ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.469.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 469/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s. , se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, identifikační číslo osoby 47115289, zastoupené JUDr. Pavlem Odstrčilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Na Jarově 2425/4, proti žalovaným 1) F. P. , 2) I. P. , zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68 a 3) K. P. , o zaplacení částky 323 303,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 3/2008, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2015, č. j. 28 Co 59/2013-318, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 3. 2015, č. j. 28 Co 59/2013-325, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2015, č. j. 28 Co 59/2013-318, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 3. 2015, č. j. 28 Co 59/2013-325, v části směřující proti prvnímu výroku, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 13 C 3/2008-273 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni částku 323 303,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2005 do zaplacení, a to se žalovanými 1) a 3), kterým tuto povinnost uložil rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 13 C 3/2008-116, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalších žalovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanými 1) a 2) [dále též jen „dlužníci“] 18. 10. 2002 smlouvu o překlenovacím úvěru ke smlouvě o stavebním spoření, na jejímž základě poskytla dlužníkům úvěr ve výši 350 000 Kč s úrokem ve výši 6,9 %. Součástí smlouvy o překlenovacím úvěru byly všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření a smluvní podmínky pro poskytování úvěrů ze stavebního spoření a překlenovacích úvěrů. Dlužníci se zavázali úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách 2 450 Kč představujících úroky z úvěru a ukládat dohodnuté částky stavebního spoření do 30. 6. 2008, kdy mělo dojít k přidělení cílové částky. Podle smluvních podmínek pro poskytování úvěrů se úroky z úvěru vždy na konci čtvrtletí připíší na vrub účtu a připočtou k zůstatku dluhu. Pohledávku žalobkyně zajistil 18. 10. 2002 písemným ručitelským prohlášením žalovaný 3). Dlužníci dohodnuté splátky nespláceli řádně a včas. Žalobkyně proto od smlouvy o překlenovacím úvěru 20. 7. 2005 odstoupila a vyzvala dlužníky i ručitele k vrácení poskytnutých peněžních prostředků spolu s příslušenstvím do 10 dnů. Přípisy byly dlužníkům i ručiteli zaslány doporučeně.
S odkazem na ustanovení §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení dluhu z překlenovacího úvěru a námitka promlčení vznesená žalovanou 2) není důvodná, neboť promlčecí doba podle ustanovení §394 odst. 1 obch. zák. počala běžet odstoupením od smlouvy, tedy dnem 20. 7. 2005, a pokud žalobkyně podala žalobu 20. 9. 2007, učinila tak v průběhu čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 obch. zák.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované 2) v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění citovaného opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve správném znění (první výrok), změnil částku, kterou je žalovaná 2) povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení §506 obch. zák., podle něhož je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je ve vztahu k obecným ustanovením o odstoupení od smlouvy podle §345 a násl. obch. zák. v poměru speciality. Nárok žalobkyně na vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o překlenovacím úvěru uzavřené podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. se tak řídí tímto speciálním ustanovením a úvaha žalované 2) o nároku žalobkyně jako nároku z bezdůvodného obohacení je nesprávná.
Zabývaje se námitkou promlčení odvolací soud uzavřel, že „v posuzované věci je pro počátek běhu promlčecí doby určující žalobcův úkon odstoupení od předmětné úvěrové smlouvy dopisem ze dne 20. 7. 2005, jejž žalovaná č. 2, jak sama potvrdila, obdržela“. S poukazem na čtyřletou promlčecí dobu v obchodněprávních vztazích podle ustanovení §397 obch. zák. přitakal závěru soudu prvního stupně, že námitka promlčení není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se „jednak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak řešil otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jednak vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označuje tvrzení žalované 2) za nepravdivá a absurdní a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, a dále například usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. již citované R 4/2014).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka na žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neodkázala a z obsahu dovolání není ani zřejmé, která dovolacím soudem vyřešená otázka hmotného či procesního práva by měla být posouzena jinak.
Přitom z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz , odmítl).
Přípustnost dovolání nezakládají námitky, kterými dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že smlouva o úvěru není neplatná podle ustanovení §39 ani §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), nesprávné posouzení otázky, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení dluhu není v rozporu s dobrými mravy, a nesprávnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neaplikoval-li odvolací soud ustanovení §150 o. s. ř., neboť dovolatelka kromě obsáhlé polemiky se závěry odvolacího soudu stran posouzení těchto otázek neuvedla, který z předpokladů přípustnosti avizovaných v úvodu dovolání u každé z nich uplatňuje, a tento předpoklad není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace.
Odůvodnila-li dovolatelka námitku neplatnosti smlouvy o úvěru tvrzením, že podvodného jednání při uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru ke smlouvě o stavebním spoření se dopustili žalovaní 1) a 3) a N. O., která podle názoru dovolatelky vystupovala jako zprostředkovatelka žalobkyně, a že žalobkyně nemohla být uvedena v omyl při poskytnutí úvěru určeného na modernizaci domu v H. L., neboť nemovitost s žalovaným 1) již od r. 2001 nevlastnili a tato skutečnost je zjistitelná z veřejně přístupných listin, zakládá polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišných skutečnostech. Odvolací soud vyšel z toho, že podle výpisu z katastru nemovitostí byl pozemek i stavba na něm (objekt bydlení) v obci H. L., katastrální území H. L., zapsané na listu vlastnictví č. 223, ke dni 12. 8. 2002 ve vlastnictví dovolatelky označené rodným příjmením V. a že nebylo prokázáno tvrzení, že N. O. vystupovala při uzavření smlouvy jako zaměstnankyně či zprostředkovatelka žalobkyně. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že se při posouzení otázky promlčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru rozsudku sp. zn. 33 Cdo 113/2008 (jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010), a namítá, že pro určení počátku běhu promlčecí doby není rozhodný okamžik, ke kterému věřitel od smlouvy odstoupil, ale ke kterému se stal dluh splatným.
Pro řešení této otázky shledává Nejvyšší soud dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se ve svých závěrech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání však není důvodné.
Z ustanovení §392 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
Podle ustanovení §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení §506 obch. zák. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pokud věřitel z důvodu prodlení dlužníka s vrácením splátek (resp. splátky) dluhu odstoupí od smlouvy o úvěru a požádá o vrácení celé dlužné částky s úroky (§506 obch. zák.), běží promlčecí doba podle ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. ode dne splatnosti nesplněného dluhu. Z uvedeného závěru vyplývá, že rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí doby není okamžik, ke kterému věřitel od smlouvy odstoupil, ale ke kterému se stal dluh na požádání věřitele splatným (srov. např. rozsudek ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, dále rozsudek ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 113/2008, na který správně odkazuje dovolatelka, či usnesení ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3150/2008).
Odvolací soud založil posouzení námitky promlčení na závěru, že pro počátek běhu promlčecí doby je určující úkon žalobkyně, jímž je odstoupení od smlouvy o překlenovacím úvěru přípisem ze dne 20. 7. 2005, který žalovaná 2), jak sama potvrdila, obdržela. Podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně vyzvala žalovanou 2) k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů. Přestože odvolací soud v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu považoval pro počátek běhu promlčecí doby za určující datum, kdy žalobkyně odstoupila od smlouvy, a nikoliv den splatnosti zbytku nesplněného dluhu podle ustanovení §392 odst. 2 obch. zák. na základě odstoupení od smlouvy, byla-li žaloba doručena soudu dne 20. 9. 2007 a je-li promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák. čtyři roky, nemá nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí doby vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť promlčecí doba do dne podání žaloby neuplynula, ani kdyby za její počátek byl nesprávně považován den, kdy žalobkyně od smlouvy odstoupila, natož pak (nutně následující) den, kdy se dluh stal na požádání věřitele splatným.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého a třetího výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. z důvodů, jež jsou uvedeny výše.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované 2) bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9 620 Kč podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k 1. 1. 2016, z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téhož předpisu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 083 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu