ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2411.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2411/2017-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, proti žalované INTER GIPS, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Ke Smíchovu 126, identifikační číslo osoby 62415051, zastoupené JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, o zaplacení částky 158 240,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 80/2011, o dovoláních žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 90/2016-263, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 390 Kč do tří dnů právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 26 Cm 80/2011-232 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobci částku 158 240,30 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 106 228,92 Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 101 837 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, přičemž co do přípustnosti uvedl, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného a zejména procesního práva, která v rozhodovací praxi soudu nebyla vyřešena“, a dále má za to, že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání výslovně pouze proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobci uloží zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 168 146 Kč.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že první výrok rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správný z důvodů, jež podrobně rozvedla. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, a aby napadené rozhodnutí ve druhém výroku změnil tak, že uloží žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 168 146 Kč, a aby žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 520 Kč.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K dovolání žalobce:
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného a zejména procesního práva, která v rozhodovací praxi soudu nebyla vyřešena“. Ve své obsáhlé dovolací argumentaci však neformuluje žádnou právní otázku, nýbrž zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož v řízení nebylo prokázáno provedení a předání prací vyúčtovaných fakturou č. 06112007 žalované. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se patrně mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu údajné nedostatky v plnění jeho poučovací povinnosti a v odůvodnění rozhodnutí, aniž by však formuloval jakoukoli otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vady řízení relevantní, neboť - jak bylo uvedeno výše - podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Dovolatelem tvrzené porušení rovnosti stran Nejvyšší soud neshledal. Jestliže se dovolatel domnívá, že (jakákoliv) námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod je uplatitelná jako dovolací důvod, nelze mu bez dalšího přisvědčit. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uzavřel, že názor vyjádřený např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, je nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny, která je součástí právního řádu). Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
K dovolání žalované:
Dovolatelka napadla výslovně pouze druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, majíc za to, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku však dovolatelka, ač zastoupena advokátem, nedostála, neboť neodkázala na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by napadené rozhodnutí podle jejího názoru bylo v rozporu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. 12. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu