ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4406.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4406/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PERSO International s.r.o. , se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému V. P. , se sídlem v Jesenici, zastoupenému Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 154, o zaplacení 84 410,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 28 C 11/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 21 Co 395/2016-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (na č. l. 120 spisu) změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 4. 2016, č. j. 28 C 11/2015-67, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 84 410,14 Kč (výrok pod bodem I.), a dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 45 439 Kč (výrok pod bodem II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jeho skutkové závěry označil v zásadě za správné a v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dne 10. 5. 2010 smlouva o spolupráci, kterou soudy obou stupňů shodně právně kvalifikovaly jako nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Tato smlouva má všechny potřebné náležitosti, jsou v ní podrobně vymezeny povinnosti obou smluvních stran a je v ní uvedena i doba, na kterou je sjednávána. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku odvolatele (žalovaného), že při uzavírání smlouvy byl uveden v omyl; s ohledem na určitost a srozumitelnost jejich ujednání musel žalovaný podle odvolacího soudu vědět a muselo mu být jasné, co podepisuje a k čemu se zavazuje. Připomenul, že otázka platnosti předmětné smlouvy o spolupráci jím byla kladně vyřešena v celé řadě obdobných sporů mezi žalobkyní a jinými žalovanými, když rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 29 Co 317/2015-200, bylo rozhodnuto i ve věci týchž účastníků, ale za jiné období. Závěr soudu prvního stupně o určitosti smlouvy o spolupráci je podle odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na niž poukazuje.
Pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení sjednaného tzv. minimálního měsíčního poplatku za rozhodné období (srpen 2011 až červenec 2012) a smluvní pokuty za prodlení s úhradou měsíčních poplatků odvolací soud považoval za zásadní vyřešení otázky ukončení smlouvy o spolupráci mezi účastníky dohodou. V této souvislosti sdílí názor soudu prvního stupně, že přípis žalovaného ze dne 23. 7. 2011 nelze posoudit jako odstoupení od smlouvy podle jejího čl. 9 odst. 1, ani jako výpověď podle čl. 12 odst. 1. Podle názoru odvolacího soudu je však obsahem uvedeného podání zcela jednoznačně návrh žalovaného na ukončení smlouvy o spolupráci dohodou, který žalobkyně, s ohledem na své následné kroky (vyjádření, že se žalovaný svým přístupem vyřadil z podnikání, zařazení žalovaného na tzv. černou listinu, zrušení e-mailové adresy obsahující část označení žalobkyně), fakticky akceptovala. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu jsou platby za období, které následovalo až po ukončení vztahu mezi účastníky, není žalobní nárok podle posouzení odvolacího soudu důvodný.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil při aplikaci §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) a při zjišťování jejího projevu vůle. Vytýká mu, že postupoval v rozporu s výkladovými pravidly projevu vůle, s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i nálezy Ústavního soudu, na které poukazuje. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud prezentoval její jednání (přednesu na odvolacím jednání, zařazení žalovaného na tzv. černou listinu a zrušení e-mailové adresy) vadně, když při řádné aplikaci §35 obč. zák. by nemohl dojít k závěru o existenci jejího projevu akceptovat návrh žalovaného na ukončení spolupráce dohodou. Podle jejího názoru jí odvolací soud připsal vůli, kterou neprojevila a v podstatě tak nahradil či změnil její projevy vůle, což je podle soudní judikatury citované samotným odvolacím soudem nepřípustné. Podle dovolatelky odvolací soud aplikoval nesprávně nejen §35 odst. 2 obč. zák., ale i §35 odst. 1 obč. zák., čímž došlo podle jejího mínění k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka dále popisuje vady řízení, jichž se odvolací soud podle jejího přesvědčení dopustil. Předně mu v této souvislosti vytýká, že bez provedení dalšího dokazování dospěl k závěru o ukončení spolupráce dohodou, ačkoli soud prvního stupně neučinil žádné skutkové zjištění o tom, že by obsahem předmětného dopisu žalovaného byl projev jeho vůle, který by bylo možné považovat za návrh dohody o ukončení spolupráce, a ani nedovodil žádná skutková zjištění, na základě nichž by bylo možné dospět k závěru o konkludentní vůli žalobkyně akceptovat návrh dohody. Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí na skutkovém závěru, že obsahem předmětného dopisu žalovaného je návrh na ukončení spolupráce dohodou, a rovněž tak posoudil-li zařazení žalovaného na tzv. černou listinu (seznam partnerů žalobkyně, u nichž žalobkyně doporučuje platbu v hotovosti nebo předem) jako akceptaci návrhu dohody na ukončení spolupráce ze strany žalobkyně konkludentní formou, odchýlil se od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a vyšel tak ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil. Podle názoru dovolatelky odvolací soud tímto nesprávným postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; došlo tak k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jelikož odvolací řešil tuto otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou poukazuje. Další vada v procesním postupu odvolacího soudu souvisí podle dovolatelky s hodnocením části závěrečného návrhu jejího zástupce v odvolacím řízení. Tvrdí, že v případě jeho sdělení o vyřazení žalovaného z podnikání šlo pouze o konstatování faktického stavu (tedy že se žalovaný rozhodl sám ve sjednaném modelu spolupráce nadále nepodnikat); k závěru o uzavření jakékoliv dohody mezi účastníky však závěrečný návrh jejího zástupce žádnou vypovídací schopnost nemá, neboť žádnou informaci v tomto směru neobsahuje. Kritice dovolatelka rovněž podrobuje hodnotící postup odvolacího soudu, pokud svůj závěr o uzavření dohody o ukončení spolupráce vyvodil ze skutkového závěru o zrušení e-mailové adresy žalovaného.
V případě závěru odvolacího soudu o existenci konkludentního jednání a vůle žalobkyně směřujících k akceptaci návrhu žalovaného na ukončení smlouvy o spolupráci dohodou jde podle dovolatelky o hrubý excess z povinností stanovených pro hodnocení důkazů v §132 o. s. ř. a o nepřípustnou libovůli.
Vadu řízení naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. zakládá podle dovolatelky i neprovedení účastnického výslechu jejího jednatele, který navrhla k otázce funkčnosti e-mailové schránky zřízené pro žalovaného. Soud prvního stupně jejímu návrhu pro nadbytečnost nevyhověl a neučinil tak ani odvolací soud, ačkoli byl povinen tento důkaz v zájmu zachování spravedlivého procesu a respektování §120 o. s. ř. provést v situaci, kdy chtěl změnit skutkové zjištění soudu prvního stupně, a žalobkyně k průkazu svého tvrzení uplatnila řádně a včas důkazní návrh.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Dovolatelkou předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předkládá-li dovolatelka k řešení otázku hmotného práva, zda-li konkludentně akceptovala návrh žalovaného ze dne 23. 7. 2011 na ukončení smluvní spolupráce dohodou, zakládá svou argumentaci převážně na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu o jejím následném chování (přednesu jejího zástupce na odvolacím jednání, zařazení žalovaného na tzv. černou listinu a zrušení jeho e-mailové adresy) jako reakci na úkon žalovaného z uvedeného data. Dovolatelka však zřejmě přehlédla, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ) a není jimi naplněn ani ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že ze strany žalobkyně došlo ke konkludentní akceptaci návrhu žalovaného na ukončení smlouvy o spolupráci dohodou, opřel ho – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – o bohatou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatelkou tvrzené odchýlení se odvolacího soudu od této judikatury, řešící interpretaci formulované otázky podle §35 obč. zák., dovolací soud neshledal. Odvolací soud, vycházeje ze znění §35 odst. 2 obč. zák., vysvětlil, jaká výkladová pravidla tato právní norma obsahuje, přičemž vyjmenoval i prostředky (gramatické, logické a systematické), jimiž musí být nejprve jazykové vyjádření právního úkonu vykládáno. Přitom zdůraznil nutnost na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku učinění právního úkonu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (například na jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99) akcentoval, že interpretace právního úkonu ze strany soudu nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel má pouze směřovat k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovně či konkludentně, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Odvolací soud postupoval v souzené věci v souladu s jím vysvětlenými výkladovými pravidly projevu vůle, jestliže na vůli smluvních stran usuzoval nejen na základě izolovaně vybraných článků samotného textu smlouvy (resp. jeho výkladu) a okolností, za nichž k danému úkonu došlo, ale i z následného chování účastníků smlouvy. Uzavřel-li pak, že žalovaný ve svém přípise ze dne 23. 7. 2011 žalobkyni jednoznačně navrhl ukončení spolupráce dohodou a že žalobkyně svými kroky, které následovaly po návrhu žalovaného na ukončení spolupráce dohodou a které popsal v odůvodnění rozhodnutí, ukončení smlouvy o spolupráci dohodou fakticky akceptovala, při výkladu a aplikaci §35 obč. zák. se od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou formulovaná otázka hmotného práva, zda-li z její strany došlo ke konkludentní akceptaci návrhu žalovaného na ukončení spolupráce dohodou, tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci není v případě dovolatelkou shora popsaných procesních otázek, které zahrnují její námitky o tvrzených vadách řízení (odchýlení se odvolacího soudu – bez provedení dalšího dokazování – od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, hodnocení části závěrečného návrhu právního zástupce žalobkyně, neprovedení navrženého účastnického výslechu jednatele žalobkyně). Z tohoto důvodu nemohou ani dovolatelkou formulované procesní otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
V případě tvrzeného nesprávného procesního postupu odvolacího soudu by mohlo jít o vadu (vady) řízení. I kdyby však odvolací soud řízení některou z vytýkaných vad zatížil, nemohly by námitky dovolatelky přípustnost dovolání založit; podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž odvolací soud přihlíží k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. 12. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu