ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2909.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2909/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PRIMÁTOR a.s. , se sídlem v Náchodě, Dobrošovská 130, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 47468661, zastoupené JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se sídlem v Červeném Kostelci, Dvořáčkova 1177, proti žalovaným 1) Rücon, a.s. , se sídlem v Piešťanech, Bratislavská 2806/5, PSČ 921 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36718831, zastoupené JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013/27 a 2) Š. T., o zaplacení 2 233 096 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 8/2014, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2017, č. j. 47 Co 308/2016-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Noska.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 14 C 8/2014-263, Okresní soud v Náchodě uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím s tím, že ve výši plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Žalovaná 1) napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) byla dne 1. 3. 2007 uzavřena rámcová kupní smlouva ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2008, v níž se strany ve smyslu §659 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) rovněž dohodly na výpůjčce stáčecích zařízení za účelem propagace piva a limonády, které žalobkyně vyrábí. Žalovaná 1) se v čl. 11.2 této smlouvy zavázala, že na zařízeních vypůjčených od žalobkyně bude stáčet pouze pivo a limonády značky PRIMÁTOR. Podle čl. 11.3 smlouvy výpůjčka stáčecího zařízení trvá po dobu jeho životnosti, nejdéle po dobu trvání rámcové kupní smlouvy a žalobkyně má právo požadovat vrácení stáčecího zařízení s příslušenstvím ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy k vrácení. Pro případ, že stáčecí zařízení nebude vráceno včas, případně bude vráceno ve stavu, který je v rozporu se smlouvou, si strany v čl. 11. 4. smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši hodnoty stáčecího zařízení s příslušenstvím uvedené v dodacích listech. Žalovaná 1) podle předmětné smlouvy také převzala všechny nesplněné závazky společnosti BEER COM s. r. o. týkající se vypůjčených stáčecích zařízení s příslušenstvím, jež tato společnost měla vůči žalobkyni na základě smlouvy uzavřené dne 14. 12. 2005. Za splnění závazků žalované 1) vyplývajících z čl. 8 a čl. 11 rámcové kupní smlouvy se v „Dohodě o ručení a ručitelském prohlášení“ ze dne 1. 3. 2007 zaručil žalovaný 2).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyní nepodepsané dodací listy a mezinárodní nákladní listy neprokazují, že jí bylo stáčecí zařízení a jeho příslušenství vráceno. Nepřisvědčil námitce žalované 1), že ujednání o smluvní pokutě je neurčité, protože z něj není zřejmé, zda hodnota vypůjčeného zařízení byla sjednána včetně nebo bez daně z přidané hodnoty, ani její námitce, že ujednání o termínu vrácení stáčecího zařízení je v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že smluvní ujednání týkající se práva žalobkyně na smluvní pokutu je srozumitelné a dostatečně určité (výše smluvní pokuty byla sjednána s odkazem na cenu stáčecího zařízení uvedenou na jednotlivých dodacích listech).
Důvodnou není podle odvolacího soudu ani námitka žalované 1) týkající se nepoměru výše smluvní pokuty a hodnoty vypůjčeného a nevráceného stáčecího zařízení s příslušenstvím. Smluvní pokuta měla primárně zajišťovat hospodářský záměr žalobkyně, aby byly na vypůjčeném zařízení stáčeny její výrobky, čímž měla být těmto výrobkům rovněž prováděna reklama. Uhrazovací a sankční funkce smluvní pokuty byly podle odvolacího soudu pro žalobkyni sice vedlejší, avšak neméně důležité. Výši smluvní pokuty posoudil odvolací soud jako přiměřenou.
Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že ujednání obsažené v čl. 11.3 předmětné smlouvy týkající se trvání výpůjčky po dobu životnosti stáčecího zařízení je možné hodnotit jako neurčité, a proto neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. Toto ujednání je sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačné, přičemž jeho neurčitost nelze odstranit ani překlenout za použití výkladových pravidel.
Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno vrácení vypůjčených stáčecích zařízení žalobkyni. Dodací listy, které dovolatelka předložila, jednoznačně potvrzují předání jednotlivých zařízení smluvenému dopravci, jenž je následně dodal do sídla žalobkyně. Podpis osoby, která zboží od dopravce přebírá, není podle dovolatelky náležitostí dodacího listu.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1242/2008, dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o platnosti rámcové kupní smlouvy v části týkající se smluvní pokuty, a vytýká mu, že posoudil-li ujednání obsažené v jejím čl. 11.3 jako neplatné, měl dospět rovněž k závěru o neplatnosti jejího čl. 11.4.
Odvolací soud podle dovolatelky rovněž přehlédl, že v okamžiku, kdy měl žalobkyni vzniknout nárok na smluvní pokutu, skončila naprosté většině vypůjčeného zařízení s ohledem na jeho stáří životnost. Protože se strany v čl. 11.3 předmětné smlouvy dohodly, že výpůjčka trvá po dobu životnosti stáčecích zařízení, nejdéle však po dobu trvání rámcové kupní smlouvy, uplynula podle dovolatelky doba výpůjčky tím, že jednotlivá stáčecí zařízení a jejich komponenty dovršily, resp. překročily hranici své životnosti, a proto není možné aplikovat čl. 11.4 rámcové kupní smlouvy.
Dovolatelka dále namítá, že i kdyby bylo možné rámcovou kupní smlouvu v části týkající se smluvní pokuty považovat za platnou, je smluvní pokuta zcela zjevně nepřiměřená, odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku. K této námitce dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či 32 Cdo 2429/2016, ze dne 20. 9. 2016). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť dovolatelka uvedla, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“
Označila-li navíc dovolatelka jako jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. skutečnost, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává shora – neučinila.
Pokud dovolatelka zamýšlela uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že jí předestřená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebyl tento předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněn, neboť každé z jí odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší jinou otázku – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, se zabývá otázkou rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, usnesení ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011, posouzením přiměřenosti smluvní pokuty a rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1242/2008, identifikací postupovaných pohledávek. Dovolatelka neuvedla, v čem podle ní spočívá rozdílnost rozhodování v uvedených věcech (z dovolání není zřejmé, jaká rozdílná řešení právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají) a Nejvyšší soud v žádné otázce hmotného práva rozdílné rozhodování neshledal.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost zjištěného skutkového stavu věci (nevrácení vypůjčených stáčecích zařízení s příslušenstvím žalobkyni), patrně přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných nahradit státu náklady za řízení před soudem prvního stupně, a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše těchto nákladů nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 9. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu