi zajištěna, byla pravomocně odsouzena za trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 aliena 2 trest. zák. a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trest. zák.
Soud prvního stupně tak při právním hodnocení dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení právní zájem a že v předmětném řízení sp. zn. 5 C 499/2001 již byla vyřešena otázka týkající okolností uzavírání kupní smlouvy vyřešena. Nalézací soud proto určil, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů předmětné nemovitosti.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 32 Co 377/2016-113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého kasačního rozhodnutí vyložil, že po skutkové stránce zůstalo řízení neúplné a z tohoto důvodu nelze věc uzavřít. Odvolací soud nejprve odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, z nějž má plynout, že pro soud je závazné toliko posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o „otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), tedy otázku, která byla předmětem sporu.“ Přitom řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění vypořádat, není pro soud v jiném řízení závazné. Odvolací soud dále citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, z nějž má vyplývat, že „posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není.“ Odvolací soud tak dospěl k právnímu závěru, že „ posuzovaná otázka, kterou si v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 499/2001 (o vyklizení předmětných nemovitostí) soudy obou stupňů shodně vyřešily vlastnictví nemovitostí, není v nyní posuzované věci pro soud závazná, neboť řešení této otázky vyplývá pouze z odůvodnění rozhodnutí v předchozím řízení, tato otázka není řešena ve výroku rozhodnutí.“ Soud prvního stupně měl podle odvolacího soudu provést důkazy k posouzení platnosti kupní smlouvy, což neučinil, a tak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky závaznosti rozhodnutí vydaného v předchozím řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto odchýlení podle dovolatelů spočívá v zásadě v tom, že odvolací soud „jednostranně odkazuje pouze“ na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, a ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, které za právně významné považují z hlediska závaznosti vyřešené předběžné otázky jiným soudem také to, zda tato předběžná otázka byla řešena přímo ve výroku předmětného rozhodnutí, či zda byla obsažena toliko v odůvodnění rozhodnutí. Podle dovolatelů tato dvě rozhodnutí dovolacího soudu „svým obsahem nekonvenují s celou řadou jiných rozhodnutí tohoto soudu“ . Praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, je obsažena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2001, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, respektive v usneseních dovolacího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1907/2010, ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2695/2010, a ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011. Dovolatelé mají za to, že převažující praxe dovolacího soudu nevyžaduje, aby předběžná otázka, která zavazuje i jiný soud při řešení jiné věci (mezi stejnými účastníky), musela být v původním řízení obsažena ve výroku rozhodnutí (resp. při zamítavém výroku by měl být posuzován výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí).
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že pokud jde o řízení vedené u téhož Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 499/2001 [v němž se nynější žalovaný (tehdy vystupující v procesním postavení žalobce) domáhal vydání rozsudku, aby nynějším žalobcům (tehdy vystupujícím v procesním postavení žalovaných) byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt a garáž, které podle žalobního tvrzení nabyl na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu s tím, že jej žalovaní užívají bez právního důvodu], soud prvního stupně v něm řešil – jak je také zrekapitulováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 704/2004 (kterým bylo dovolání žalobce – nynějšího žalovaného – proti označenému rozsudku odvolacího soudu odmítnuto; poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) – „jako předběžnou otázku vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu a garáži včetně vlastnictví jeho podílu na společných částech domu a parcel č. 3221/1, 3221/9 a 3221/4. Vyšel ze zjištění, že v příslušném katastru nemovitostí byl jako jejich vlastník zapsán žalobce a právním titulem pro tento zápis byla smlouva o převodu bytu s právními účinky vkladu k 21. 12. 2000. Z obsahu smlouvy zjistil, že ji uzavřeli žalovaní jako prodávající s žalobcem jako kupujícím 6. 3. 1998. Ohledně kupní ceny ve výši 800.000,-Kč obsahuje smlouva údaj, že ji zaplatil kupující prodávajícím hotově před jejím podpisem. Dále je v ní uvedeno, že kupující potvrzuje svým podpisem převzetí vyklizeného bytu a garáže včetně klíčů, a dále, že byla uzavřena před advokátem JUDr. L. F., který ověřil totožnost účastníků. Z dalších podrobně analyzovaných důkazů soud ale zjistil, že šlo toliko o fiktivní převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve skutečnosti se jednalo o zajištění půjčky 550.000,-Kč sjednané mezi zcela odlišnými subjekty, a to O. M. a V. J., přičemž žalovaní měli poskytnout simulovaným převodem vlastnického práva k uvedeným nemovitostem zajištění této půjčky. Žalobce v daném případě nevystupoval fakticky jako kupující, ale pouze jako osoba ‚nastrčená‘ svědkem M. pro ‚zpřehlednění situace‘. Soud konstatoval, že předmětem řízení byla ochrana vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák., jehož se žalobce domáhal, avšak s odkazem na §37 odst. 1 obč. zák. shledal uzavření předmětné smlouvy o převodu vlastnictví předmětných nemovitostí absolutně neplatným právním úkonem. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 28 Co 392/2003-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že nemá důvod odchýlit se od skutkových závěrů soudu prvního stupně a správným shledal i jeho právní závěr. Uvedl, že smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky a garáže nebyla uzavřena svobodně a především vážně. Šlo o absolutně neplatný právní úkon, na jehož základě se žalobce nemohl stát vlastníkem bytu.“
Podle §135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je potřeba vykládat v úzké souvislosti s §159a odst. 1 o. s. ř. a §159a odst. 4 o. s. ř. Z nich vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000 (publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, svazek 13 pod č. C 909, C. H. Beck) zaujal právní názor, že řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, je pro soud takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené.
V usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4054/2009, dovolací soud vyložil, že byla-li žaloba na vyklizení nemovitosti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není vlastníkem této nemovitosti, nelze v následném řízení (ani v témže řízení v rámci rozhodování o vzájemné žalobě) mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalobce vlastníkem této nemovitosti je (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, usnesení téhož soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006, nebo nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).
Lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009, v němž bylo vyloženo, že jestliže otázka platnosti smlouvy (o převodu nemovitosti) byla v předchozím řízení o plnění z této smlouvy závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace ustanovení §159a, avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v uvedeném směru též svůj právní názor v odůvodnění svého rozhodnutí také patřičně vyložil (ať již s výsledkem, že předmětným soudním rozhodnutím ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout, že v ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již pravomocně rozhodnuta.
Konečně velký senát (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (publikovaném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82/2014) vyložil a odůvodnil právní názor, že „Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není.“
Z připomenuté judikatury, představující ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v řešení otázky závaznosti soudních rozhodnutí z hlediska (pravomocného vyřešení) předběžných právních otázek, tedy vyplývá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že pro rozsouzení v této věci není právně významné vyřešení otázky neplatnosti předmětné převodní smlouvy v předchozím soudním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 499/2001, respektive, že z předmětného pravomocného rozsudku (stran řešení uvedené předběžné otázky) není povinen vycházet.
Ostatně (i nebýt shora připomenuté judikatury) bylo by očividně v rozporu s principy právního státu a předvídatelnosti soudního rozhodování, pakliže by soud v jiném řízení, probíhajícím mezi týmiž účastníky v rámci téhož skutkového rámce věci (byť s jinak formulovaným žalobním požadavkem) nereflektoval (nevycházel) z již pravomocně přijatého právního názoru (třeba i obsaženého pouze v odůvodnění rozsudku, neboť podané žalobě pro takto učiněný právní závěr nebylo vyhověno a bylo tudíž vydáno negativní rozhodnutí) týkajícího se předmětné právní otázky, a sám si znovu (a třeba zcela odlišně) tuto (pro něj předběžnou) právní otázku vyřešil.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu