ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2256.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2256/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové , se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, PSČ 760 01, insolvenční správkyně dlužníka Bc. P. Š., zastoupené Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1894/4, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Vyškov – Dědice, Kopřivova 596/24 , se sídlem ve Vyškově -Dědicích, Kopřivova 596/24, PSČ 682 02, identifikační číslo osoby 26896150, o zaplacení 117 981,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 215/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 Co 66/2015-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 9. 2014, č. j. 6 C 215/2013-95 tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím a zaplacení smluvní pokuty, zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či 32 Cdo 2429/2016, ze dne 20. 9. 2016). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť dovolatelka „má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a otázka hmotného práva má v této věci být dovolacím soudem vyřešena jinak.“
Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se v otázce posouzení účastníky uzavřené smlouvy podle občanského zákoníku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť v dovolání pouze obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by označila jakékoli rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl podle jejího názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že ani žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.).
Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení žalované částky s příslušenstvím, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání v části směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu o zaplacení smluvní pokuty směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o žádný z případů, jež by v intencích ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení (nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o pracovněprávní vztah nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1136/2013), přičemž přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě žalovanému byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně, ani výše nákladů odvolacího řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu