ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3621.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3621/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Z. H. , zastoupené Mgr. Martou Pišoft Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Blodkova 1372/6, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, o určení vlastnického práva a o zaplacení 333.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 128/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č.j. 20 Co 297/2015-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č.j. 40 C 128/2013-112, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je v rozsahu ideální jedné pětiny podílovou spoluvlastnicí specifikovaných nemovitostí, a aby žalovanému uložil zaplatit jí 333.480 Kč s příslušenstvím; žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému a státu.
Rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č.j. 20 Co 297/2015-146, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že dopisem z 21. 7. 2013 žalobkyně požádala žalovaného o vrácení daru s odůvodněním, že vyhrožuje smrtí členům rodiny, že v létě roku 2012 slovně urážel bratra účastníků a chtěl jej fyzicky napadnout železnou tyčí, že opakovaně žalobkyni bránil v přístupu na pozemek a že na jaře roku 2013 obvinil jejího vnuka z krádeže kamery a z užívání narkotik. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žádný z uvedených skutků, jichž se žalovaný dopustil či měl dopustit, nenaplňuje sám o sobě ani ve spojení s ostatními skutky důvody pro vrácení daru. Jednání žalovaného nelze posuzovat izolovaně, ale v rámci celkové situace vzájemného nepřátelského vztahu mezi jím a bratrem Františkem Koudelou, verbální vyhrožování bratrovi či vnukovi žalobkyně, že „je zastřelí a zláme jim nohy,“ posoudil jako emotivní projev žalovaného pramenící z konfliktních vztahů uvnitř rodiny, který nebyl míněn vážně. Podle odvolacího soudu vztahy v rámci rodiny účastníků nejsou na dobré úrovni, a to zejména z důvodu vzájemných projevů nepřátelství mezi bratry. Jednání žalovaného však nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, naplňující znaky §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Ustanovení §630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska použití §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti tohoto ustanovení tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012 ).
Závěr, že chování žalovaného nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, odvolací soud přijal ve shodě s tím, co je uvedeno výše.
Bezcenné jsou výhrady dovolatelky proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před odvolacím soudem, stejně tak jako námitky směřující proti hodnocení svědeckých výpovědí; samotné hodnocení důkazů – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř., která platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.) – nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř.
Namítá-li žalobkyně absenci poučení podle §118a odst. 3 o.s.ř. a nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vytýká tím pouze vady řízení, ke kterým však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); protože tento předpoklad v dané věci není splněn, dovolací soud se touto argumentací nezabýval.
K výtce, podle níž odvolací soud neprovedl žalobkyní navržený důkaz nahrávkou na CD nosiči (týkající se údajného ovlivňování svědků žalovaným), je třeba uvést následující. Povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, ze zákona nevyplývá (§120 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu a jsou-li z pohledu §205a a §211a o.s.ř. přípustné (srov. §213 odst. 4, část věty před středníkem, odst. 5 o.s.ř.). Pokud návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2121/15, podle něhož je pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů z hlediska kautel ústavního práva relevantní tehdy, „pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.“ ). Odvolací soud v projednávaném případě – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí – důkaz nahrávkou na CD nosiči (pořízenou 25. 5. 2015) neprovedl nejen proto, že byl pořízen „s porušením osobnostních práv účastníků … schůzky“ (žalovaný o nahrávání nevěděl), ale i proto, že jej považoval z hlediska zjištěného skutkového stavu za nevýznamný, tj. nadbytečný, a vysvětlil, jak k této úvaze dospěl.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že i když z jazykového výkladu §88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, může vyplývat, že svolení není třeba, pokud se zvukový záznam pořídí nebo použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, není možné touto interpretací dojít k závěru, že takto pořízené důkazy bez svolení osob, kterých se důkaz bezprostředně dotýká, bude bez dalšího možné použít jako důkazních prostředků v civilním řízení. V této souvislosti lze odkázat na nález ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, v němž Ústavní soud dovodil, že „za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně - etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry“ .
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesla.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu