ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1000.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1000/2017 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného M. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017 č. j. 9 To 105/2017-142, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 155/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2017 č. j. 4 T 155/2016-111 byl obviněný M. Ch. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) na skutkovém základě, že „v době od prosince 2014 do března 2016 v B. převážně v bytě na ulici V. pod různými smyšlenými záminkami s představou společné budoucnosti a svatby postupně vylákal od poškozené J. N., celkovou finanční částku ve výši 400.000 Kč, kdy se s poškozenou seznámil prostřednictvím internetové katolické seznamky, vystupoval před ní pod smyšleným jménem a identitou jako MUDr. M. S., lékař na dětské ortopedii v Brně – Černých Polích, přičemž do dnešního dne uvedenou částku nevrátil.“ Za to a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 1 T 35/2016, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2016, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil pravomocný výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 1 T 35/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. N., bytem L. ú., B., na náhradě škody částku 400.000 Kč.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 9 To 105/2017-142 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na tom i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. Ch. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině výhradně na podkladě svědecké výpovědi údajně poškozené J. N., která však nebyla podpořena žádným jiným důkazem. Poškozená ani nebyla schopna podrobněji rozvést, kdy, kde, zda najednou či postupně a v jakých bankovkách mu oněch 400.000 Kč měla půjčit. Je tedy otázkou, zda mu takovou částku vůbec poskytla. V uvedené souvislosti dovolatel uvedl, že s poškozenou žili společně více než jeden rok. Během tohoto období byla opakovaně hospitalizována na psychiatrii, kam za ní docházel a staral se o ni. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že si od ní sice chtěl vypůjčit peníze, ale nikdy jí nenapadlo, že by ji chtěl podvést. Podle přesvědčení dovolatele sehrál v celé věci neblahou roli její bratr, svědek J., který se zajímal o peníze své sestry tak vehementně, že ji v minulosti fyzicky napadl a způsobil jí zranění, s nímž se léčila v nemocnici. Z jednání poškozené vyplýval zjevný nezájem řešit celou věc cestou trestního oznámení, neboť se jednáním dovolatele necítila být podvedena. Byli spolu šťastní a vůbec jí nečinilo potíže mu poskytnout nějaké peníze. Oznámení nakonec podala pouze ze strachu ze svého bratra. Proto dovolatel navrhoval, aby byl k prověření pravdivosti její výpovědi zpracován příslušný znalecký posudek, v čemž mu však nebylo vyhověno. Oba soudy se s otázkou jeho viny vyrovnaly toliko s poukazem na jeho trestní minulost a na bezúhonnost poškozené s tím, že vypovídala po řádném poučení o důsledcích křivé výpovědi. Jakou finanční částku měl od poškozené podvodně vylákat, což má význam z hlediska právní kvalifikace stíhaného skutku, objektivně zjištěno nebylo.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně věc „vrátil s poučením“, že je třeba opětovně a podrobněji vyslechnout poškozenou J. N. k okolnostem údajných finančních půjček obviněnému a jejich celkové výši.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten připomněl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů podle §265b tr. ř. se nelze domáhat přezkumu správnosti provedeného dokazování soudy ani opravy jejich skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování v zásadě vázán. Právě to však učinil dovolatel, jehož námitky tak přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. K námitce obviněného, že soudy neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým zkoumáním osobnosti poškozené, státní zástupce doplnil, že je výlučně věcí soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Vadu tzv. opomenutého důkazu, která by představovala nepřípustný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, tak nelze spatřovat pouze v tom, že soud návrh obhajoby na doplnění dokazování odmítne. Podstatné je, aby zároveň takový postup přesvědčivě odůvodnil. Této povinnosti soudy obou stupňů v posuzované trestní věci dostály.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 10. 8. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný M. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl, že jeho jednání nesprávně podřadily pod skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výtku opřel výlučně o výhrady zaměřené vůči rozsahu a způsobu hodnocení ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil primárně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování vlastní verze skutkového děje, namítal jeho nesprávné právní posouzení ve smyslu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Jeho námitky tudíž obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v každé konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí .
K námitce dovolatele, že nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem k prověření věrohodnosti osoby poškozené a její výpovědi, je v obecné rovině namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V posuzované trestní věci Městský soud v Brně důkazní návrhy obviněného, přednesené v hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2017 neopomněl. Rozhodl o nich v rámci hlavního líčení dne 15. 2. 2017, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol na č. l. 107 spisu). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 6 písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dlužno dodat, že znalecké zkoumání obecné a specifické věrohodnosti poškozené obviněný v hlavním líčení ani nenavrhoval, když se domáhal pouze výslechu lékařů, kteří ji měli v péči během její hospitalizace v nemocnici. Dále navrhoval výslech bývalého manžela poškozené a svědků, kteří se měli vyjádřit k finanční situaci poškozené v rozhodném období. V písemném odůvodnění řádného opravného prostředku ani při veřejném zasedání odvolacího soudu druhého stupně pak obviněný již žádné další důkazní návrhy nepřednesl (viz č. l. 127 a násl. a č. l. 140 a násl. spisu). Pak ovšem nemohl relevantně namítat, že by byl v tomto směru jakkoli zkrácen ve svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces, jak se nyní snaží prosazovat.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by okresní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Jeho úvahám obsaženým na str. 6/7 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní argumentací dovolatele, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a v jejímž rámci znovu zpochybnil věrohodnost usvědčující výpovědi poškozené, se pak v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Ten vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci žádných výhrad nevznesl, když i on řádně odůvodnil své stanovisko k věci na str. 2 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože v případě obviněného M. Ch. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu