ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1316.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1316/2017 -73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného J. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2017 č. j. 2 To 96/2016-1071, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2016 č. j. 45 T 5/2016-935 byl obviněný J. L. uznán vinným pokusem „zločinu“ vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 8. 4. 2015 v době kolem 22.30 hodin v domě v obci J.-D., okres O., poté, co pojal záměr usmrtit svou družku N. Š., a její tetu R. J., s nimiž obýval předmětný dům, si před samotným útokem připravil k odjezdu automobil tov. zn. VW Golf, do něhož vložil všechny své osobní doklady a důležité dokumenty, mobilní telefony své družky a její tety ukryl do kamen v kuchyni a vypustil z domu jejich psa, aby tak eliminoval možnost přivolání pomoci ze strany napadených a možnost zásahu psa do jím zamýšleného útoku, načež vstoupil do místnosti, v níž již N. Š. a R. J. ležely v posteli, ze šuplíku ve skříni - s plným vědomím smrtícího účinku výstřelu z jateční pistole z bezprostřední blízkosti do hlavy - vytáhl jateční přístroj zn. Zbrojovka Brno, model 2 ráže 9 mm JAT výrobního čísla, s porážecím trnem o vnějším průměru cca 11 mm a maximálním dosahem čela trnu při výstřelu 81 mm a krabičku s nábojkami zn. Sellier & Bellot ráže 9 mm JAT, a u nočního stolku v blízkosti skříně pistoli nabil, následně na dotaz N. Š., co dělá, jí sdělil: „O mně tady nikdo nic říkat nebude! Nejdřív zabiju tebe a potom ji“ a s již nabitou pistolí šel směrem k ní, kdy ona mezitím vstala z postele a vydala se k němu, levou rukou ji uchopil za vlasy a ústí pistole, kterou držel v pravé ruce, ji přikládal k hlavě, přičemž neustále křičel, že ji zabije a vše podpálí, načež k němu z jeho pravé strany přistoupila R. J., jež uchopila jeho pravou ruku s pistolí a snažila se ji odtáhnout od hlavy její neteře, přičemž v tom se k R. J. pootočil, a v okamžiku, kdy se ústí pistole nacházelo v bezprostřední blízkosti její hlavy, z pistole vystřelil, kdy porážecím trnem jateční pistole R. J. zasáhl do vlasaté části hlavy vpravo, následně ji ještě pistolí udeřil do oblasti pravého ramene, v důsledku čehož upadla na podlahu, ztratila vědomí a zůstala na podlaze ležet, načež se vrátil ke krabičce s nábojkami položené na nočním stolku, pistoli znovu nabyl, opětovně přistoupil k N. Š., která se pokoušela pomoci R. J., levou rukou ji chytil pod krkem, dovlekl ji do předsíně domu, praštil s ní o zeď a se slovy „já tě zastřelím, já tě zabiju, dopadneš jako ona“ ji pistolí prudce udeřil do obličeje nad levé oko, nabitou pistoli se jí opakovaně snažil přiložit k hlavě, kdy N. Š. mu v rámci své sebeobrany ruku s pistolí od své hlavy odstrkovala, přičemž v rámci zápasu, v okamžiku, kdy ústí pistole bylo v bezprostřední blízkosti jejího levého spánku, vystřelil, porážecím trnem ji tečně zasáhl do vlasaté části hlavy v čelní krajině vlevo, a následně se slovy, že podpálí dům, odešel a vrátil se s otevřeným kanystrem s ředidlem a aniž by se mu podařilo požár domu založit, z domu bez jakéhokoli zájmu o osud jeho družky a její tety utekl, nasedl do vozidla tov. zn. VW Golf a z místa činu ujel,
přičemž N. Š. způsobil především střelné poranění ve vlasaté části hlavy v čelní krajině vlevo v podobě tržně zhmožděné rány délky 5 cm s obnažením skeletu lbi, krevní výron v oblasti levé očnice se zlomeninou stropu levé očnice zasahující až do přední jámy lební vlevo s drobným ložiskem zhmoždění v oblasti levého čelního laloku mozku a zlomeninou přední stěny čelistní dutiny vlevo, s průměrnou dobou léčení v trvání 4 týdnů, a R. J. zejména střelné poranění ve vlasaté části hlavy při přechodu spánkové a čelní krajiny vpravo v podobě střelné rány o velikosti 1 x 1 cm s délkou střelného kanálu 2 cm, s průměrnou dobou léčení v délce 10 dnů, přičemž jen díky jejich sebeobraně a shodě šťastných okolností jim nezpůsobil daleko závažnější a život ohrožující poranění v podobě především proražení lebečních kostí a rozsáhlého zhmoždění mozku či krvácení do dutiny lební,
a současně jim uvedeným agresivním a pro ně zcela neočekávaným a nepochopitelným jednáním způsobil nejméně šest měsíců trvající těžkou posttraumatickou stresovou poruchu s nejistou prognózou dalšího vývoje, jež se u N. Š. projevovala omezením ve všech oblastech jejího života, neschopností pracovat a věnovat se svým zálibám, depresivním prožíváním, znovuožíváním traumatických vzpomínek ve snech, vyhýbavým chováním, sociální inhibicí, odmítáním vycházet ven, strachem z lidí, potřebou neustále se otáčet, úzkostnou a neurovegetativní reaktivitou i na neutrální podněty, panickou úzkostí, poruchami spánku, opakovanými několikadenními stavy apatie a abulie v podobě několikadenní neschopnosti vstát z postele, nepřijímání stravy, zanedbávání osobní hygieny, podrážděnosti, pocitů bezmoci či suicidálních myšlenek, a u R. J. rovněž omezením ve všech oblastech jejího života, depresivním prožíváním, znovuožíváním traumatických vzpomínek ve snech, nočními děsy, vyhýbavým chováním, sociálním útlumem, vyhýbáním se lidem, bojácností nebo odmítáním chodit ven“.
Za to byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to jatečního přístroje zn. Zbrojovka Brno model 2, ráže 9 mm JAT, výrobního čísla a plastové krabičky s 6 ks nábojek zn. Sellier & Bellot ráže 9 mm JAT.
Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost, aby jednak zaplatil na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, částku ve výši 15.991 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně Ostrava, se sídlem Masarykovo nám. 24/13, Ostrava – Moravská Ostrava, částku ve výši 6.856 Kč, a dále aby zaplatil na náhradě nemajetkové újmy poškozené N. Š., částku ve výši 400.000 Kč a poškozené R. J., taktéž částku ve výši 400.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 2 To 96/2016-1071 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. L. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že z doposud provedených důkazů nebylo možno bez důvodných pochybností dovodit závěr, že se skutečně obě poškozené pokusil usmrtit. Především nebylo postaveno najisto, a to ani znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vypracovaným MUDr. Igorem Dvořáčkem, Ph.D., že poranění na jejich hlavách způsobily cílené výstřely z jateční pistole. Pro takové konstatování znalec neměl dostatečné podklady. Jateční pistoli neviděl a neznal tvar jejího trnu ani charakter rány, kterou jím lze způsobit. Dovolatel zdůraznil, že z výpovědí obou poškozených jednoznačně vyplynulo, že poranění u R. J. nemohlo být způsobeno trnem pistole, ale maximálně jejím opačným koncem kvůli zpětnému rázu při výstřelu. K tomu pak došlo samovolně v důsledku snahy poškozené odtáhnout jeho ruku, v níž držel zbraň, od hlavy N. Š. Té ovšem nechtěl fyzicky ublížit. Poukázal na to, že spoušť pistole je velmi citlivá na dotek a rána z ní vyšla náhodně v důsledku vzájemné potyčky s poškozenými. Na podporu této varianty skutkového děje dovolatel podotkl, že si lze jen stěží představit, aby hlaveň jateční pistole zároveň mířila na obě poškozené. Podle jeho mínění nebyla dostatečně vyřešena ani otázka ulpění povýstřelových zplodin na jejich hlavě. Pokud by poškozené skutečně zranil výstřelem z pistole, musely by být tyto stopy na jejich kůži vidět. Ani ošetřující lékař ani zdravotní sestra je však okolo ran nezaznamenali. Tuto skutečnost soudy vůbec nevzaly v potaz a dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Na možnost náležitě a objektivně zjistit skutkový stav rezignovaly už tím, že mimo jiné odmítly provést důkaz obsahem „neprocesních“ úředních záznamů, které v duchu zásady in dubio pro reo hovořily v prospěch dovolatele, přestože byly pořízeny orgánem činným v trestním řízení bez jeho účasti. Soud prvního stupně si sice počínal v souladu s ustanovením §211 odst. 6 tr. ř., když zohlednil skutečnost, že státní zástupce jako procesní strana ke čtení těchto záznamů v hlavním líčení neudělil souhlas, ovšem zároveň protiústavně, když svým formalistickým postupem porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. Obsah těchto úředních záznamů podle názoru obhajoby neměl být ignorován. Nejvyšší soud by se měl vypořádat s otázkou, jak s takovými záznamy, svědčícími ve prospěch obviněného, obecně nakládat. Dovolatel jej zároveň vyzval, aby předložil věc Ústavnímu soudu České republiky k posouzení souladu ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. s ústavním pořádkem.
V další části dovolání obviněný namítl, že i kdyby se skutkový děj odehrál tak, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, nelze z něj ještě vyvozovat, že jednal v úmyslu poškozené usmrtit. Skutek měl být právně kvalifikován nejvýše jako souběh trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, jak jej původně posuzovala policie. Pokud na poškozené křičel, že je zabije, neznamenalo to ještě, že tak hodlá také učinit. Ostatně již v minulosti měl poškozené N. Š. hrozit s mačetou v ruce, aniž by ji nakonec cokoli udělal. Už tehdy poškozená vypověděla, že pokud by chtěl, tak by ji mačetou zasáhl. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že oba útoky spojují významné paralely. Pokud tehdy poškozené neublížil, neměl to v úmyslu učinit ani v nyní posuzovaném případě. Znovu zopakoval, že k oběma výstřelům došlo v momentě, kdy ho poškozené držely za ruku a o pistoli se s ním přetahovaly. Pak ovšem mělo být formou provedené rekonstrukce prověřeno, jak málo při citlivosti spouště stačí, aby ze zbraně vyšla rána. Dovolatel spoušť ani v jednom případě ze své vůle a cíleně nestisknul. Pokud následně pistolí uhodil poškozenou Š. do hlavy, mohl se vůči ní dopustit trestného činu úmyslného ublížení na zdraví, nikoli však pokusu trestného činu vraždy. K verbálnímu projevu v rámci útoku na poškozené pak uvedl, že žádnou ze svých výhrůžek nikdy v minulosti neuskutečnil. To platí i pro jeho výrok, že podpálí dům, který měl polít hořlavinou, ovšem k jeho zapálení již nepřistoupil. Po návratu domů naopak otevřel okna, aby těkavé látky vyprchaly. Jestliže by chtěl poškozené zavraždit, tak by neodjel autem a nenechal by je utéct. Pokračoval by v útoku na ně.
Za nesmyslný označil dovolatel i právní závěr soudů, že se pokusu dvojnásobné vraždy dopustil po předchozím uvážení ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. Znovu podotkl, že kdyby opravdu chtěl, poškozené by s jistotou usmrtil. Rozhodně by se o to nepokoušel tak amatérským, neúčinným a afektivním způsobem. V řízení bylo zejména výpověďmi svědků M. Č. a B. K. prokázáno, do jaké míry je technicky zdatný, že má vynikající znalosti chemie a že popsaný způsob provedení činu neodpovídá jeho znalostem a schopnostem. Co se týče uschování mobilních telefonů poškozených, tak teze soudu o tom, že je ukryl do kamen proto, aby si poškozené nemohly přivolat pomoc, byla vyvrácena tím, že Policie ČR tyto telefony při ohledání místa činu snadno našla tak, že je prozvonila. Z kamerových záznamů navíc bylo prokázáno, že se do domu opakovaně vracel. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že telefony uschoval již před činem. Mohlo se tak stát až po něm. V takovém případě by však jeho jednání nesměřovalo k přípravě vraždy. Pokud jde o klíčky v zapalování automobilu, ty tam nechával běžně. Z kamerového záznamu neplyne, že by si vůz nějak předem připravoval. Stejně tak si předem nenachystal jateční pistoli. K útoku přistoupil, když byly obě poškozené ještě vzhůru. Navíc měl na ně nejprve hlasitě křičet, čímž si šanci na úspěšné provedení činu spíše zkomplikoval. Tašku s podstatnými dokumenty si dovolatel mohl rovněž sbalit až poté, co došlo k potyčce s poškozenými. Ani zde po jeho výtce nebylo prokázáno, že by si ji nachystal už předem. A konečně, pokud jde o vypuštění psa z domu, to podle něho jen ukazuje na jeho podezřívavost a potvrzuje jeho obhajobu, podle níž se chtěl jenom přesvědčit, zda se kolem domu nepohybuje někdo cizí. V řízení bylo podle názoru dovolatele zjištěno, že jednal v silném afektu, který byl projevem poruchy jeho osobnosti. Poté, co tento afekt odezněl, již na poškozené neútočil. Spáchání trestného činu vraždy v afektu však právní posouzení skutku podle §140 odst. 2 tr. zákoníku vylučuje. Soudy tak jeho jednání kvalifikovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ke znakům „předchozího uvážení“ a „rozmyslu“ ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení.
Námitky vznesl dovolatel i vůči výměře uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Zejména nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že u něho nejsou dány žádné polehčující okolnosti. Předně poukázal na závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž trpí paranoidní schyzopatiální a histrionskou poruchou osobnosti, která zajisté jeho jednání významně ovlivnila. Pokud mu vrchní soud vytkl nedostatek sebereflexe, pak se jedná pouze o vnější projev této poruchy, za kterou nemůže. Dále zdůraznil, že až na drobná pochybení dosud vedl řádný život, pracoval a jako podnikatel zaměstnával spoustu lidí. Soudy dostatečně nevzaly v potaz, že nedošlo k zákonem předpokládanému fatálnímu následku, když ani jedna z poškozených nebyla usmrcena. Jestliže se dopustil toliko pokusu trestného činu vraždy, bylo namístě mu vzhledem k povaze a závažnosti podniknutého pokusu trest snížit pod dolní hranici trestní sazby.
Za neodpovídající vzniklým následkům vytýkaného jednání pokládá dovolatel i výroky, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit každé z poškozených na náhradě nemajetkové újmy částku 400.000 Kč. Zvláště pak u poškozené N. Š. považuje tento výrok za předčasný s poukazem na to, že její zdravotní stav se stále zlepšuje a tento trend dosud není ukončen. Otázku náhrady škody a nemajetkové újmy pokládá dovolatel za natolik složitou, že její řádné posouzení přesahuje rámec trestního řízení a poškozené tak měly být s uplatněnými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem uvedl, že je mu líto, co se stalo a že poškozeným způsobil zranění. Znovu však odmítl, že by je chtěl zavraždit. Soudy k celé věci přistoupily paušálně, pochybnosti, které se v případu objevily, neodstranily a bez náležitého odůvodnění odmítly některé důkazní návrhy obhajoby, přestože se vedlo řízení o mimořádně závažném trestném činu.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2017 č. j. 2 To 96/2017-1071 i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2016 č. j. 45 T 5/2016-935 zrušil a věc „vrátil“ Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
V podání ze dne 7. 9. 2017, označeném jako doplnění dovolání, se obviněný zaměřil na otázku, proč v konkávním otvoru trnu jateční pistole neulpěl žádný genetický materiál. Pokud by totiž obě poškozené skutečně zblízka zasáhl trnem jateční pistole do hlavy, musely by na něm být tyto genetické stopy nalezeny, což se nestalo. Za nesmyslnou pokládá úvahu soudu prvního stupně, že případný genetický materiál mohl být z porážecího trnu odfouknut povýstřelovými zplodinami, neboť ty z přístroje unikají výtokovými otvory vedoucími šikmo do boku (od středu jateční pistole) a nikoli do konkávního prostoru, který je zevnitř uzavřen. Dále dovolatel zdůraznil, že trn pistole se nemohl při případném útoku na poškozené vysunout do vzdálenosti 81 mm. K tomuto údaji došli znalci pouze z toho důvodu, že s pistolí manipulovali zakázaným způsobem. Přes tuto námitku si soudy k jeho návrhu nevyžádaly stanovisko výrobce jateční pistole k ověření jím tvrzených skutečností. Proto dovolatel během výkonu trestu prostřednictvím své sestry opatřil zprávu výrobce sám a učinil ji součástí podání. Ta podle jeho přesvědčení prokazuje, že zjištěná poranění poškozeným nezpůsobil výstřelem z pistole, ale jiným mechanismem, a že závěry soudů, že se dopustil pokusu vraždy na dvou osobách, jsou nesprávné.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že obviněný v něm v podstatě znovu zopakoval stejnou argumentaci, kterou se hájil od počátku trestního řízení a kterou odůvodnil i své odvolání ve věci. K tomu připomněla, že stíhaný skutek byl prokázán zejména výpověďmi svědků P. J., M. J., M. Č. a B. K. i poškozených R. J. a N. Š. Tyto výpovědi pak plně korespondovaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kterým byl zjišťován mechanismus vzniku poranění u obou poškozených. Pokud jde o psychickou poruchu, kterou měl dovolatel podle svých slov trpět v době spáchání činu, státní zástupkyně poukázala na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Danou Skřontovou, podle nějž sice trpí smíšenou poruchou osobnosti s paranoidními, schizotypálními a histrionskými rysy, nicméně žádná závažná duševní porucha ve smyslu nemoci, která by podstatným způsobem ovlivnila jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat je, u něho zjištěna nebyla. V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně zdůraznila, že dovolání je do značné míry formalizovaný opravný prostředek, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Právě jejich změny se však domáhá dovolatel, když brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Takto pojaté námitky však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině. Proto je pod použitý dovolací důvod podřadit nelze. S procesní argumentací obviněného se navíc důsledně a logicky vypořádal již soud druhého stupně.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou jmenovány v §265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na předmětné vyjádření reagoval obviněný přípisem ze dne 5. 6. 2017 výtkou, že státní zástupkyně v něm cíleně pominula klíčové otázky, které učinil předmětem dovolání. Podle jeho názoru si tedy počínala v podstatě stejně jako soudy obou stupňů, které se s nimi také vůbec nevypořádaly. Dovolatel připustil, že některé uplatněné námitky mají skutkový charakter. To však podle jeho poukazu ještě neznamená, že by nemohly založit dovolací přezkum v případě tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Zásadně nesouhlasí s názorem státní zástupkyně, že jsou dány důvody pro odmítnutí podaného opravného prostředku. Minimálně už proto, že bylo jeho jednání hodnoceno jako pokus vraždy po předchozím uvážení (§140 odst. 2 tr. zákoníku). V případě, že by se Nejvyšší soud odmítl zabývat jeho skutkovou argumentací, je nutno napravit alespoň tuto závažnou hmotněprávní vadu, pro kterou napadená pravomocná rozhodnutí soudů nemohou obstát a měla by tedy být zrušena.
Obviněný J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané trestní věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanými vadami zakládajícími existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedený výklad je zřejmé, že deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného zaměřené vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení ze strany soudů. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při prosazování vlastní verze skutkového děje, namítal jeho nesprávné právní posouzení ve smyslu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se ovšem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch, uplatnil své dovolání z valné části na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takto koncipované námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených zásadních procesních vad, však Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil .
K námitce dovolatele, že v řízení nebyly provedeny některé z obhajobou navržených důkazů, je zapotřebí zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro určení (kategorizaci) váhy určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence soudu. Je přitom na jeho úvaze, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Z předloženého procesního spisu je zřejmé, že soudy obou stupňů výše uvedený postulát fair procesu neporušily. Krajský soud v Ostravě rozhodl o předmětných návrzích obviněného na doplnění dokazování v hlavním líčení dne 19. 10. 2016, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol na č. l. 908 spisu). Důvody, pro které návrhům nevyhověl, pak rozvedl v písemném vyhotovení rozsudku na str. 30/31, a to ústavně konformním způsobem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Ve veřejném zasedání o odvolání dne 31. 1. 2017 obviněný provedení těchto důkazů přímo nenavrhoval (viz vyjádření jeho obhájce na č. l. 1067 spisu). Vrchní soud přesto na str. 13/14 odůvodnění napadeného usnesení zaujal k potřebě případného dalšího doplnění dokazování své vlastní stanovisko. Byť se odůvodnění obou soudních rozhodnutí mohou obviněnému jevit jako příliš stručná, požadavek formulovaný v ustanoveních §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. splňují. Zákon soudu rozhodně neukládá povinnost zaujímat k jednotlivým důkazním návrhům obhajoby obšírná stanoviska s podrobnou analýzou míry jejich potřebnosti či důležitosti.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním, významným z hlediska právní kvalifikace jeho jednání, dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Krajský soud se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté obsáhle a pečlivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Přesvědčivě přitom vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného, v jejímž rámci předkládal vlastní verzi skutkového děje jak stran samotného průběhu útoku na poškozené, tak ohledně důvodů jeho „přípravných úkonů“ před samotným napadením obou žen (viz zejména str. 30 až 33 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval prakticky totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud po vlastním doplnění důkazů neměl vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazujícím právním závěrům žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 12 až 15 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nezjistil, že by byl v posuzovaném případě skutkový stav zjišťován nezákonně či povrchně a v tomto smyslu vykazovala dovoláním napadená rozhodnutí charakteristiky nepřípustné soudní libovůle.
Zároveň nesdílí ani názor dovolatele, že soud prvního stupně v řízení postupoval protiústavně, pokud respektoval ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. a při nesouhlasu státního zástupce neprovedl v hlavním líčení důkaz čtením úředních záznamů o vysvětlení osob podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. ř., jejichž obsah měl podporovat jeho obhajobu. Je vhodné připomenout, že těžištěm dokazování v trestním řízení vždy bylo a stále je hlavní líčení, ovládané zásadami bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jeho charakter a aktivní účast procesních stran při něm nepochybně nejlépe garantují právo na spravedlivé projednání věci. Reklamované ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. představuje v tomto směru jistý průlom, kterým zákonodárce zjevně zamýšlel otevřít prostor i pro možné využití důkazní hodnoty úředních záznamů o podaných vysvětleních osob, která byla učiněna ještě před zahájením trestního stíhání a přitom nešlo o neodkladné či neopakovatelné úkony ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. Pokud je svědka možno znovu vyslechnout v přípravném řízení a následně v hlavním líčení za přítomnosti obou nejdůležitějších procesních stran (tj. obviněného a jeho obhájce na straně jedné a orgánu zastupujícího veřejnou žalobu na straně druhé), jak se stalo i v nyní posuzovaném případě, není pro náležité zjištění skutkového stavu věci zásadně nezbytné, aby byl takový „předprocesní“ úkon jako důkaz prováděn. Jeho zjevně subsidiární povaha pak tím méně ospravedlňuje jakékoli úvahy o další revizi či moderaci ústavněprávního principu rovnosti zbraní (srov. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod) ve prospěch obviněného jakožto jedné z procesních stran, tak aby byl výlučným nositelem procesního oprávnění provedení takového důkazu podle potřeby prosadit, nebo je naopak v závislosti na strategii své obhajoby zmařit. Svým požadavkem totiž dovolatel ve své podstatě k ničemu jinému nesměřuje. Takovýto zjevně účelový postup nepokládá Nejvyšší soud za případný a proto ani neuvažoval o tom, že by předmětný požadavek dovolatele na posouzení ústavnosti §211 odst. 6 tr. ř. předložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu.
S jistou mírou tolerance pak označil Nejvyšší soud za právně relevantní námitku dovolatele směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy po předchozím uvážení podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň jí však nepřiznal opodstatnění .
„Předchozí uvážení“ jako kvalifikační znak ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku lze obecně charakterizovat jako situaci, kdy si pachatel před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti jeho provedení, včetně zvolení místa a doby spáchání a použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k úspěšnému provedení činu a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti. Přitom není třeba, aby byl takový plán promyšlen do nejmenších podrobností. Postačí i jen rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno nebo měněno vzhledem ke konkrétnímu vývoji situace. Pro kvalifikovanou vraždu podle §140 odst. 2 tr. zákoníku nebo její pokus je rozhodující, že rozmyšlené nebo předem plánované jednání bylo nebo mělo být podstatnou příčinou následku, resp. účinku významného z hlediska trestního práva. Afekt, do kterého se pachatel dostane teprve při provádění činu, například v důsledku odporu a obrany poškozeného je z tohoto hlediska bez významu, neboť nepřerušuje příčinnou souvislost premeditativního jednání s úmyslným usmrcením poškozeného (k tomu srov. v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1468).
Soudy rekonstruovaný skutkový stav, jak byl popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu, podle názoru dovolacího senátu právní posouzení jednání dovolatele mimo jiné i podle §140 odst. 2 tr. zákoníku plně odůvodňuje. Především nebylo zjištěno, že by na poškozené zaútočil v afektu vyvolaném jejich jednáním např. v rámci vzájemné slovní rozepře nebo fyzické potyčky. Skutečnost, že má obecně k afektivnímu jednání sklony, v tomto směru není rozhodná. Dovolatel naopak v inkriminovaný večer působil před poškozenými klidně a spokojeně, když spolu všichni popíjeli na oslavu obchodu, který se mu podařilo uzavřít. Až do chvíle, než se obě poškozené odebraly do ložnice ke spánku, na sobě žádné známky agresivity vůči nim nedával znát. Před samotným útokem měl připraven vůz, aby s ním mohl rychle opustit místo činu, a v něm veškeré osobní doklady a dokumenty, mobilní telefony poškozených ukryl do kamen v kuchyni a z domu oproti všem zvyklostem vypustil psa. Teprve pak neočekávaně vtrhl do ložnice, kde se poškozené chystaly ke spánku, ze šuplíku vytáhl jateční pistoli s náboji a jal se realizovat svůj záměr obě usmrtit. Jestliže soudy tyto jeho „přípravné práce“ hodnotily jako snahu dovolatele minimalizovat riziko, že by se poškozené mohly telefonicky dovolat pomoci, nebo by mu v útoku na ně zabránil pes, nelze jejich úvahám z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Že se dovolateli nepodařilo poškozené usmrtit lze přičíst na vrub jejich duchapřítomnosti a úporné individuální a zčásti i kolektivní obraně, s níž evidentně při plánování činu nepočítal. Jejich vůli přežít naopak zjevně podcenil. Jeho argument, že pokud by poškozené opravdu chtěl usmrtit, učinil by tak mnohem sofistikovanějším způsobem, na správnosti soudy zvolené právní kvalifikace ničeho změnit nemůže. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vražda po předchozím uvážení ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku nutně nemusí znamenat a také neznamená totéž co chladnokrevná, do všech detailů precizně promyšlená a metodicky provedená vražda.
Pokud jde o námitky dovolatele vůči výroku o trestu, žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají .
Obviněný se podaným dovoláním zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl za pokus nebo přípravu trestného činu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku mimořádně snížen trest odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu. Nepoužití předmětného zákonného ustanovení především není otázkou právního posouzení skutku a nejde ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň jde o fakultativní postup, tj. takový, k němuž soud v konkrétním případě přistoupit může ale také nemusí. Automatický právní nárok na aplikaci předmětného moderačního ustanovení neexistuje. Pokud tak soud neučiní, nelze jeho rozhodnutí napadat ani s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze relevantně namítat toliko vady spočívající v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (k tomu srov. v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 8 Tdo 609/2012 nebo ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 5 Tdo 124/2013). Takového pochybení, jež by šlo k tíži dovolatele, se ovšem Krajský soud v Ostravě při ukládání trestu rovněž nedopustil.
Relevantní argumentací, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel nepodpořil ani své výhrady vůči výrokům, jimiž mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným N. Š. a R. J. nemajetkovou újmu, kterou jim způsobil trestným činem.
Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu předmětného důvodu dovolání se sice může týkat i adhezního výroku, ovšem jen tehdy, jestliže obviněný v souvislosti s ním namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. Námitka dovolatele, podle níž soud prvního stupně neměl o náhradě nemajetkové újmy poškozeným rozhodnout výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., protože na to nebyl dostatečně odborně erudován, ale poškozené měly být za použití §229 odst. 1 tr. ř. odkázány s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, je zjevně výtkou procesní a nikoli hmotněprávní.
Nadto je třeba připomenout, že soud je povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy a nesmí zbytečně poškozeného odkázat na občanskoprávní nebo jiné řízení podle §228 odst. 1 tr. ř., jestliže ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem, přičemž škoda, nemajetková újma byla podle jeho zjištění způsobena v příčinné souvislosti se stíhaným skutkem, který zároveň vykazuje znaky trestného činu a jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, o náhradě škody, nemajetkové újmy lze vzhledem k její povaze rozhodovat v adhezním řízení, uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, resp. nemajetkovou újmu a v řízení byla dostatečně prokázána jeho existence i výše a konečně, ve věci není dána žádná zákonná překážka, která by rozhodnutí o něm bránila. Tento imperativ správně respektovaly i soudy činné v projednávané trestní věci a nelze jim v daném ohledu ničeho vytknout.
Protože dovolání obviněného J. L. bylo dílem opřeno o námitky, jež svým zaměřením nerespektovaly žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jež z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu