ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5705.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5705/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně NOVAGUE, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, identifikační číslo osoby 28488229, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované ADVANTAGE CARS s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 342/123, identifikační číslo osoby 27404358, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o zaplacení částky 1 439 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 23 C 42/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2016, č. j. 72 Co 233/2016-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 014 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 23 C 42/2014-271, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 439 000 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobkyně vrátit žalované ve výroku specifikované vozidlo (výrok I.), nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni a žalované uhradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 náklady řízení za znalečné (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 243 258,40 Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok), ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 částku 1 777 Kč na náhradu nákladů řízení státu (druhý výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 11 979 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena jinak nebo která doposud řešena nebyla vůbec“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., III. a IV. potvrdí, a přizná žalobkyni náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Tvrzením, podle kterého napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena jinak“, dovolatelka podle obsahu dovolání, kde nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a na podporu svých argumentů odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, zřejmě míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda „lze upřednostnit přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. před aplikací ustanovení §150 o. s. ř., pokud jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by náhrada nákladů procesně úspěšnému účastníku sporu neměla být přiznána“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3600/2008, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněného pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, in www.usoud.cz . Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se řešením této otázky nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, neboť neshledal, že by v dané věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle ustanovení §150 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že první dovolatelkou citované rozhodnutí se na projednávanou věc nevztahuje, neboť zde dovolací soud řešil otázky spojené s odstoupením od smlouvy a náklady řízení se nezabýval, a ani ve druhém citovaném rozhodnutí dovolatelkou formulovanou otázku neřešil. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka dále spatřuje v otázce, zda „lze upřednostnit shora uvedený výklad a účastníky řízení o takovém závěru informovat výhradně v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, byť se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, za situace, kdy odvolací soud neprovedl žádné dokazování, na základě kterého by mohl dospět k závěru, že podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. splněny nejsou“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka v této otázce nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázala.
Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že otázka, zda „je namístě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. pro případ, že vznik sporu zapříčiní procesně úspěšný účastník řízení na základě porušení svých povinností“, nebyla doposud dovolacím soudem v rozhodovací praxi řešena. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4953/2014, nebo usnesení uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu. Vysvětlil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Jde již o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení od této judikatury neodchýlil, když uzavřel, že moderační právo soudu zakotvené v ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování procesních následků v řízení neúspěšného účastníka, zvláště pokud argumentace soudu prvního stupně ve prospěch aplikace ustanovení §150 o. s. ř. spočívá výlučně na skutečnostech rozhodných pro posouzení věci samé, jež však žalobkyni úspěch ve věci nezajistily.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu, a proti třetímu výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, jež má žalobkyně uhradit státu na znalečné (1 777 Kč) a žalované za odvolací řízení (11 979 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu