ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1387.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1387/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně GREENMAIL s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 26450143, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované J. Ch. , zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, o zaplacení částky 9 998 802 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 662/1995, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 3/2016-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. 7. 2014, č. j. 47 Cm 662/1995-148, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 9 998 802 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvádí, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Spatřuje-li dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení §237 o. s. ř. míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně - podle obsahu dovolací argumentace - domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Jestliže by dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Odkazuje-li dovolatelka v souvislosti s otázkou platnosti ručitelského závazku na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, je dovolání vnitřně rozporné, neboť z jeho obsahu se podává, že tato rozhodnutí považuje za správná a není tedy v jejím zájmu, aby dovolací soud předmětnou otázku posoudil jinak.
I kdyby bylo možno dovodit, že podle názoru dovolatelky se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Cdo 56/2007, ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 320/2000, a ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2384/98, považoval-li za řádné a určité vymezení zajištěného závazku v ručitelském prohlášení jeho označení jako závazku vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. 234856-098 bez uvedení data smlouvy o úvěru, přestože smlouva o úvěru předložená žalobkyní není označena tímto číslem, ani tento předpoklad přípustnosti dovolání není dán. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Podle zjištění soudů nižších stupňů je číslo 234856-098 číslem účtu, na němž byl veden úvěr poskytnutý dlužnici, a prohlášení o ručitelském závazku bylo podepsáno téhož dne jako smlouva o úvěru, tvořilo přílohu smlouvy o úvěru a bylo její nedílnou součástí. Od závěrů vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu uvedených dovolatelkou se tak odvolací soud z důvodů tvrzených dovolatelkou neodchýlil.
Ve zbytku dovolací argumentace dovolatelka neuvádí žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které by se měl Nejvyšší soud podle jejího názoru při řešení otázek hmotného nebo procesního práva odchýlit (posoudit tuto otázku jinak). Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Prostřednictvím tvrzení, že „napadá věcnou nepříslušnost soudu prvního stupně“ a že soudy nižších stupňů neprovedly „žádný z žalovanou navrhovaných důkazů“, dovolatelka uplatňuje vady řízení, které samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soudy nižších stupňů procesních pochybení dopustily (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Pro úplnost lze dodat, že řízení ve věci bylo zahájeno již 24. 1. 1995 a věcná příslušnost tehdy krajského obchodního soudu jako soudu prvního stupně vyplývala z ustanovení §9 odst. 3 písm. b) pod písm. nn) a pp) o. s. ř., ve znění k datu zahájení řízení.
Dovolatelka dále soudům nižších stupňů vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, konkrétně má za to, že nebyl řádně prokázán vznik a výše pohledávky. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. V části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů však dovolání trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu