ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1361.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1361/2017 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného F. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 7 To 241/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 128/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 24 T 128/2016, byl obviněný F. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěné době roku 2012 nejpozději do 20. 6. 2012 vědomě využil svého 100 % vlastnictví obchodního podílu na společnosti Axiom spol. s r.o., IČ: 60912561, se sídlem Drahobejlova 1894/52, 190 00 Praha 9 – Libeň, evidovaného v obchodním rejstříku, a v úmyslu získat zboží pro sebe u společnosti P-Eldorádo s.r.o., IČ: 26001292, se sídlem Střelecká 576/19, 500 02 Hradec Králové, objednal zboží jménem společnost Axiom spol. s r.o., IČ: 60912561, přestože nebyl jednatelem společnosti a nebyl k takovému postupu ani zmocněn ani pověřen, následně zboží v Praze 7, ul. U Topíren 860/2 osobně převzal:
- dne 20. 6. 2012 LCD televizor Samsung LE 46 B 750 LCD a další elektrický materiál, celkem v ceně 27.640,- Kč, vše specifikováno na faktuře č. 2111100170 se splatností dne 20. 7. 2012,
- dne 20. 6. 2012 mixér ETA a holicí strojek Braun, celkem v ceně 1.001,- Kč podrobně specifikováno na faktuře č. 2111100171, se splatností dne 20. 7. 2012,
- dne 20. 6. 2012, LCD televizor Samsung LE 32 a monitor Samsung P2270HD, celkem v ceně 13.778,- Kč, vše podrobně specifikováno na faktuře č. 2111100172 se splatností 20. 7. 2012,
- dne 2. 7. 2012 notebook Toshiba v ceně za částku 21.990,- Kč, podrobně specifikován na faktuře č. 2111100185 se splatností 29. 7. 2012,
- dne 2. 7. 2012 notebook Toshiba v ceně za částku 23.999,- Kč, podrobně specifikován na faktuře č. 2111100188 se splatností 1. 8. 2012,
přičemž zamlčel svou finanční situaci, kdy byl postižen vykonatelným platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení, pracoviště Praha 5 č.j. 801/2011 ze dne 30. 8. 2011 pro neuhrazení částky ve výši 8.397,- Kč, stejně jako závazek vůči společnosti Metrostav stavebniny, s.r.o. z faktury č. 2241106171 ze dne 31. 12. 2011 na částku 168.000,- Kč splatné dne 30. 3. 2012, fakticky neuhrazeno 73.684,59 Kč, zboží společnosti Axiom spol. s r.o., IČ: 60912561, nepředal, faktury nezanesl do účetnictví společnosti, za zboží ničeho neuhradil, a zboží využil pro svou potřebu nezjištěným způsobem, tímto jednáním způsobil společnosti P-Eldorádo s.r.o., IČ: 26001292, sídlem Střelecká 576/19, 500 02 Hradec Králové, škodu v celkové výši 88.408,- Kč, která byla uhrazena exekučně 17. 12. 2015.“
Za uvedené jednání byl obviněný F. V. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost P-Eldorádo, s. r. o., IČ: 26001292, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 24 T 128/2016, podal obviněný F. V. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 7 To 241/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 7 To 241/2017, podal následně obviněný F. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že nelze dovodit, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu a že celou věc lze hodnotit nejvýše v rovině nezmocněného jednatelství za společnost AXIOM, spol. s r. o. Rovněž považuje za nedůvodné skutkové závěry soudu, že měl v době odběru zboží finanční problémy, z toho důvodu od počátku věděl, že neuhradí kupní cenu. V této souvislosti zdůraznil, že trestný čin podvodu je třeba spáchat úmyslně, soudy nebyl proveden žádný přímý důkaz o tom, že by obviněný společnost P-Eldorádo, s. r. o., úmyslně uvedl v omyl nebo že by úmyslně zamlčel, že nehodlá zaplatit kupní cenu objednaného zboží. Posuzovanému skutku tedy od počátku chybí zavinění v požadované formě. Dále v dovolání citoval §12 odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že stát by měl uplatňovat prostředky trestního práva tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, což se v daném případě nestalo.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 24 T 128/2016, dále aby obviněného zprostil obžaloby podle §265m odst. 1 tr. ř., příp. aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatelem uplatněné námitky ohledně neexistence jednoho ze zákonných znaků objektivní stránky trestného činu podvodu (uvedení v omyl, resp. zamlčení podstatné skutečnosti) a ohledně nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu lze sice formálně podřadit pod deklarované dovolací důvody, nicméně tyto námitky nelze rozhodně shledat opodstatněnými.
Lze uvést, že obviněný své dovolání podal v podstatě z totožných důvodů jako odvolání ze dne 20. 4. 2017. Již v odvolání obviněný brojil proti odsuzujícímu rozsudku shodnými námitkami, přičemž těmito námitkami se již adekvátně zabýval a beze zbytku vypořádal odvolací soud. V odůvodnění jeho usnesení o zamítnutí odvolání obviněného je v tomto směru možno poukázat na strany 4 a 5. Oba soudy nižších stupňů se vypořádaly s věcí v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a z jejich rozhodnutí rozhodně nevyplývají žádné známky svévole či libovůle při hodnocení důkazů.
Ze skutkových zjištění, které rozvedly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, vyplývá, že obviněný uzavřel, vystupujíce za kupujícího Axiom, spol. s r. o., s poškozenou společností P-Eldorádo, s. r. o., ústně kupní smlouvy, na jejichž podkladě od poškozeného odebral během čtrnácti dní v pěti dílčích případech spotřební zboží v ceně převyšující 50.000 Kč. Při objednávce zboží přitom obviněný v rozporu se skutečností dodavateli deklaroval, že zboží je kupováno odběratelem Axiom, spol. s r. o., když ve skutečnosti si zboží opatřoval pro svoji potřebu. Jednatel společnosti Axiom, spol. s r. o., nebyl o obchodních případech zpraven, nedal k nim svolení, nakoupené věci se nikdy nestaly součástí majetku společnosti Axiom, spol. s r. o., vystavené faktury obviněný nezaložil do účetnictví společnosti Axiom, spol. s r. o., tato společnost nikdy neuznala dluh vůči poškozené společnosti P-Eldorádo, s. r. o. Krom toho, že jednatel poškozené společnosti byl uveden v omyl v otázce identifikace odběratele a v termínu splatnosti, kdy měl úmyslně jiný odběratel proplatit vystavené faktury, dospěly soudy obou nižších instancí rovněž k závěru,
že obviněný zatajil poškozenému i svou špatnou finanční situaci a neschopnost splácet své závazky. V příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikla na straně poškozeného škoda odpovídající ceně dodaného zboží. Podle závěrů nalézacího soudu obviněný jednal úmyslně, přičemž musel být minimálně srozuměn podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že zboží nebude poškozenému uhrazeno. Naplnění subjektivní stránky v této formě úmyslu bylo shledáno i odvolacím soudem, jak lze dovodit z odůvodnění usnesení v části, v níž se odvolací soud vypořádal se snahou obviněného podstrčit faktury společnosti Axiom, spol. s r. o., k proplacení. Lze shrnout, že i subjektivní stránka trestného činu podvodu byla naplněna.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. V.
Obviněný uplatnil právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že namítl absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud nepokládá tyto námitky obviněného za opodstatněné, neboť soud prvního stupně provedeným dokazováním dostatečně objasnil, že obviněný již v době odebrání zboží jednal v úmyslu za předmětné zboží vůbec nezaplatit nebo je nezaplatit ve stanovené lhůtě, resp. že jednal s vědomím, že faktury za předmětné zboží nebude moci ve stanovené lhůtě zaplatit, čímž poškozenou společnost uvedl v omyl. Dokazováním bylo prokázáno, že obviněný F. V. objednal jménem společnosti AXIOM, spol. s r. o., předmětné zboží v hodnotě 88.408 Kč, přičemž toto zboží také převzal. Z výpovědi svědka P. H. je však zřejmé, že on jako jednatel společnosti AXIOM, spol. s r. o., o objednávce předmětného zboží nevěděl a ani obviněného nepověřil realizací dané objednávky. Rovněž z výpovědi svědka V. P. vyplývá, že se domníval, že obviněný zboží objednává pro společnost AXIOM spol. s r. o. a pokud by věděl, že obviněný zboží objednává pro svoji potřebu, zboží by nedodal. Obviněný tedy cíleně jednal tak, aby tímto způsobem byla společnost P-Eldorádo s. r. o. uvedena v omyl a obviněný mohl neoprávněně vylákat zboží v hodnotě 88.408 Kč (viz str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto skutečností je patrné, že obviněný naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podvodu, a to minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
V případě obviněného se však jednalo o skutek, který z hlediska hranice trestnosti nejen odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ale navíc svými znaky naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu z hlediska výše majetkové škody.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný F. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé variantě. Jelikož ale námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými, je dovolání zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu